CZ / ENG

Ptáme se

Ivana a Jan Bendovi: Architekt má být tam, kde se staví

„Navrhujeme v první řadě příjemné místo, kam se lidé rádi vracejí. Příjemné a funkční. Vnější krása stavby je pro nás až na druhém místě. To je to, co nás odlišuje od většiny ostatních architektů, a to nejen v Číně,“ říkají architekti manželé Ivana a Jan Bendovi, čeští emigranti, kteří od 90. let trvale žili v kanadském Torontu. V roce 2001 přesídlili na řadu let do Číny, kde se jim dostalo velkého uznání. Na svém kontě mají něco přes čtyři sta padesát projektů.

Ivana a Jan Bendovi: Architekt má být tam, kde se staví

Proč jste se rozhodli odjet do Číny?
J: Architekt má být tam, kde se staví, a v Kanadě začala být nouze o práci.
I: Pracovala jsem u velké kanadské architektonické firmy, která působila i v Číně. Čínský kolega mě vzal na první projekt s sebou, to bylo v roce 1991. O dva roky později nám přijel pomoci i manžel a nakonec jsme tam zůstali.

Jaké stavby jsou teď v Číně in co do typu a použitých materiálů?
J: Staví se hlavně z betonu, protože ten je lacinější než ocel a dřevo. Dřevo ve východní části u pobřeží téměř není. A protože Číňanů je obrovské množství, tak se staví hodně bytů. Ještě v roce 1985 žilo v Šanghaji asi třicet procent lidí v tak malých bytech, že měli k dispozici v přepočtu pouhé čtyři čtvereční metry na osobu. Vezměte si, že postel má dva čtvereční metry. Neměli tekoucí vodu, chodili na veřejné záchody vzdálené i tři sta metrů. Hrozné podmínky. Takže ještě od poloviny 90. let se v Šanghaji stavělo až sedmnáct milionů čtverečních metrů bytů ročně!

Z čeho se stavělo dřív, když nebyl beton?
J: Z pálených cihel. Mají dva typy, červené a černé. Ty černé jsou z hlíny nebo z naplaveného řekou Jang-c’-ťiang, která se vlévá do moře na sever od Šanghaje. Je tam hodně organických zbytků, které po vypálení zčernají. Jako řecká keramika, která je navrch černá a vespod červená.

Staví se z nich stále?
J: Staví, je to levný materiál. Beton se používá na nosné konstrukce. Takže betonový skelet se vyzdívá cihlami.

Paneláky jsou ale betonové celé, ne?
J: Panely se nepoužívají, ta technologie tam nikdy pořádně nedorazila.
I: V druhé polovině 20. století, kdy se panelová technologie stala takovým symbolem průmyslové výroby, byla Čína ve stadiu, kdy se nic moc nestavělo, probíhala Kulturní revoluce. A druhá věc je levná pracovní síla. U nás byly panely snahou ušetřit na pracovní síle tím, že se to bude dělat na jednom místě. Tam to nepotřebovali. A mezitím svět ideu stavby z panelů opustil.

V čem jsou panely nepraktické?
I: Panel se musí sám unést, aby přežil transport na místo určení. A spodní panely na baráku musí unést mnohem víc, když nad nimi sedí dalších deset nebo patnáct pater. Tím pádem jsou všechny panely hodně vyztužené, což stavbu prodražuje. Když pak ty těžké panely vozíte na větší vzdálenost, je to neekonomické.

Jaké jiné materiály můžete v Číně využít?
J: Můžete mít, na co si vzpomenete, záleží jen na vašem rozpočtu. Výběr stavebních materiálů je ohromný. V Číně máte k dispozici americké, evropské, japonské i australské materiály a výrobky.

