Ptáme se
Jeremy Hutchison: Kdo je tady vadný?
Jedna bota se dvěma podpatky, pila bez zubů, židle, na kterou se nikdo nikdy neposadí. K čemu jsou? „Vystavená díla pracují s naší touhou po předmětech, která sahá daleko za hranicí jejich funkce,“ říká o výstavě těchto podivných kousků kurátorka venkovní galerie Artwall Zuzana Štefková. Podle ní jde o zážitek luxusu. Co na to říká JEREMY HUTCHISON, který nám tento zážitek připravil?
-
Brit Jeremy Hutchison vystavuje v Praze vadné předměty z luxusní kolece. (foto: Eva Vokatá)
-
Jeden z řady emailů, který se díky Hutchisonovi vynořil mezi Evropou a Asií. (archiv: Jeremy Hutchison)
-
Luxusní struhadlo bez zubů (foto: Jeremy Hutchison)
-
V luxusní botě se dvěma podpatky daleko nedojdete. (foto: Jeremy Hutchison)
-
Výstava na letenské galerii Artwall je v plném proudu. (zdroj: ARTWALL)
-
Dělnice Lie Liu vyrábějící vadný hudební nástroj. Tianjin Jessy Musical Instrument Co, Tianjin, China (archiv: Jeremy Hutchison)
-
Hotový výrobek na doprovodné výstavě v Národní technické knihovně (foto: Eva Vokatá)
-
Dýmka vyrobená dělníkem Sonerem Demirelem v Istanbulu. Cena £475.00 (foto: J. Hutchison)
-
Je to dýmka? Není to dýmka? (foto: Eva Vokatá)
-
Vyrobeno dělníkem Zeng Wei Chengem, Yangjiang Dreamhome Industrial Co., Ltd, Yangjiang v Číně (foto: J. Hutchison)
-
Vyrobil Chunbo Mao, Fenghua Shanyuan Bamboo and Wood, Zhejiang v Číně. (foto: J. Hutchison)
-
V Kalkatě tento hřeben vyrobili dělníci Vikash a Kartick ve firmě Star Creations. (foto: J. Hutchison)
Jeremy Hutchison vystavuje vadné předměty z Číny i Indie napříč Evropou. Pár let předtím rozeslal stovky emailů do velkovýrobních továren v Číně, Indii, Pákistánu, Polsku a Turecku. Po dělnících pak chtěl, aby konkrétní produkt vyrobili s libovolnou vadou. Volbu a provedení této vady nechal na nich. Zásahem do zaběhnutého procesu výroby vrací několik dělníků do okamžiku, kdy se jejich ruce i mysl vztahují k předmětu výroby vědomě. Nám tyto předměty nabízí ve svém luxusním online butiku.
Pozornost Hutchison poutal i v průběhu lednové vernisáže výstavy ERRATUM® .Také během rozhovoru, který jsme vedli v Národní technické knihovně, si spolehlivě stoupl do příhodného světla. Asi proto, aby mu bylo dobře vidět do očí. Možná jde o projev podvědomí. Metaforicky řečeno, projev téže snahy, která prostupuje jeho práci – zviditelňovat a osvětlovat zákoutí globalizovaného světa, který se nás osobně týká. I když si to tak nějak z očí do očí nejsme vždycky ochotni přiznat. Při pohledu na dýmku bez dutiny na tabák to podle Hutchisona může být snazší.
Máte radost, že vaše fotky visí na letenské zdi galerie Artwall?
Beru to jako součást procesu a jsem rád, že je výstava venku ve městě. Artwall není elitní výstavní prostor, je součástí prostoru veřejného. Místem, kde normálně proudí život.
Jak si mají lidé vaši „vadnou“ výstavu vysvětlit? Co vás k tomuto počinu přivedlo?
Zkoumám, co znamená být naživu. Nemám odpovědi, mám jen otázky. Místo toho, abych lidem říkal, jak mají něco správně udělat, říkám jim, aby to udělali chybně.
Považujete se za umělce?
Spíše než umělcem se cítím být lidskou bytostí. Je to pro mě zajímavější. Jsem otcem, manželem, spotřebitelem… i umělcem. A jako umělce mě zajímá, jaká je moje role v jednadvacátém století.
Vaše výstava je inspirována všední realitou, ale ne přímo tou vaší, britskou…
Díky internetu se můžete spojit i s lidmi, které byste normálně nikdy nepotkali. Psali mi například Číňané, kteří v továrních komplexech dokonce bydlí. Někdy tam chodí do školy i jejich děti, společně po práci tančí na dvoře. Při práci na projektu ERRATUM mě nezajímalo jen to, jak se věci vyrábějí. Fascinuje mě život lidí, kteří jsou do výrobního procesu zapojeni.
