CZ / ENG

Ptáme se

Řemesla jsou ekosystémy, říká Petra Gupta Valentová

Umělkyně Petra Gupta Valentová pochází z Pardubic, žije v New Yorku a její výzkumný doktorský projekt na pražské UMPRUM vzniká převážně v Indii, odkud pochází její muž. Propadla indickému dřevotisku a zajímá se o etiku módy a fenomén slow fashion. „Vytáčí mě, když někdo nakoupí modrotiskové metráže, navrhne kolekci, se kterou pak vyhraje cenu, a tím to skončí,“ říká Valentová. „Věřím v takzvaný co-design,“ dodává.

Řemesla jsou ekosystémy, říká Petra Gupta Valentová

for English click here

Jak se Petra Gupta Valentová prokousává doktorátem v prostředí UMPRUM, které je více než na proces zaměřeno na výsledné produkty a estetiku? Co má společného český modrotisk s tím indickým a jaká je odvrácená strana trvalé udržitelnosti v oblasti módy a řemesla? Podle jejích zkušeností s modrotiskem jsou ekologické materiály druhořadé a estetika výsledných produktů lehce zaměnitelná. Řešení problematické situace vidí v empatickém a respektujícím přístupu k lidem, kteří tradiční řemesla ovládají bez ohledu na to, zda působí v moravské Strážnici nebo indickém Džajpuru.


Měly jsme se setkat už několikrát a vyšlo to až napotřetí. Je to dáno také tím, že lítáš po světě. Amerika, Evropa, Indie … Jsi pro mě ztělesněním ryzí kosmopolitní ženy. Co ti ty přesuny přinášejí a kde je tvůj domov?
Doma jsem na všech třech místech – v New Yorku, Čechách a Indii. Zkrátka tam, kde můžu pracovat a kde jsem se svojí rodinou. New York je jediné místo, které spojuje mě, mého manžela, který je z Indie, a naše dva syny, kteří se tam narodili. Čechy jsou můj emocionální domov a můj manžel se zde cítí trochu cize. Snažím se, aby se moje děti cítily doma i tady, a proto je sem opakovaně vozím. Můžu také říct, že po třinácti letech, co jezdím do Indie, se cítím doma i v Džajpuru.

Jezdila jsi do Indie také před tím, než jsi potkala svého muže?
Ne. Potkali jsme se v New Yorku, když jsem tam studovala. Do Indie jsem pak začala jezdit i sama poté, co se narodily naše děti. Chtěla jsem, aby byly v kontaktu s touto kulturou a rodinou stejně rovnocenně jako s tou českou.

Tématem tvé disertační práce v Ateliéru textilní tvorby na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM) je etika designu, slow fashion a současné tendence v tradičním indickém dřevotisku. Jak jsi se k designu a módě dostala? Studovala jsi původně na pražské Akademii výtvarných umění (AVU) volnou tvorbu.
Původně jsem na AVU studovala restaurování soch. Pak jsem přešla k Janu Hendrychovi na figurální sochařství a končila jsem na intermediální tvorbě Milana Knížáka. Pak jsem dostala Fulbrightovo stipendium a na Hunter College v New Yorku jsem vystudovala instalaci a volné umění. Po seznámení s mým mužem jsem hledala, co bych mohla v Indii dělat. Nedokázala jsem si představit, že bych po intenzivním životě v New Yorku jen tak jezdila do Indie na návštěvu a nedělala nic.

Nejdřív jsem pracovala s kameníky, ale záhy mi došlo, že nebude nejlevnější stěhovat tuny mramoru přes oceán. Pak jsem dělala projekt s malířem miniaturních maleb a udělala pár komiksových stránek o mojí svatbě v Indii. A protože mě vždy zajímala kresba, věnovala jsem se takzvaným automatickým kresbám, které vznikaly postupně a trvaly i měsíce.