Jak vypadá v Číně takový průměrný byt lidí ze střední třídy?
I: Průměrná velikost bytů, které jsme zatím navrhovali, je kolem 100 m2. Dlouho se dělaly byty se dvěma ložnicemi, obývacím pokojem, kuchyní a dvěma koupelnami. Nebo se třemi ložnicemi a třemi koupelnami. To bylo pro vyšší střední třídu. Dnes v nich obvykle bydlí rodiče s jedním dítětem, prarodiče a služka. Prarodiče nebo služka spí v pokoji s dítětem. Rodiče chodí do práce a o dítě se starají prarodiče nebo služka. Mít jednu nebo dvě služky je standardní model. Jedna má na starosti vaření a úklid, druhá dítě.
Jinak to ani nejde, v Číně se pracuje dvanáct hodin šest dní v týdnu a dalších šest hodin v neděli. Když pracují oba manželé, nestíhají už nic dalšího. Všichni manažeři v naší firmě měli zaměstnané manželky. Prarodiče obvykle vzdělání nemají, protože v době, kdy by bývali mohli studovat, byla Kulturní revoluce. Jsou nezaměstnatelní. Ale bylo to tak tradičně i dříve, rodiče pracovali, prarodiče se starali o domácnost a děti, pokud to zvládali. Někdy je vidět i model, kdy bydlí pohromadě rodiče obou manželů.

Jaké mají bohatší Číňané požadavky na hotely, vzhled budov?
J: Architekti historicky stavěli v Číně – a nejen v Číně – vždy jen pro bohaté, protože ti si je mohli dovolit. A ti bohatí obvykle chtějí dávat své bohatství na odiv. Ať už jde o domy, oblečení, šperky, auta...
Takže čínské domy jsou okázalé. Ovšem když se podíváte k nim domů, mají automatickou pračku, která ani neohřívá vodu. Tam šetří, protože to nikdo nevidí. Mají drahé německé auto, mercedes, drahé hodinky, drahé oblečení. Ale domů se na návštěvy moc nechodí, aspoň v Šanghaji, tak nikdo nevidí, co mají doma. Pozvání domů je opravdu výjimečné. Chodí se do restaurací, na oběd nebo na večeři. A do kaváren, třeba do Starbucks. Všechny tyhle řetězce jsou v Číně velmi úspěšné, protože tam lidé chodí studovat, pracovat… zavedli tam i pracovní stoly na notebooky.
Dřív měli malé byty a dnes se stydí za to, že mají byty chudé. Není jim příjemné ukazovat, v jakých poměrech žijí. Bohatý člověk má šanci udělat lepší byznys, víc vydělat. I proto jsou ochotni za večeři v restauraci utratit hrozné peníze.

Jaké materiály používáte nejraději?
J: Záleží na situaci. V hotelu Tonino Lamborghini jsem vyměnil mramor za obyčejné kachlíčky, ty nejlevnější. Nejde o to, jak je materiál drahý, ale jak ho použijete. Je to jako když hrajete karty. Nezáleží na tom, jaké dostanete do ruky, ale jak s nimi dovedete hrát. Američané mají rčení, že peníze se mají dávat tam, kde jsou ústa, „put the money, where the mouth is“. Čili do toho, na co sahám, čeho se dotýkám, co vidím zblízka. Látky na potahy jsem z těch dvou set, tří set vzorků látek vybral se zavřenýma očima, hmatem. Teprve pak jsem vybral barvu a vzor.

To, že umíme použít tradiční materiály netradičně, je jedním z důvodů, proč my máme v Číně pořád uplatnění. Protože čínský architekt otevře knížku a kouká, co se dělá jinde, a snaží se to napodobit. Ale neví, co je pod povrchem. Zatímco my máme schopnost nejen udělat ten povrch dobře a daleko originálněji, ale zároveň víme, jak to uvnitř funguje.Nejen materiálově a technologicky, ale i funkčně. Měl jsem například stavět hotel, na malém pozemku, mělo tam být maximálně osm pater. Já udělal sedm pater a střechu a do střechy jsem dal patra dvě. Jde o určitou chytrost v tom návrhu. Mluvím o hotelu Crowne Plaza, který má shodou okolností tvar lodi.

 Crowne Plaza Hotel Su-čou

Jak jsou na tom čínští architekti ve srovnání s cizinci?
J: Cizí architekt je lépe hodnocený, očekává se, že odvede lepší práci než Číňan. V Číně  totiž chybí celá jedna generace architektů, protože v 60. a 70. letech, za Kulturní revoluce, byly zavřené vysoké školy. Když jsme tam přišli, tak tam byli staří architekti, kteří neměli zkušenost se současným světem, a pak mladí architekti, kteří byli šikovní, ale ještě neuměli řemeslo. Trvalo dalších dvacet let, než dostudovali, získali zkušenosti.
Teprve když mladí lidé začali cestovat a studovat v zahraničí, situace se zlepšila. V Číně totiž nebyly tak uzavřené hranice jako u nás, mladí lidé jezdili od devadesátých let do světa, byli tam přímo vysíláni. A zase se vraceli, protože doma měli větší příležitost než kde jinde. Teď vzniká generace šikovných mladých architektů. Není jich moc, ale jsou.