Zmínil jste se o uměleckém hledání své role v moderním světě. Jako umělec byste měl i něco vytvářet, ale vaše exponáty vytvořili jiní. Jak vás pojmenovat? Jako producenta situací?
Doma občas vyrobím i něco rukama. A jako umělec vytvářím situace uvnitř naší skutečnosti. Malé příběhy uprostřed těch velkých. Zkouším, co by se stalo, kdyby se skutečnost posunula o tři stupně doprava. Jak by to asi mohlo vypadat. Doufám, že člověk, který vyráběl struhadlo bez zubů, pocítil něco trochu jiného než obvykle. Možná, že i vy se nyní budete na své normální struhadlo dívat trochu jinak.
Jak se díváte na design, to čarovné slovo, které zahrnuje téměř cokoliv a předchází procesu samotné výroby?
Za dávných časů člověk vyráběl židli a přemýšlel při tom. Chtěl ji vyrobit tak, aby se mu na ní dobře sedělo. Pak přišla masová výroba. Židle, která dříve stála přímo před výrobcem, se změnila ve schematický návrh, který už není svázán s konkrétní židlí. Ocitl se mimo ni.
Trochu abstraktní, že?
Právě. Proces designu opustil předmět samotný. Stal se obrazem. A právě ta vzdálenost mezi obrazem a předmětem samým zakládá i vzdálenost mezi židlí a tím, kdo ji má podle návrhu vyrobit. Už nemluvíme o jedné židli, ale o nekonečné řadě židlí, které se neustále kopírují a kopírují. Lidé stojí patnáct hodin u pásu a den za dnem dělají to samé.
Pozadí neviditelné a masové výroby našich slušivých svetříků a levných židlí se nicméně začíná dostávat na světlo světa.
Jsou firmy, které o tom otevřeně mluví a snaží se situaci měnit. Spíše se ale setkávám s firmami, které obraz dělníka doslova fetišizují. Na stránkách Chanelu najdete fotky usměvavého dělníka, který vyrábí hodinky, má krásné ruce a usmívá se. Skutečnost je jiná, není takhle skvěle nasvícená. Celé se to tváří strašně autenticky, ale je to falešný obraz mimo realitu masové produkce.
Struhadlo bez zubů i bota s dvojitým podpatkem svůj abstraktní předobraz nemají. Mohou nás paradoxně opět přiblížit k původnímu prožitku?
Když někoho požádáte, aby z toho koloběhu vystoupil a vyrobil židli jinak, dostane se najednou takový člověk zpět k věci samé. K jejímu materiálu, k postupu výroby. Opět je v emocionálním spojení s věcí, kterou vyrábí.
Jaké místo má chyba v našem každodenním životě?
Lidé jsou chybami a katastrofami fascinovaní. Když se stane autonehoda, lidé zpomalí, aby se podívali. Jsou toho plné noviny. Představme si svět, kde věci skutečně nefungují. Co by to znamenalo? Že žijeme normální životy, je něčím podmíněné. Ta rovnováha je velmi křehká. Neumíme ji plně pochopit.
Podtitul pražské výstavy zní Beyond Utility. Naznačujete, že je to tak trochu naše a současně i mimo nás?
Vystavené předměty, které nemají svou obvyklou funkci, ukazují skutečnost, která není založená na logice našeho každodenního života. Logika a rozum, které s gustem používáme, jsou vlastně velmi zvláštní a křehoučké. Až se na nás podívají lidé za pět set let, tak si řeknou, že jsme byli blázni.
A prohlásí, že jediný normální člověk na planetě jste byl vy?
Ne, to ne. Já určitě ne.
připravila: Tereza Lišková
29. 1. 2014
Aktuálně
►Kryštof Mařatka: Nové světy klavíru
► Evy Eisler – Ochočené nekonečno
► Seminář matériO' Fokus: Trendy a šetrné materiály v praxi 28.11.
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
15. 11. 13:02
Dobrý den, děkuji za další zajímavý článek. Rád bych upřesnil, že v některých z ...
Michael Rada - Recyklovaná jízda: Skateboardy z leteckých součástek i rybářských sítí
18. 10. 16:13
Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek. Je škoda že autoři nejnovějších publikací, ...
Michael Rada - Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU