CZ / ENG

Ptáme se

Jakub Berdych st.: Bordel, co po nás zbývá, zpracovávám dál

V pražské Galerii Kuzebauch vystavuje své dílo Jakub Berdych st​arší. Kromě sklářské tvorby je hrdým mistrem kulinářské činnosti na kachlových kamnech, milovníkem psů, věrným posluchačem rádia Vltava, univerzitním pracovníkem a nakonec i kurátorem Galerie Josefa Jíry na Malé Skále. Jeho nejčerstvější tvorba je na Břevnově k vidění do 23. března 2018.

Jakub Berdych st.: Bordel, co po nás zbývá, zpracovávám dál

Řadu let jsi pracoval jako štukatér na volné noze. V posledních deseti letech ses zúčastnil několika mezinárodních sklářských sympozií a měl jsi řadu skupinových i samostatných výstav v galeriích u nás a v Polsku. Od kdy se věnuješ vlastní tvorbě?
Něco výtvarného dělám od dětství. To mě bavilo vždycky. Když mi bylo dvanáct let, namaloval jsem našeho řezníka v ulici. Má i to řeznické kostkované sako. Maloval jsem i velké olejové obrazy, jeden má můj kamarád. Moje máma pracovala v redakci, tam jsem měl staršího kamaráda, Jardu Kadlece, co byl grafik. Asi od třinácti let jsem chodil na Žižkov k němu do ateliéru a pomáhal mu tisknout grafiky, navalovat barvu, brousit kameny. Teď čtu knihu Magor a jeho doba a tam je Jarda Kadlec vyfocený s Plastikama právě v tom ateliéru.

Při výpomoci v žižkovském ateliéru tě poprvé napadlo, že půjdeš podobnou cestou?
Odmala, asi od 3. třídy, jsem chodil do lidušky a výtvarné disciplíny jsem tam absolvoval. Naši k tomu měli vztah. I můj prastrýc, novinář, byl zároveň muzikant a maloval. A tím vším se živil.

Delší dobu tě doprovází téma jakéhosi nepořádku, který vytváříme a který nás posléze všudypřítomně obklopuje. Jaký je rytmus vzniku tvých skleněných tavených plastik?
Sbírám různé bedny, vlastně odpad. Polystyrenové, papírové, papírmašové krabice od různých výrobků. Leze toho z těch všech kontejnerů strašná spousta. A já pak chodím a zase to z těch kontejnerů vybírám. Proto se ten první cyklus krabic jmenuje „Co po nás zbyde?“. Ty nejrůznější krabice mi slouží jako modely pro výrobu forem na tavenou plastiku.

Rád hromadíš a věcí málo nemáš. Jakou roli hraje tato vlastnost, když tvoříš?
Já myslím, že žádnou. To je nějaká vrozená hamižnost.

Co se musí odehrát, než na stole stojí Berdychova láhev?
Sbírám nejrůznější odpady této doby a ty mi slouží jako formy pro hutní zpracování skla. Některé jsou hladké, některé strukturální, takže výsledek je živější. Čili jde o spolupráci se sběrnami v celé republice.

Foukané věci jsou dělané do nasbíraných starých kanálů a odpadových betonů – nejrůznější profily nebo hnusné cihly, co se používají na podezdívky. Rád používám třeba litinové kanály. Do litiny se sklo dobře fouká. Tvar kanálů je vždy nepatrně kónický, takže když se do toho fouká, jde to také vyndat.

Jakou část výroby si obstaráš sám a s kým spolupracuješ na dalších krocích?
Formy na tavenou plastiku si dělám většinou sám nebo mi s tím pomáhají kamarádi. U hutních věcí používám, co mám, na huti to pak složím, řeknu si, co a jak chci. Huťařinu dělám z 90 % s Martinem Štefánkem.  Z brusičů pro mne teď nejvíce brousí pan Marek v Kamenickém Šenově nebo Víťa Bíla s Láďou Holbou.

Výstava Sklorealismus je k vidění na pražské adrese Říčanova 19 do 23. března 2018

V letech 1975–83 jsi působil na pražské UMPRUM. Na Katedře designu Technické univerzity v Liberci (KDE TUL) v Jablonci nad Nisou máš patnáct let na starosti modelování a zhotovování sádrových modelů a forem. Na TUL jsi  stál u zrodu studijního zaměření Návrhářství skla a šperku, který propojuje dvě tradiční výrobní odvětví v regionu. Můžeš porovnat své působení na těchto dvou institucích?
Na Umprumce to ještě bylo za hlubokého socialismu, tam byl teda pořádek, opravdu (smích). Dneska se řemeslu vlastně nic nevěnuje. Když třeba vidíš, jak zacházejí s materiály, jak se to celé posunulo díky pohledu na umění přes počítače. Konceptuální umělci vlastně dnes nic nevyrábějí a z toho vznikají situace, ze kterých je mi trochu ouzko. Třeba na UMPRUM vůbec neschovávají hlínu. Na chodbách jsem viděl hliněné sochy, které jsou tvrdé jako skála, a nikdo to nerozbije, nenamočí, nezprovozní. Asi mají dost peněz, tak si koupí novou. Dřív tam byl hlinař, který pro všechny ateliéry připravoval hlínu. Měli tak stále čerstvé krásné měkoulinké šišky. Hlínu měl naloženou dole v bazénech. Tyto profese se úplně zrušily a příbuzná řemesla jdou do háje.

