CZ / ENG

Ptáme se

Záchrana ohrožených řemesel

Mizí některá řemesla ze světa? Která to jsou a jak je zachránit? Na řadu podobných otázek se snaží odpovědět výzkumný mezioborový projekt Řeč materiálu – tradiční řemeslné technologie pro záchranu kulturního dědictví a současný životní styl. Začal na začátku března a následujících pět let budou tři instituce – Ústav etnologie FF UK, Národní památkový ústav a Národní technické muzeum – zkoumat materiály a technologii měšťanských a aristokratických řemesel. Nejen o projektu jsme si povídali s etnoložkou a historičkou umění Barborou Půtovou, která je jednou z iniciátorek výzkumu.

Záchrana ohrožených řemesel

Uvádíte, že za tradiční řemeslo je obvykle považované to lidové. Vy se chcete zaměřit na výzkum řemesel měšťanských a aristokratických, která podle vás nejsou zmapována. Znamená to, že povědomí o tradičním lidovém řemesle je dostatečné?
Vzhledem k tomu, že jsem ze světa antropologie a etnologie, tak dost podstatně vnímám, že pokud byla v českém, respektive československém, prostředí něčemu věnována pozornost, tak to bylo právě lidové řemeslo. Dokazuje to činnost Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici nebo muzejní i univerzitní badatelské prostředí v Brně, které je na tuto problematiku koncentrovanější. Druhým důvodem, proč jsme se zaměřili na měšťanská a aristokratická řemesla, je skutečnost, že historici zkoumali tato řemesla jen z úzké perspektivy. Je to krásně vidět na zámcích, kde se návštěvníkům předkládá interiér jako celek, případně se řeší funkční souvislosti mobilií. Minimální pozornost se věnuje technologii řemesel a užitému materiálu.

Nesouvisí zvýšený zájem o lidové řemeslo také s ideologií předchozího politického režimu?
Do jisté míry také. Náš zájem o opomíjený segment řemesla souvisí s tím, že na projektu spolupracují tři pracoviště, Etnologický ústav Filoofické fakulty UK, Národní památkový ústav (NPÚ) a Národní technické muzeum (NTM). NPÚ má ve správě šlechtická sídla, a proto někteří z kolegů na tuto absenci zájmu upozorňovali při definici tématu a stanovování hypotéz. Myslím, že jsme odhalili drobnou niku, a proto jsme si řekli, že teď je ten správný čas to podchytit, abychom to zachovali pro budoucí generace. 

Chcete zmapovat dvanáct řemesel. Je tam například vitraj, stavební zámečnictví a kamenosochařství. Která další to jsou?
Je tam dále prýmkařství – tkalcovství, čalounictví, štafířství, truhlářství (řezbářství, ebenista, nábytkářství), stavební truhlářství, kamnářství, štukatérství a tak dále. V projektu máme rozdělené role. Za Ústav etnologie zajištujeme terénní výzkum a nestandardizované hloubkové rozhovory s respondenty, k nimž budou patřit restaurátoři a reprezentanti institucí zabývajících se ochranou a prezentací řemesel jako součásti kulturního dědictví. Kromě toho budeme v dílnách dokumentovat vybraná řemesla včetně podrobných videozáznamů pracovních postupů. Řemesla mají pod sebou NPÚ a NTM. V NPÚ se lidé tématu věnují celoživotně a v NTM mají zase zkušenosti s technickými analýzami a certifikovanými metodami.

Tapiserie, které byly v době vzniku chloubou i potěšením svých majitelů, jsou dnes bohužel často vnímány pouze jako přijatelná alternativa čalounění interiéru

Magická barevnost světla procházejícího zasklenými okenními plochami předurčila používání vitraje především do sakrálních objektů

Můžete být konkrétnější ohledně respondentů?
Kromě restaurátorů navštívíme poslední řemeslníky, které už máme předem vytipované. Některé kroky jsme udělali ještě před podáním projektu. Dále budeme navštěvovat kastelány. Někteří z nich jsou cca dvacet let v nějakém památkovém objektu a znají ho jako vlastní dům. Proto mě zajímá, jak přistupují k obnově sbírkových či památkových artefaktů. Potom se budeme soustředit na soukromé vlastníky. Protože se s některými z nich znám, ať už jsou to majitelé zámku Kaceřov (manželé Strunzovi) nebo majitel zámku Úholičky (pan Petr Svoboda), vím, že při restaurování mnohdy postupují v souladu s tradičními postupy. Shánějí si původní vzorníky, příklady autentických dekorací a zařízení in situ nebo pracují s dalšími ikonografickými prameny a snaží se restaurovat nebo obnovit artefakty původními postupy.

Vaším cílem je zachytit a popsat tradiční postupy a materiály a uchovat tak příslušné řemeslné know-how pro další generace. Je některé ze zmíněných řemesel ohroženo, těsně před vymizením?
Vitraj je ohrožené řemeslo. Stále existuje, o čemž svědčí například Umělecké sklenářství Jiřička-Coufal na Starém Městě s takřka stoletou historií. V českém prostředí se nachází jedna z posledních generací, která nemá řemeslo potenciálně nikomu předat, protože na školách se neučí a autentickou znalostí tohoto řemesla disponuje jen několik restaurátorů.

S řemeslem souvisí i mizející materiály. V jednom rozhovoru jste zmínila, že také čalounictví ohrožuje ztráta kontinuity na ty tradiční postupy. To si vysvětlujete čím?
To si vysvětluji prostřednictvím kolegyně Kateřiny Cichrové, která má čalounictví na starost. Pokud přijdete za dva roky, dokázaly bychom se o tom všechny tři více pobavit. Stojí před námi mnoho neznámých. Některé hypotézy se nám potvrdí, jiné naopak vyvrátí.