Jak vypadají univerzity?
I: V Číně je mnoho škol a každá je více či méně avantgardní nebo progresivní. Některé jsou zaměřené víc uměleckým způsobem, některé praktičtější. Studenti produkují tisíce projektů, které jsou dnes v mnohém srovnatelné s úrovní v Evropě. Co se týká estetického výrazu, tak by i evropští architekti kolikrát bledli. Na druhou stranu tomu neumějí dát všechny technické prvky.

Zahraniční firmy, které v Číně působí, často zaměstnávají i devadesát procent Číňanů. Kromě toho jsou veliké instituty, projektové ústavy, které zaměstnávají nejen architekty, ale také všechny inženýry, kteří mají na starosti projekty topení, vodovodních a elektrických rozvodů, navrhování konstrukcí, všechno v jedné firmě. Jsou to stovky, někdy tisíce lidí. Mají krajské a městské projektové ústavy, které jsou zodpovědné za projektování všeho v příslušném regionu. Ty největší a nejznámější, které sídlí v Šanghaji nebo v Pekingu, už mají velké zkušenosti s navrhováním a stavbou i pěti- nebo šestisetmetrových věží a jiných náročných budov, protože asistují už dvacet let všem největším a nejdůležitějším firmám ze zahraničí. Už také vyhrávají zahraniční soutěže.

Ve které oblasti tedy nemají Číňané zkušenost s technologiemi? Když se snaží něco okopírovat ze Západu?
I: Nejde jen o technologie, ale i o způsob, jakým domy fungují. Hotel není jen hotelový pokoj a hala, potřebujete celé zázemí: kuchyň, sklady, strojovny…, je to složitý systém, taková fabrika. To host nevidí, ale všechno na sebe musí navazovat.

Které stavby máte nejraději?
J: Nejraději máme hotely, protože jsme se toho o nich už hodně naučili. Když jsem mluvil s lidmi z vedení Intercontinentalu, pro ně jsem navrhoval hotel Tonino Lamborghini a Crowne Plaza v Suzhou, tak říkali, že se na hotelovou problematiku díváme úplně jinak než všichni architekti, se kterými kdy spolupracovali.
Ostatní architekti dělají hotel tak, aby byl pěkný, my navrhujeme důvod, proč by tam hosté měli vůbec přijít a proč by se měli rádi vracet. První, co mě zajímá, je, co lidi ráno uvidí, když otevřou oči. Jestli je přivítá sluníčko. Jestli je při příchodu do restaurace přivítá vůně čerstvého pečiva a kávy… z těch principů jsem vytvořil celý hotel.

Jak jste ho projektovali?
IJ: Hotel Crowne Plaza má tvar lodi, ale to na něm není to podstatné. Vnější tvar je jen řešením situace, kdy jsme měli k dispozici malý pozemek u jezera, a klient chtěl čtyři sta pokojů! Vystrčili jsme tedy stavbu částečně nad hladinu a jednotlivá patra, která jsou umístěna v kaskádách, tvoří paluby.
V hotelech nemám například rád tmavé chodby. Jsou jak z hororu, 5. patro je stejné jako 8. patro… tak jsem v Crowne Plaza udělal veliké atrium a pustil tam denní světlo. Podle světla přesně poznáte, ve kterém patře jste. Dole je velice příjemný bar. A když člověk do hotelu vstoupí, otevře se mu pohled na jezero a domy na protějším břehu. Je to jako obraz, který jsem jen zarámoval.
Anebo apartmány umístěné ve střeše mají dole obývací část a nahoře ložnice. Když tam přijímáte obchodního partnera, neukazujete rozestlanou postel. Celý ten hotel je zkrátka dělaný jako zkušenost, zážitek, zatímco ty starší typy hotelů jsou stavěné jen na to, aby v nich lidé přespali, což je velice zastaralý koncept. Crowne Plaza vydělává hodně peněz, má obsazenost devadesát procent! Okolní hotely jako Intercontinental, Kempinski mají obsazenost mezi čtyřiceti pěti a padesáti procenty. Závidí.