V Jablonci je zase základní chybou to, že je obor Sklo a šperk od začátku zařazen pod Textilní fakultou. Že není řazen třeba pod Fakultou umění a architektury, kde by měl blíž k plastickému oboru. I když svým způsobem je i textil plastický obor. Můj dojem je takový, že Sklo a šperk je pro ostatní technokratické obory na textilní fakultě vlastně přítěží. Na univerzitě nemají zájem o jeho rozvoj, třeba o to, aby tam vzniklo magisterské studium, na které tam jsou podmínky.

Z tvých děl je patrné, že nemáš strach z barev. Tvary skleněných hutně tvarovaných váz se zdají být částečně náhodné, hrdlo lahví bývá tvarováno z volné ruky, tělo vázy pak formou z nalezených objektů. Naproti tomu tavenice mají přesně definovaný tvar. Pracuješ s barvami skla a jejich kombinacemi náhodně?
Mám rád barvy, to jo. Řídím se citem. Tak, jak to zrovna vidím v tu chvíli. Ona to pak taky nemusí být vždycky pravda, některý ty barvy jsou pošukaný.

U huťařiny jde o rychlou volbu, často definovanou i tím, jaké barvy skel jsou zrovna na huti k dispozici. Barvu tavenic si však můžeš dlouho rozmýšlet.
Tam se musím samozřejmě řídit i tím, které barvy jdou dohromady stavit. To si vyberu dopředu, jdu do toho s nějakým cílem, úmyslem. Sympatická je mi modrozelená barva, která je měnivá. Možná je to někdy trošku takové prostituující, takové vlezlejší, ale já mám tu barevnost rád.

Krabice, 2016, tavené sklo do formy, 80 x 45 cm

Otisky, 2017, foukané sklo do formy, výška 25 až 50 cm

Specifickým prvkem tvé tvorby jsou sklovinou obalená a ručně tvarovaná hrdélka lahví. Jde o funkční prvek?
V podstatě ano, když je láhev vyfouknutá, hrdlo se obaluje horkou sklovinou, aby se v těch místech sklo prohřálo a netvořily se záprasky. Kroužek používám od začátku, nechávám ho po zabroušení jako součást hrdla.

Restauroval jsi řadu historických objektů. Kde ses řemeslu naučil a co tě na něm nejvíce bavilo?
Původním povoláním jsem štukatér. Je to zajímavý řemeslo. Lidi to dnes neznají, ale ve štukatérském oboru existovalo třeba deset až patnáct specializací. Byli štukatéři, kteří dělali třeba jen odlitky. Nebo mramoráři dělali umělé mramory v kostelích. To se dělávala taková těsta. Velké celky sakrálních interiérů jsou celé modelované od ruky a obrušované z umělých mramorů, sklížených z barevné sádry. A já jsem dělal, právě třeba na UMPRUM, sochy, veliké čtyřmetrové panáky.

Zkraje 80. let jsem přišel do Liberce, měl jsem fondovou registraci a mohl jsem dělat na volné noze. Ze začátku jsem jako zaměstnanec restaurace opravoval velké štukové stropy v kavárně Pošta na náměstí. Potom jsem tam inicioval opravu v Divadle F. X. Šaldy, nějakou dobu se to vleklo, spolupracovali jsme na něm s Preclíčkem, Radou a Roztočilem.

Mluvíš o řadě řemesel, která pojem štukatér zahrnuje. Sklář může znamenat huťák, brusič, rytec, malíř, tavič... Dá se pestrost štukatérských řemesel přirovnat třeba ke škále jednotlivých profesí ve sklářství?
Je to hodně široký pojem. Lidi si představují, že štukatér dělá štuk na omítku. Ale vlastně i ten zdobený pařížský štuk, ten je dělaný z kufsteinského vápna a písku, je v podstatě samostatná profese. Řekl bych, že obor štukatér je tak široký, že je to až abnormální. Celá řada sochařů z toho však vycházela, třeba i Myslbek byl původně štukatér. Pro sochaře je to asi nejpraktičtější průprava, protože pak si své modely umějí odlít sami.

Přes práci s formami a s materiály pro odlévání jsi odborníkem. Musíš mít výrobu formy před očima už ve chvíli, kdy přemýšlíš nad jejím obsahem. V případě tvojí ready-made tvorby se může zdát, že tuto představivost nevyužíváš, zcela jistě to ale pro tebe má také svůj význam, když vidíš výtvarné i technologické řešení najednou?
Asi je to v podstatě tak. I když občas se člověk splete. Během práce se sklem ale nemodeluji. Ale když se při své vysoké lenosti odhodlám něco udělat, tak už si s tím poradím. Zas tu zkušenost už nějakou mám. Postupem času jsem se od těch normálních věcí, které mě vlastně moc nebavilo dělat, posunul do jakési vlastní polohy. To jsou ty kanálové lahve, kde formy sbírám, kde se dá. Některé jsou dokonalé, někdy mě uchvátí dvě jímky, jindy historický kanál s hvězdičkami, jindy zase tvárnice s vlnkami, kterou si lidé v satelitech ohraničují předzahrádky.

