Ptáme se

Košile z kopřivy a vlna z jehličí? CETRAT oživuje dávné techniky

Naši předci uměli zpracovat množství přírodních materiálů pomocí základních postupů. Centrum tradičních technologií Příbor (CETRAT) se věnuje rekonstrukci těchto postupů a využívá při tom i praktické experimenty. Svou činností přibližuje veřejnosti přírodní materiály, tradiční technologie, ale i neuvěřitelnou lidskou přizpůsobivost. O bádání jsme si v dílně povídali s vedoucím CETRATu a kurátorem Václavem Michaličkou a edukátorkou Petrou Vidomusovou.

Košile z kopřivy a vlna z jehličí? CETRAT oživuje dávné techniky
Košile z kopřivy a vlna z jehličí? CETRAT oživuje dávné techniky

Autorka rozhovoru: Valérie Záhonová • Foto: CETRAT Příbor

Jak CETRAT vznikl?

Václav Michalička: Vznikli jsme z Městského muzea v Příboře (pobočka Muzea Novojíčínska, pozn.red.), které návštěvníkům nabízelo expozici o historii města a pamětní síň rodáka Sigmunda Freuda. Archaické a tradiční technologie zpracování přírodních materiálů jsou naším hlavním zaměřením od roku 2020.

Jak byste svou činnost charakterizovali?

VM: Zaměřujeme se na rukodělnou výrobu spjatou s venkovským prostředím, především pak na prostor Západních Karpat. Naše stálá expozice má název „Zaniklý svět rukodělné výroby”. Naleznete v ní třeba to, jak se v různých historických obdobích zpracovávala textilní vlákna nebo další dary přírody. Vedle stálé expozice děláme i krátkodobé výstavy. Od 4. června probíhá výstava Tma jak v pytli, která je o tom, jak se kdysi svítilo. Jsme charakterističtí tím, že v expozicích prezentujeme společně se sbírkovými předměty také výsledky našich výzkumů podložené experimentálními rekonstrukcemi.

Jak proces experimentální rekonstrukce probíhá?

Petra Vidomusová: Hodně věcí se učíme na nových nástrojích. Utkat něco na moderním stavu je jednodušší. Staré nástroje mohou člověka trochu zastrašit – různě se klinkají a mají svá specifika. Fungují perfektně, jen se s nimi musíte sžít. My sice nejsme dokonalí řemeslníci, ale snažíme se proniknout do podstaty určité technologie a inspirovat lidi.

VM: K práci na starých nástrojích přistupujeme až v poslední fázi praktických experimentů, třeba až během vytváření historických replik. I když jste se starým nástrojem precizní, výrobky mají jiný výraz. Například kolovrat byl dříve součástí jednoho konkrétního člověka, stejně jako třeba hudební nástroj. A my ten nástroj musíme pochopit.

V experimentáriu pro veřejnost si lze v CETRATu materiály i technologie osahat na vlastní kůži. Foto: CETRAT Příbor

Kromě nástroje a technologie musíte porozumět i materiálu.

PV: Když je to materiál, který má v přírodě svůj čas, musíme se mu přizpůsobit. Zastavíme na chvilku jiné aktivity a dva tři týdny se třeba věnujeme sběru materiálu.

VM: Loni jsme například dělali síť z kopřivy. Vyráběli jsme ji neolitickými postupy pro experimentální archeology na expedici Monoxylon 4. Tato expedice simulovala plavbu prvních zemědělců do Evropy na monoxylu – dřevěném plavidle z vydlabaného kmene stromu. Domluvili jsme se, že během plavby na Egejském moři naši síť vyzkouší. Měli jsme měsíc na to, abychom ji připravili. Bylo to na jaře, takže vzrostlé kopřivy nebylo možné v přírodě nasbírat. Z naší stálé expozice jsme museli vybrat snad všechny kopřivy, aby síť byla dostatečně velká.

Zůstaňme ještě u kopřivy. Vím, že jste se jí věnovali opravdu do hloubky…

PV: Kopřiva je náš velký projekt. Vznikly dvě výstavy – první se uskutečnila v roce 2016 a druhá v roce 2022. Na tu první jsme s vypětím všech sil udělali naši první košili z kopřivy.

VM: Když jsem dělal archivní výzkum, tak jsem zjistil, že důležitou etapou ve zpracování kopřivy byla první světová válka a textilní krize. Ve střední Evropě chyběly materiály. Vyvíjely se sice nové syntetické, ještě však nebyly použitelné ve velkém měřítku. Takže průmysl hledal východiska mezi materiály používanými v minulosti.

Jak náročné je dostat se od teoretického výzkumu k praktickým výsledkům?

VM: V roce 2012 nebylo o zpracování kopřivy mnoho dostupných informací. Byli jsme skutečně jedni z prvních, co se tématu věnovali. Bylo proto i těžké najít někoho, kdo by nám s praxí pomohl. Kontaktovali jsme například jednoho výrobce až ze Sibiře, který kopřivu dokázal zpracovat a byl ochotný to s námi po mailu konzultovat.

PV: Když není nikdo, kdo by tu starou techniku nebo materiál znal a dovedl poradit, tak si cestu teprve hledáte. A i když už nějaký návod je, v praxi nic nebývá na první dobrou. Často jdeme skutečně od píky a čas to zabere. Na druhou stranu praktickými pokusy se na vlastní kůži dozvídáme zajímavé věci, které můžeme předat našim návštěvníkům. Třeba že z kopřivy se dá v padesáti procentním mixu s vlnou udělat opravdu hřejivá čepice.

Vedle kopřivy byly v minulosti také pokusy zpracovávat orobinec.