Tehdy mě napadlo, že bych je mohla zpracovávat v dřevotisku. Bylo by to rychlejší a mohla bych dělat větší plochy a instalace. Našla jsem si rezidenci ArtInn v Džajpuru, kde jsem si před sedmi lety poprvé vyzkoušela tradiční indický dřevotisk, který se využívá pro potisk látek. Nadchlo mě to, víc a víc jsem s látkami a tiskem experimentovala. Lidi na to velmi dobře reagovali, a tak jsem si řekla, že bych chtěla jít víc do hloubky a naučit se víc o té technice. Doktorát mi přišel jako vhodná forma. Proto jsem se pak přihlásila v roce 2015 na UMPRUM.

Dřevotisk a modrotisk. Kšiltovka Hanele Poislová, metráž IM.PRINTED – PGV (foto: Lucie Vysloužilová, 2018, PGV)

Kdy jsi začala uvažovat o etice designu?
Když jsem navštěvovala kurzy udržitelného designu na Fashion Institutu v New Yorku, protože mě zajímá slow život. Jsem empatická vůči lidem okolo a vždy mě zajímalo pěstovat si a vytvářet vlastní věci. Hodně to vnímám přes jídlo, takže jsem se přes slow food dostala ke slow fashion. Čím víc jsem pracovala s indickými dřevotiskovými dílnami, tím víc mě zajímala etika tvorby a práce s tradičními řemesly. Stěžejní částí mojí disertace je tedy práce se ženami z tradičních chhipa tiskařských komunit v indické vesnici Bagru. Jsou to ženy různých generací, které patří mezi jedny z nejchudších lidí v této rurální oblasti. Narodily se do tiskařského života, tvrdě pracují a nemají jinou možnost na rozdíl od nás, kteří si můžeme vybrat, co budeme dělat.

Mám to chápat tak, že jim dáváš práci?
Ne, to je právě hodně zavádějící. Já jim nedávám práci, ony ji mají. Snažím se jim vracet celý designérský proces – tedy od návrhu až po tisk, jak to bylo dáno historicky. Indický dřevotisk vycházel a sloužil komunitám. Dezény reagovaly na život lidí, kteří byli často spojeni s farmářstvím. Kromě toho, že měli tiskařskou dílnu, chovali krávy, obdělávali pole a časem se vyprofilovaly i specifické tiskařské dílny, ve kterých pracovaly mnohdy celé rodiny. Některé tradiční dílny tam stále jsou. Často mají na střeše nebo v přízemí pár tiskařských stolů, na kterých se během dne tiskne.

Velká změna nastala v 70. letech minulého století. Tehdy se britský Ind J. P. John Singh potkal v Džajpuru s Britkou Faith a při svých cestách po Indii se nadchli pro tradiční dřevotisk. Začali skupovat první ručně tištěné látky a založili značku Anokhi, která se záhy stala hlavním propagátorem indického dřevotisku v západním světě. Postavili Anokhi muzeum a vydávají také knihy.

Tohle všechno je fajn, nicméně mám problém s tím, že dnes se kvůli velkému zájmu o ruční dřevotisk tiskaři berou jako manuální pracovní síla a zapomíná se na to, že v celém tom jejich know-how je také hodně intelektuálního. Jejich komplexní dovednosti se zploštily do pouhé výroby věcí, někdo jiný je zaměstnává a jsou pak velmi málo placeni. Nemyslím se, že je úplně etické za nimi přijít a říct jim natiskněte mi tohle a tamto.

Jaký je tedy tvůj přístup?
Věřím v takzvaný co-design. Protože pokud chceme dělat věci eticky, musíme do kreativního procesu zahrnout i skupinu lidí, se kterými pracujeme. Zvlášť v případě tradičních řemeslných technik z třetího světa. S tiskařkami z Bagru (tak zvané Bagru Bhabhis - BBs) dělám proto workshopy a spolu vytváříme dezény, které vycházejí z nich. Neříkám jim, co a jak mají dělat, ale naopak je motivuji k jejich vlastní tvorbě. Mým cílem je, aby nové dezény opět vycházely z této komunity, jak to dříve bylo běžné, a aby byly ohodnoceny na základě licenčních poplatků. Aktivně s nimi tisknu a reaguji na jejich podněty a ony zase na moje. Společně skicujeme.