„Je kreativní v pravém slova smyslu, výtečně ovládá umění zkratky a pointy, má smysl pro nadsázku a kontextuální hru na schovávanou,“ uvádí u příležitosti výstavy Sklorealismus Petr Nový, kurátor Galerie Kuzebauch a hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci na Nisou.

Jak trávíš nejraději čas?
V hospodě. V dobré hospodě.

Z toho, co po tobě zůstává – je něco, co nemáš rád? A byl bys radši, kdyby to vůbec nevzniklo?
Asi nějaké drobnosti ano, ale v zásadě ne. Tak doufám, že zas takové hovadiny po mně nezůstanou, ne?
Myslím, že tím popisuji současnou dobu. Rád bych se teď posunul a využil částečné strojní zpracování plastových odpadů. Plasty se recyklují a při té recyklaci je zase spousta odpadu, který je barevný a různý. Chci je zase kombinovat se sklem a využít výrazový potenciál, který mají.

Z trysek strojů lezou takové vyhřezliny. Někdy žijí i vlastním životem. To je zajímavé, jak odtamtud leze víc odpadů dohromady, promění se to v jakousi kaši, samo. Nádherné struktury. Dokonce některé i pracují v čase.

Žiješ střídavě v pražských Dejvicích a na Malé Skále. Vyrostl jsi poblíž Strossmayerova náměstí, ale velkou část života jsi strávil na severu Čech. Která krajina je ti bližší? Jsi raději, jak sám říkáš – tam „nahoře“, nebo tady „dole“?
Z praktických důvodů jsem teď už radši v Praze. Krajina je mi bližší na horách nebo na Malé Skále. S rodiči jsem vyrůstal tady i tam, do Jizerek jezdili rodiče už za 1. republiky.

Tvoji rodiče byli oba zajati v koncentračním táboře, ne však kvůli rasovému původu.
Nerozuměli si s Němcema. Byli v odboji. Oba přežili.

Část tvé rodiny žije na Bedřichově. Kdy jsi byl naposled na běžkách? Namazal jsi dobře?
Mám na mazání děti. A to ony mi namažou dobře. Akorát já už se nějak nemůžu přimět k tomu, abych na ty běžky šel. Asi z lenosti. Před třemi lety jsem byl na sjezdovkách.

Tvůj syn Jakub Berdych Karpelis  je jedním z předních českých designérů. Vztah ke sklu je i v jeho práci patrný. Pojítko mezi vámi je zřetelně čitelné – můstkem se místy jeví svérázný břitký humor a nadsázka. Jak moc spolu mluvíte o tvorbě? Umíte si navzájem říct, v čem souzníte a kde se rozcházíte?
Vůbec se tomu nevěnujeme. Myslím, že si to ani nemusíme říkat, že to vnímáme. Třeba teď měl Kuba úspěch na Maison&Objet a já se to dozvěděl od někoho úplně jiného. Není zas takový vejtaha, ale když se ho zeptám, tak mi to nezapře.

Myslím, že si rozumíme, ale každý v tom každý máme něco úplně jiného. Pro něj je to firma, která musí mít taky nějaký komerční úspěch, jinak by umřel hlady. Já to dělám pro potěchu. Mívám z jeho práce radost, mám ten jeho humor rád. Možná se ty věci někde potkávají, tak přece jen je to jablko. Je to syn, to není ani vyspekulované. Když to tak říkáš, cítím to asi taky, ale sám bych o tom nepřemýšlel. Každopádně si nekonkurujeme, nemáme žádné třecí plochy.

Má Kubova práce se sklem návaznost na tebe či na region, ve kterém jste žili?
To je možné. On žil potom i na Jičínsku, ale zase jsme spolu začali jezdit na ta sympozia s Poláky. On je na tomto poli v Polsku docela hvězda. Kopírují a všelijaké záležitosti tam vyrábějí podle něj.

Je nějaká další výtvarná disciplína, do které by ses rád pustil?
Už nemám čas na nějaké zkoušení. Chci se pustit do malování a nemůžu se k tomu přimět. Je to asi blbost a lenost. A protože lenost je vyšší stadium inteligence, tak si to omlouvám.

 

Připravila: Barbora Tydlitátová, portrétní foto: Tomáš Princ, foto objektů: Gabriel Urbánek



► Jak pracuje sklář a mistr Ondřej Strnadel? A jak o své práci hovoří Petr Stanický a David Vávra? Čtěte v tištěném vydání magazínu Material Times.

6. 3. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Výstava prodloužena Galerie Kuzebauch 7.3.2018 10:27

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.