PV: Ano, to jsme si vyzkoušeli i my. Když doutník praskne, je v něm chmýří, které se dá dobře vyčesat. Háček je v tom, že orobinec má úplně hladké vlákno. Kvůli tomu se do sebe vlákna při spřádání špatně zachytávají. Chmýří z orobince se proto míchalo půl napůl s bavlnou, která má vlákno hrubší.

VM: Po první světové válce zpracování orobince úplně vymizelo. Ukázalo se jako slepá ulička. Národohospodáře lákalo třeba i zpracování chmýří suchopýru. V minulosti se z něj dělaly knoty do olejových lamp. Chudí lidé si tím také vycpávali peřiny. Za první světové války byly také pokusy míchat suchopýr s bavlnou, ale v praxi se to moc neosvědčilo. Stejně tak jehličí, což byl zase hit poloviny 19. století. My okrajově zkoumáme i to, proč nějaké zpracování zaniklo, a jestli ten konkrétní materiál nabízí něco zajímavého pro současnost.

Co se dělalo z jehličí?

VM: Lesní vlna. Jehličí se používalo na výrobu tlusté příze, ze které se tkaly bederní pásy. Věřilo se, že silice obsažené v jehličí mohou pomoci od revma a bolesti zad. I tohle jsme si zkusili vyrobit. Pás sice trochu škrábe, ale když se člověk zapotí, začne to být docela příjemné. Například umělkyně Tamara Orjola se také zabývala zpracováním lesní vlny a z jehličí tvořila i nábytek.

Materiálové experimenty CETRATu s jehličím. Vlevo vlna z jehličí. Foto: Valérie Záhonová

Takže sledujete i to, jak s přírodními materiály pracují umělci nebo firmy?

PV: Trochu ano, ale většinou je to spíš tak, že se umělci, designéři nebo scénografové obracejí na nás. My jim pomůžeme získat takový základ – tedy jak se materiál chová a jaké možnosti nabízí. Třeba kdysi se na nás obrátil barman, který chtěl vytvořit podtácky z choroše na jednu barmanskou soutěž. Byli jsme ale i ve firmě, která vyrábí skelná vlákna. Chtěli, abychom jejich zaměstnancům představili tradiční textilní technologie a přírodní materiály, aby viděli spojitost mezi historickou a současnou výrobou.

VM: Také jsme zapůjčili několik našich výrobků na výstavu Krásná práce – kopřivové šaty a rekonstrukci pravěké pláštěnky. Na výstavě se lidé dohadovali, od jakého návrháře nebo návrhářky ta pláštěnka je, a on to byl pravěk!

Kdo nejčastěji navštěvuje CETRAT?

PV: V hlavní návštěvní hodiny je to laická veřejnost a školy. Máme také studijní pátky, které využívají třeba kolegové z různých muzeí, studenti, ale i lidé, kteří mají nějaký podobný koníček nebo se třeba živí textilní tvorbou. V neposlední řadě nás navštěvují lidé, kteří se věnují bushcraftu a survivalu, tedy životu a přežití v divočině.

Máte nějaký materiál, se kterým chcete do budoucna pracovat?

VM: Chceme udělat rekonstrukci oděvu beskydského pastevce z konce 18. století. Pastevec měl velmi prostý oděv, ačkoliv technologicky šlo o funkční oblečení, které ho dokázalo velmi dobře chránit proti větru, slunku nebo mrazu. To bylo velmi důležité, jelikož pastevec žil ve výrazně vyšší nadmořské výšce než ostatní. V tomto projektu se prolíná mnoho našich témat – od materiálů, technik zpracování až po ideu bez zbytkovosti. Kolegyně Petra také dělala nedávno krpce z kravské kůže. To jsou takové tradiční barefootové boty, které si zhotovovali pastevci.

Krpce, rekonstrukce kožených bot pastevců. Foto: Valérie Záhonová

K objevování materiálů se tedy spíš dostáváte přes určitý historický kontext?

VM: Přesně. Nás vždy zajímá nějaký jev. Až potom se objevuje materiálová kontinuita. Podařilo se nám třeba zrekonstruovat techniku pletení obuvi na kopytu. Tak vznikaly papuče, kterým se na Příborsku říkalo „makovníky”. Vyráběly se z proužků textilu, které se buď odřezávaly od okrajů sukna, anebo od kremp klobouků. V Příboře totiž byla továrna na klobouky. Chudé ženy zde dostávaly zdarma okrajky z kremp, z nichž pak dělaly touto technikou obuv. Byl to současně i od továrníka takový akt milosrdenství.

PM: A také šlo o dnes moderní a diskutované téma recyklace a upcyklace, kdy z odpadu vytvoříte něco nového a zcela funkčního.

Papuče “makovníky” ve stálé expozici. Foto: CETRAT Příbor

Jen dříve šlo o recyklaci z „nutnosti”...

VM: Ten jejich způsob uvažování byl jiný. Byl kořistnický a současně velmi materiálově efektivní. Vezměme si například kopřivy. Pevné vlákno využijete na pevné nitě a jemnější vlákno třeba zase na tkaní do útku. Z koudele, která potom zůstane, uděláte provázky. Ten úplný „šmelc” se využije na výrobu papíru. Dřevité části stonku se spálí, z popela je po vylouhování účinný popelový louh, ve kterém se dá prát prádlo nebo se z něj udělá potaš. Nazbyt nezůstane nic. V tom je pro nás minulost obrovskou inspirací. Příkladů je nespočet. V CETRATu se je snažíme nabízet naší společnosti k přemýšlení. Motiv recyklace, který teď považujeme za moderní, je pouze něco, co jsme zapomněli a zase si k tomu hledáme cestu.