Jaký mají Číňané vztah k památkám a tradičním věcem, stavbám?
J: Ve starých domech žijí zlí duchové, takže je lepší je zbourat. Oni to tak mají historicky, nejen kvůli Kulturní revoluci. Vždy, když přišla nová dynastie, tak zbourala všechno, co postavila ta předchozí. Zapomínaly se věci už vynalezené a znovu se vynalézaly. Nová dynastie povraždila všechny příslušníky té staré a začínalo se od začátku, psala se nová historie.
My měříme čas na století a období románské, gotické. Oni čas nevážou ke kulturnímu vývoji jako my, ale k jednotlivým dynastiím. Dynastie určovala kulturní hodnoty. Mnohé dynastie vládly i tři sta, čtyři sta let. Člověk obvykle tápe, když se řekne, že něco bylo za té a té dynastie, protože to je hrozně dlouhé časové období, a neorientuje se v tom, co se v té době odehrávalo v Evropě. Řekne se „za dynastie Ming“, ale ta vládla tři sta let, což je třeba renesance a baroko dohromady.

O Číňanech se říká, že neberou moc ohledy na životní prostředí.
J: To není úplně pravda. Není to černobílé. Číňané dělají spoustu věcí pro životní prostředí a nedostávají za to žádný kredit. Chtějí jen to, co my považujeme za samozřejmé. Přitom mají výrobu a spotřebu elektřiny na člověka daleko nižší než tady. Oproti Američanům mají desetinu aut. My považujeme auto za něco zcela normálního, já mám právo si koupit auto a nikdo mi do toho nemá co mluvit. Kdežto kdyby v Číně bylo tolik aut co na Západě, tak je to ovzduší vyloženě udusí.

I: Druhá věc je, že my od nich kupujeme laciné výrobky z továren, které by potřebovaly investici do technologií na čištění vzduchu a vody. Oni ty technologie mají, dokonce na vyšší úrovni než například Česká republika, jenže pak už by ty výrobky nebyly tak levné.

Čína je prý dnes co do technologií srovnatelná s Japonskem a Jižní Koreou.
J: Anebo je na tom ještě lépe.

Jsou nějaké IT technologie vidět v architektuře? Třeba inteligentní domácnost?
J: Ano, jsou, rozhodně v daleko větší míře než tady na Západě. Samozřejmě jsou to technologie drahé, dovolit si to může málokdo, ale na co si člověk vzpomene, to tam může mít.

Které technologie jsou implantovány ve vašich stavbách?
J: V hotelech najdete běžně u vstupu do pokoje zásuvku, do které strčíte kartu a tím zapnete veškerou elektroniku v pokoji. Šetří se elektřinou. V hotelu, který jsem navrhoval, jsou dokonce čidla, která poznají, zda je host v pokoji, a to nezávisle na tom, jestli se pohybuje, nebo ne. Není potřeba ani žádná karta, ten pokoj to zkrátka pozná. Objednali si to zadavatelé kvůli úsporám energie.

Z hotelu Tonino Lamborghini od manželů Bendových

Pobyt ve vašich hotelech asi bude trochu jiný zážitek ve srovnání s evropskými hotely. Když se dívám na fotografie pokojů, jsou nádherné, světlé, vzdušné. Kromě toho má například hotel Tonino Lamborghini krásnou knihovnu, restauraci s vodním stolem, vlastní lázně…
I: To rozhodně. Tím, že se hodně staví, je Čína na čele, co se týká vývoje hotelu jako typu stavby. Tam je stále poptávka, je tam místo. V Evropě máte spoustu hotelů, které byly postaveny před třiceti nebo čtyřiceti lety a stále slouží. Není už prostor pro něco dalšího.
J: Řetězce jako Hilton mají vybavení a standard, který byl ještě v 80. a 90. letech velice vysoký, ale dneska to jsou velice zastaralé hotely. Vejdete do pokoje a po pravé straně máte komůrku, kde je vana, umyvadlo, záchod. Sprchujete se většinou ve vaně. Plus jedna skříň na šaty. Ve všech hotelech to samé. Pokoje mají třicet pět až čtyřicet čtverečních metrů. A to je všechno, co vám nabídnou. Kdežto pokoj v našem hotelu Tonino Lamborghini má sedmdesát pět metrů čtverečních, je velký jako malý byt. A zařízení je nesrovnatelné.

Ve kterém městě hotel je?
I: Stojí v Su-čou, což je osmimilionové město, které leží sto kilometrů od Šanghaje. Dostanete se tam vlakem za půl hodiny. Dále jsme tam navrhovali ještě hotel Crowne Plaza, to je ten ve tvaru lodi. Ivana ve stejném městě navrhovala hotel Four Points by Sheraton. Město Su-čou je vyhlášené svými nádhernými zahradami. Je jich tam sto dvacet a některé z nich jsou na seznamu památek UNESCO.

Tonino Lamborghini v Suzhou

Four Points by Sheraton

Hotel Tonino Lamborghini tam podle fotek velmi dobře zapadá, hodně mi připomíná tradiční čínskou architekturu. Ty střechy a tak…
J: Má snaha byla udělat asijskou architekturu s velice moderním nebo současným orientálním interiérem. Moderní stavbu s tradičními prvky. Myslím, že by si Čína měla udržet v architektuře svůj vlastní charakter a nepřebírat ze Západu vzory, které neodpovídají jejich hodnotovému systému a kulturní historii.

Připadá mi, že štíty čínských a korejských domů mají tvar podobný okolní krajině.
J: To se na to díváte jako Číňani na Západ. Vidíte ten povrch. Střechy mají tenhle tvar, protože mají konstrukci, která je schopná tradičně kompenzovat zemětřesení. Když se terén začne pohybovat, což se v mnohých částech Číny děje často, konstrukce je dostatečně pružná, aby otřesům odolala. Vnější tvar jen kopíruje konstrukci, která je velice důmyslná. Všechny stavby musí být odolné vůči zemětřesení.

Má klima v okolí Šanghaje ještě nějaká jiná specifika?
J: V okolí Šanghaje je v létě vlhko a horko, v zimě teploty klesnou maximálně občas na minus pět stupňů, není tam velká zima. Čína je rozdělená na dvě půlky, na jihu od Jang-c se netopilo, na sever od Jang-c se topilo. V Šanghaji se tradičně netopilo. Takže domy jsou celé orientované na jih, aby tam šlo slunce, protože to byl jediný zdroj tepla. Dneska už se samozřejmě topí, ale elektrickými přímotopy, což je velice nákladné. Domy dřív nebyly tepelně odizolované, teď už to vláda nařídila. Ale například v tom domě, kde bydlíme my, jsou jednoduše zasklená okna.

Stavíte hlavně v Šanghaji?
I: Stavíme po celé Číně. S Ivanou jsme dohromady udělali asi čtyři sta padesát projektů. Na severu, na východě, na jihu, protože na západě je poušť a hory. Taky devadesát čtyři procent lidí žije v té východní polovině Číny.

Viděla jsem v televizi reportáž o městech duchů, ve kterých nikdo nebydlí.
J: Takhle to vypadá, že jsou Číňané blázni. Ale oni nejsou. Je rozdíl mezi developerským rozhodnutím a politickým rozhodnutím. Politik řekne: postavíme město, přestěhujeme sem lidi z té a té oblasti, tady budou fabriky… Takže to zadají stavební firmě, ta to postaví… a lidi se nepřestěhují. Ale takových měst není moc. A další věc je, že ten proces přestěhování bude trvat delší dobu, ale časem se ta města naplní. V roce 1950 bylo Číňanů něco přes šest set milionů. Z toho devadesát procent lidí bydlelo na venkově, deset procent ve městech. Dneska jich je skoro 1,4 miliardy, z toho polovina jich bydlí ve městě a polovina na venkově. Když vezmeme světový trend, tak třeba v USA bydlí na venkově jen patnáct procent lidí, tak je tu pořád zhruba čtyři sta milionů lidí, kteří se během dvaceti let budou stěhovat do měst. To znamená, že je potřeba postavit asi sto padesát měst velikosti Paříže. Tak kdo může mluvit o městech duchů?!

Funguje v Číně sociální systém?
J: Je tam, ale je to v začátcích. Musíte si uvědomit, že to je pro ně všechno nové. Třeba v 90. letech, když jsme do Číny začali jezdit, tak se Číňané neměli kde mýt. Mně dali udělat luxusní byty, tak jsem navrhl byty 150 m2. Oni říkali: „Ne, to je moc velké, musíte udělat menší!“ Pořád nebyli spokojeni, až jsem skončil na osmdesáti metrech, což je panelák. Tak jsem říkal: „A kde je ten luxus?“ A oni na to: „Teplá voda je luxus! Záchod je luxus!“ To bylo jen před dvaceti lety, tady vidíte, jak jsou měřítka relativní.
Když se podíváte na fotografie, kde je vidět, jak se vyvíjely Manhattan v New Yorku a jeho obdoba, nové centrum města Pchu-tung v Šanghaji, tak zjistíte, že to, co Američanům trvalo sto padesát let, se v Šanghaji odehrálo za dvacet pět let! Šanghaj si řekla, že bude hlavním městem 21. století. A tak si zastupitelé udělali seznam atributů, které musí takové město splňovat: veliké letiště, nejvyšší dům na světě, nejrychlejší vlak na světě, světový tenisový turnaj, závody formule 1, světové konference… Seznam předložili developerům, ať si vyberou, na čem chtějí pracovat.

Jak se vám komunikuje s Číňany? Řešíte věci přímo s nimi, nebo přes prostředníka?
I: Ty vztahy musí být co nejkratší. Nemluvíme jejich jazykem, máme překladatele do angličtiny. Připomíná to trochu hru na tichou poštu, my nevíme, co překladatel přeložil, co se dostalo k tomu čínskému developerovi, jestli to pochopí… takže jsme se naučili dělat prezentace, které jsou co nejsrozumitelnější s minimálním vysvětlováním.

Chcete se v Číně usadit natrvalo?
J: Ne. Nechci tam umřít. Chceme se vrátit do Kanady, do Toronta. Máme byt tam i tady v Praze.

Proč tam nechcete žít?
J: Protože neumíme jazyk. V samoobsluze si nakoupím, ale už třeba koupě telefonu, ledničky nebo auta vyžaduje tlumočníka. Je to složité. A čínština je pro mě příliš těžká. My se naučíme třicet písmenek a můžeme číst, psát, počítat. Číňan se musí naučit dva tisíce znaků, aby si mohl přečíst noviny. Když chce vychodit střední školu, je to deset tisíc znaků, když chce vystudovat univerzitu, je to dvacet tisíc znaků. A až do smrti se učí nové znaky. Je to docela brzda, ten znakový systém.
Oni tedy abecedu mají, děti se při nástupu do školy učí pin yin, což je latinka. Každé slovo nějak zní, takže ho přepíšou latinkou a z toho se pak učí znak. Například na počítači píšete latinkou a k tomu se vám zobrazí sloupeček s třeba desítkou znaků, ze kterých si vyberete ten správný. Oni už latinku používají dlouho, zhruba tři sta let, aby bylo jasno.

Vy už v Číně stavět nechcete?
I: My si tam jeli především vydělat na důchod. Vyděláno už máme, takže teď si můžeme zakázky vybírat a odmítat ty, které se nám nelíbí. Předtím jsme museli myslet i na těch sto dvacet lidí ve firmě, abychom je uživili, máte zodpovědnost i za ně. Teď jsme už firmu předali čínským kolegům a vybíráme si, co budeme dělat, co nás zaujme. Když potřebujeme, obrátíme se na naši bývalou firmu, oni pro nás udělají veškerý servis.

Máte nějaká doporučení pro mladé architekty, kteří by chtěli zkusit štěstí v Číně?
J: Přivedli jsme tam poměrně dost lidí. Už nemáme firmu, tak nemůžu říct: Přijeď, my tě zaměstnáme. Ale každému mladému doporučuju, aby jel do Číny, protože mladí architekti potřebují někoho, kdo zaplatí jejich chyby. Každý ze začátku nějaké nadělá, mě nevyjímaje. Tady mladý architekt přijde do firmy a dělá kresliče. Ti vedoucí zakázku dělají sami, všichni ostatní jsou jen pomocníci. Když má člověk rozvíjet talent, potřebuje příležitosti.

 

připravila: Lucie Tomanová, úvodní foto: Lucie Tomanová, ilustrace: Taja Spasskova, zdroj foto: tlhotelsgroup.com, foto: USDA China, Flicker, 2010, CC BY-ND 2.0, zdroj: Four Points and Resorts, Flicker, 2013, ®

5. 12. 2014

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Kořeny Noemi Komrsková (.Černá) 21.9.2022 22:14

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.