Zapojuji i další umělce a designéry. V březnu s nimi designéři Anvita a Kryštof z pražského studia Jain&Kříž udělali vlastní workshop s matricemi inspirovanými Kandinského kresbami. Bagru Bhabhis tak měly před sebou matrice, které se naprosto vzdalovaly tomu, co znají, a na jejich základě si samy vytvářely vlastní dezény. Spíš je to pro mě umělecký projekt. Nezajímá mě tolik výsledná estetika metráže, protože ta se může, a doufám bude měnit podle jejich zkušeností a odvahy experimentovat. Jde mi spíše o proces a o to, abych ukázala, že takový přístup může mít nějaký nosný výsledek. Opakovaně do Bagru jezdím, platím jim za workshopy, skicování a za to, že spolu trávíme čas, který je nad rámec jejich běžné práce.

Workshop Kandinski s BBs, který se odehrál v Rádžasthánu ve spolupráci se Studiem Bagru (foto: Kryštof Kříž, 2018, Jain & Kříž)

Takže ti v rámci trvalé udržitelnosti nepřipadá dostatečné řemeslníky ze třetího světa pouze férově zaplatit.
To nestačí. Oni potřebují být vlastníky své techniky. V prosinci jsem byla na konferenci v OSN, pořádanou organizací NEST, která se celosvětově věnuje práci s řemeslníky ve třetím světě. Co-design je velké téma a myslím, že bude stále víc diskutované. Není dostatečně etické obracet se na řemeslníky z třetího světa jenom proto, že chceme vzít jejich techniku a know-how a použít na západě pro naše věci. Vadí mi kulturní apropriace a využívání lidí.

V zásadě jiná forma vykořisťování.
Ano. Je třeba se ptát, zda jim chceme pomoci a jak bychom toho mohli dosáhnout. Nestačí jim dát jen práci a zaplatit je. Tím se ta komunita nezmění, je třeba dát jim jejich vlastní nezávislost. Řemeslný sektor je po zemědělství druhým největším zaměstnavatelem lidí ve třetím světě. Je v něm obrovský ekonomický potenciál. Proto chci, aby tiskaři měli větší kontrolu nad svým tiskařským procesem, aby byli skutečnými vlastníky své práce. Je to ale běh na dlouhou trať. Pro fair trade už máme nějaká kritéria, ale ta taky nejdou dostatečně hluboko. V rámci udržitelné spolupráce s řemeslníky ze třetího světa se pravidla hledají. Pokud já mohu ve své práci k tomuto dialogu přispět, budu jedině ráda. Řemesla jsou ekosystémy a je třeba je tak vnímat, rozumět jim a komplexně s nimi pracovat. Jsem přesvědčená, že co-design je možná cesta. Neříkám, že jediná, ale rozhodně lepší.

Čím je specifická technika indického dřevotisku z Bagru?
Bagru je vyhlášené místo, kde se pracuje s přírodními barvivy, jako je třeba železitá černá, červená z kořene mořeny barvířské (madder, rubia tinctorum), šedohnědá minerální barva zvaná kašiš a další. A pak také indigo. Těch technik a postupů je nekonečně mnoho. Může se tisknout z dřevěných nebo kovových matric anebo i z dřevěných matric vyplněných filcem. Tiskne se jedno razítko za druhým. Buď se různě kombinují, nebo se vzory zmnožují, záleží na barvách a na dezénu. Barvy se natisknou, látka se vyvaří a tím se barevnost změní, případně se znova tiskne. Tiskne se na len, bavlnu, hedvábí…. Ty postupy jsou různě složité.

Ženy z tradiční tiskařské komunity v Bagru se svými matricemi (foto: Petra Gupta Valentová, 2018)

Látky jsou také z lokálních zdrojů?
Ano, pracuje se převážně s materiály indického původu, ale můžete si dodat své vlastní. Pracovala jsem třeba s mírumilovným hedvábím Ahimsa a jsem v kontaktu s panem Kusumou Rajaiahem, který za značkou stojí a má na tento proces patent. Materiál je sice dražší, ale pro západního uživatele to není tak podstatné. V zásadě je ale u dřevotisku materiál hodně individuální. Jenom na materiálu by udržitelnost značky neměla stát. Nestačí říct: pracuju s přírodními barvami, organickou bavlnou a vím, kdo je můj dodavatel. V ideálním světě bychom toho měli docílit, ale přece nebudeme stát na místě a čekat, až budeme mít všechny ingredience pohromadě. Materiály jsou nahraditelné jednotky, můžeme začít s normální indickou bavlnou a ve chvíli, kdy budeme moci, ji vyměníme za organickou.

Mnohokrát jsme ve Fashion Institutu v New Yorku řešili, jak náročné je splnit všechny aspekty trvalé udržitelnosti. Právě materiál je problematický. Stejně jako přírodní barviva spotřebovává hodně vody, které je nedostatek. Někdy ty chemické, vodou ředitelné a netoxické barvy jsou lepší než ty přírodní. Třeba designérka Brigitte Singh má úžasný čisticí systém na vodu. Takže nakonec tohle je mnohem udržitelnější než přírodní barvy, které vedou k tomu, že v Bagru po ulici všude teče špinavá voda a psi a krávy jsou modří. Podle organizace NEST (již zmiňovaná nezisková organizace, která se zaměřuje na udržitelný rozvoj a podporu komunit, pozn. red.) by bylo ideální mít nějaký levný open source systém čištění vody. Snaží se nějaký takový systém vytvořit a uvést mezi komunity, aby se omezilo znečištění. Proto mám problém s dílnami velkých západních, ale i indických značek, které si kousek od Bagru v industriálním parku postavily dílny a čističku vod i z grantů EU, ale pro původní komunitu tiskařů ve vedlejší vesnici se neudělalo nic.

To je odvrácená strana udržitelného přístupu.
Ano, přesně tak. Musíme být poctivější a jít víc do hloubky.

Ve své práci se také odkazuješ na tradiční moravský modrotisk.
Ano, modrotisk používám pro srovnání k indické technice dabu (což označuje rezervu, dá se pak barvit i kašišem). Dabu vzniká podobným způsobem jako náš modrotisk, kdy se takzvanou rezervou natiskne dezén. Dabu není ale jen specifikem Bagru, tiskne se s ním i v jiných oblastech Indie. Každá oblast má trochu jinou recepturu. V Bagru jde o místně dostupnou černou hlínu, starou pšeničnou mouku, vápník a vápenec. Taková rezerva je mnohem řidší než ta moravská, a proto pak výsledek není úplně přesný, na rozdíl od moravského modrotisku, který je také víc mechanizovaný.

V Indii se rezervou nanese dezén, který se zasype pilinami, aby se nerozmazával. Jakmile zaschne, látka se namáčí v indigové kypě. Namáčí se maximálně čtyřikrát, takže modrá barva není tak hluboká jako u našeho modrotisku. Mezi každým namočením musí látka oxidovat. Dabu je dost bahnité, a když pak na slunci uschne, různě popraská a vytváří úplně jiné efekty než modrotisk, jak ho známe. Připomíná spíše batiku. Ze stejné matrice vypadá jinak moravský modrotisk a jinak ten z Bagru. Zajímá mě, jak by se technika středoevropského modrotisku mohla nechat ovlivnit indickým a naopak.

Indický a český modrotisk, Bagru vs. Strážnice. Ze stejné matrice vypadají indický a moravský modrotisk úplně jinak (Foto: Petra Gupta Valentová, 2018)

S kým v Česku spolupracuješ?
Pracuji hlavně s modrotiskovou dílnou Arimo ve Strážnici a s řezbáři matric panem Plůchou a Bartošem ze Dvora Králové. Oni se bohužel cítí trochu vyřazeni z toho procesu, protože nové dezény a matrice v zásadě nevznikají. Opravují hlavně ty staré nebo dělají nové kopie těch starých, když se staré matrice rozsypou.

Modrotisk zažívá obrodu i ve vašem ateliéru na UMPRUM. Spolupracuješ s někým ze školy?
Nejsem bohužel s lidmi z ateliéru příliš ve styku, protože studuji dálkově a jsem spíše v Indii. Ale doufám v to a byla bych moc ráda, kdyby se modrotisk stal úplně běžnou věcí a ztratil nádech folklórnosti. Vytáčí mě, když někdo nakoupí modrotiskové metráže, navrhne kolekci, se kterou pak vyhraje cenu, a tím to skončí. Není to dostačující ani pro techniku, ani pro řezbáře a ani pro pokračování řemesla. Pak zůstáváme u folklórního pojetí techniky, která se neposouvá dál.

S českými modrotiskaři pracuješ stejně jako s ženami v Bagru?
Tady ne. Snažím se zde narovnat přímku, aby byly všechny články v procesu zastoupeny – od řezbářů po barvíře, tiskaře až po výsledný produkt. Nejdřív se to musí spojit s novou výrobou matric a dezénů. Proto jsem se se slivovicí a pod obrazem dědečka pana Bartoše, který měl dílnu na výrobu matric, zavázala, že každý rok vyrobíme alespoň jednu novou. Za rok a půl jsme jich udělali už asi sedm.

Čím se inspiruješ při výrobě matric?
Matrice tvořím na základě věcí, které jsou kolem nás. Používám solární tisky, kyanotypy, sbírám plevely a nejviditelnější věci a z nich pak komponuji dezény.

Jak pracujete a co s látkami plánuješ?
Kromě výroby matric a tisku jsem začala také dělat záznamy tiskařského procesu. Naučila jsem tiskaře ve Strážnici a Bagru, jak takový záznam pořídit. Pod finální vrstvu si dají vrstvy čisté látky, na kterou se obtiskne to, co oni tisknou nahoře. Z toho pak vznikají takové neopakovatelné protisky. Je to vždy jen jeden originální kus. Z mého hlediska jsou tyto protisky nejkrásnější. Modrotisk pak třeba vypadá více jako rozpraskaná freska, věci se překrývají a vznikají z toho abstraktní obrazy, které mají velký potenciál ve využití třeba v interiéru. Poprosila jsem proto designéra Jiřího Pelcla, aby mi navrhl taburetky. Nedávno jsme byli ve firmě Polstrin, kde se začínají vyrábět.

Takže v zásadě co kus, to originál.
Ano, tady vzniká něco, co má svůj vlastní příběh. Neopakovatelný záznam času a prostoru.

To je otisk procesu ve výsledném produktu.
A zároveň je to ekonomické, protože modrotisk je drahý a z jedné matrice tak může vzniknout víc výstupů. Protisky jsou o experimentování a posouvají techniku modrotisku dál. Dělám je na různé typy látek jako hedvábí, len nebo kanava. Na každé látce tisk vypadá trochu jinak, někde je přesnější, jinde víc rozpitý.

Modrotisk – autorské tisky a protisky. V protisku vypadá modrotisk jako popraskaná freska (foto: Lucie Vysloužilová, 2018, archiv PGV)

Kdy tě napadlo začít dělat protisky dělat? K tomu určitě přispívá i to, že jsi umělkyně a máš větší vizuální představivost.
Bylo to v momentě, kdy jsem sama začala tisknout a experimentovat. Pro mě je důležité tisknout sama a nedělit proces na intelektuální a manuální. Protisky by se kromě interiéru daly využít v umění anebo bych s nimi ráda pracovala v architektuře. Anebo se dají digitalizovat. V zásadě cokoli, co ve výsledku BBs přinese extra férový příjem a hrdost na to, že jsou tiskařky a autorky vlastních dezénů.

Ve Strážnici také pracujeme na dvojtiscích. Gábinka Bartošková z rodiny Jochů, která mé vzory tiskne, sama navrhla, že si to vyzkouší. V Bagru zase často pracujeme netradičně, tiskneme do mokrého podkladu nebo tisk postříkáme vodou. S tiskařkami zkoušíme věci, které by samy neudělaly, protože by to považovaly za chybu. Chci také zapojit další lidi. Třeba ty, co tradičně v Indii vyšívají, aby si na potištěné látky přes tisk volně vyšili, co chtějí. Zároveň zapojuji i své děti. Moji synové už také tisknou a jejich kamarádi to zkouší taky.

Ty taburety, co navrhuje Jiří Pelcl, jsou adepty na Designblok a podobné akce. Ty budou asi drahé, že?
To já vůbec nevím. Zatím jich bude asi šest. Počítala jsem s tím, že si je vezmu k sobě domů na farmu, kterou stavíme nedaleko New Yorku. Neuvažovala jsem o prodeji. Jde o první zkoušky. Uvidíme, jak to půjde. Do budoucna bych je ráda dělala, uvidíme, jak se bude ruční tisk chovat. V Polstrinu byli nadšení, ale zatím jen experimentujeme.

Nicméně mě jako sochařku pohybující se většinu času mimo ČR akce typu Designblok vlastně moc nezajímají. Představuji si, že budu kolem sebe mít skupinu lidí, které tento přístup oslovuje. Že vzniknou metráže na míru, kdy alespoň nějaký dezén bude primárně vycházet z práce těch holek. Budu za ně bojovat, učit se od nich a byla bych šťastná, kdyby designéři, architekti a další akceptovali tento co-design přístup. Licenční poplatky a způsob, jakým metráže vznikají, jsou pro mne důležité.

Na konci června jsme měli v prostorách Kotelny v areálu šroubáren v Libčicích u Prahy módní performance Tiskařův sen, za kterou stála hlavně moje kamarádka Hanele Poislová. Začaly vznikat první modely. V rámci open source principu jsem jí dala k volnému použití asi tři sta metrů látek, z toho minimálně pětina pocházela z Bagru. Vedle sebe tak byly jak moje autorské metráže, tak jejich, jak indický modrotisk, tak ten ze Strážnice.

Performance Tiskařův sen v Kotelně v Libčicích nad Vltavou (Hanele Poislová, PGV, Veronika Drahotová, Andrea Hoffman Nečasová). Vlevo indický modrotisk, vzor Anup Chhipa, napravo moravský modrotisk, IM.PRINTED – PGV (foto: Marek Novotný, 2018)

Vzor, který byl spolu s dalšími k vidění na akci Tiskařův sen (foto: Marek Novotný, 2018)

A tak vznikla nová módní značka IM.PRINTED, že?
To je spíše iniciativa než značka. Vedle ní se pomalu formuje BBs – Bagru Bhabhis, reprezentující dezény a metráže od tiskařek z Bagru.

Zajímá tě cena těch výsledných produktů?
Já nejsem ten, kdo výrobky bude vyrábět a prodávat. Měly by mít ale férovou cenu. V tuto chvíli jim z každé jejich natištěné metráže platíme licenční poplatky 10 %, protože na naše náklady se matrice vyrábějí a tisknou první zkoušky. Časem bychom je rádi navýšili. V tuhle chvíli se můj projekt ani nijak nejmenuje. Asi bude muset časem vzniknout nějaká neziskovka, která tuto aktivitu zastřeší, anebo se s někým spojíme. Zatím spíše hledám vhodný přístup, nejsou moc modely, jak to dělat.

S neziskovou organizací NEST jsi v kontaktu?
Pouze prostřednictvím mojí učitelky na Fashion Institutu. Čekám, až budeme mít v Indii cca dvanáct dezénů, což bude na podzim, a pak bych NEST ke spolupráci ráda oslovila. Ráda bych získala někoho, s kým budu moci tuto problematiku řešit. Je to na dobré cestě, ale zatím nechci představovat nedopečený projekt.

 

Text připravila: Kateřina Přidalová, úvodní foto: Lucie Vysloužilová, 2017


► Další příběhy tvůrců a materiálů vám přinášíme v seriálu pod rukama i v tištěném vydání magazínu Material Times. Magazín si můžeme koupit v e-shopu i kamenných prodejnách.

25. 7. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Petra Gupta Valentová redakce 30.7.2018 10:08
Re: Petra Gupta Valentová Michael Rada 1.8.2018 19:18
INDUSTRY 5.0 Michael Rada 29.7.2018 13:27

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.