Dá se technologie a postupy vyčíst z jednotlivých artefaktů, které jsou v muzejních sbírkách?
Ano, analýza materiálů je jednou ze součástí výzkumu. V Centru stavitelského dědictví Plasy  (Centrum funguje jako pobočka Národního technického muzea, která prezentuje především postupy a principy tradičního stavitelství, pozn. red.) se nachází expoziční dílna, která bude sloužit nejen jako expozice tradičního zámečnického řemesla, ale především jako prostor pro jeho prezentaci, dokumentaci a experimentální výzkum tradičních postupů. Plánovaná výstava bude mít hlavní úkol předvést bohatost tohoto krásného a návštěvnicky atraktivního materiálu, který je ve sbírkách Národního technického muzea zachován. Podnícený zájem pak bude v budoucnu podkladem pro další směřování a praktické výrobní aktivity v rámci Centra stavitelského dědictví Plasy.

S jakými zahraničními institucemi jste v kooperaci? Přece jenom je to řemeslo přenositelné napříč zeměmi, minimálně ve středoevropském regionu.
V rámci zpracování rešerší tradičních řemesel, posouzení nedostatků současné řemeslné produkce po zániku odborných periodik, jako například Truhlářské listy, Naše řemeslo a zejména pak Umění a řemesla, budou naše cesty směřovat i do zahraničí. Hlavně do Francie, Německa a Rakouska. V projektu jsou zahrnuty i workshopy a konference, kde se na mezinárodní úrovni také setkáme.

Redakce Material Times má zkušenost s Mezinárodním filmovým festivalem řemesel (FIFMA), kam před dvěma lety vybrali jeden ze snímků našeho seriálu Pod rukama. Tento festival v Paříži každé dva roky pořádá asociace uměleckých řemeslníků Ateliers d'Art de France. U nás podobné zázemí chybí. Funguje někde v zahraničí podobný projekt, jako je ten váš?
Ve francouzském prostředí se tomu více věnují a dbají na to, jako například Musée des Arts Decoratifs v Paříži nebo Bayerisches National Museum v Mnichově. Ale že by teď probíhal zahraniční analogický projekt, přiznám se, o tom nevím.

Jaký bude výstup výzkumu? Zmínila jste, že vznikne expozice, která bude součástí šlechtických sídel, prostřednictvím které budou mít návštěvníci možnost seznámit se s příslušnými řemeslnými postupy.
Výzkum bude zahrnovat již zmíněnou rešerši a nestandardizované hloubkové rozhovory, jejichž součástí budou podrobné videozáznamy pracovního procesu. Dále se budou provádět analýzy materiálů a technologických postupů. Dalším výstupem budou výstavy, dlouhodobé expozice, publikace a odborné workshopy, směřující k revitalizaci některých zanikajících oborů včetně návrhů na jejich budoucí udržitelnost.

Uvádíte, že získané poznatky z výzkumu lze využít v rámci edukace řemeslníků a restaurátorů.
Ano. Ve spolupráci s Vysokou školou chemicko-technologickou v Praze a Thermo Sanace s.r.o. vzniknou certifikované metodiky. Zmíněné videozáznamy pracovních a technologických postupů poslouží jako edukační materiál a příručka. Výsledek výzkumu bude použitelný jak směrem dovnitř, pro řemeslo, tak směrem ven, pro veřejnost.

Budou poznatky i široce dostupné on-line?
Po skončení projektu v celistvosti ano. Některé dílčí výstupy budeme průběžně prezentovat na aktuálně vznikajících webových stránkách www.recmaterialu.cz (web zatím není v provozu, pozn. red.). Chceme, aby se o projektu od začátku vědělo, budeme vysílat vlaštovky průběžně a dávat veřejnosti na vědomí, že tu jsme a projekt vzniká.

Po zrušení cechů v polovině 19. století došlo k založení živnostenských společenstev a pozlacovači se zaměřili hlavně na zdobení mobiliáře a uměleckých předmětů

Práce štukatérů často úzce souvisela se šlechtickými a později i měšťanskými sídly nebo veřejnými budovami

Co říkáte na to, že lidé se dnes rukodělné věci učí přes YouTube?
To si myslím, že špatné není. Pokud tam ovšem není technologie a postup prezentován chybně. Myslím, že je to vhodná cesta a vnukla jste mi myšlenku, že bychom mohli naše výstupy na YouTube také uložit.

V této souvislosti vzpomenu nedávný rozhovor s Dagmar Michoinovou z NPÚ, která zkoumá historické omítky. K popularizaci rozjela projekt (Ne)tušené souvislosti, který je nejen pro řemeslníky, ale i širokou veřejnost a vlastníky starých objektů. Sami řemeslníci prý za ní chodí pro radu, protože postupy se proměňují a oni dnes pracují způsobem, o kterém si myslí, že je správný, ačkoli není. To je příklad té ztracené kontinuity s tradičními postupy.
Ano, to je jeden z možných přístupů, jak efektivně vzdělávat vlastníky objektů. 

Mě na tom zaujalo to zacílení. Že je to určeno pro širokou veřejnost, když si třeba někdo opravuje starý dům. Podle Michoinové starým domům nové postupy a materiály škodí.
Chápu, že ty importované náhražky materiálů nejsou ta pravá cesta. Naše poznatky z výzkumu sice budou široce dostupné, jen se obávám, že pro edukaci laiků to nemusí být vyloženě srozumitelné. Na druhou stranu budeme data muset interpretovat, takže je, doufejme i prostřednictvím výzkumu, učiníme přístupnější pro veřejnost. Klademe si za cíl provést i rozbor situace, jak a proč se řemesla dostávají stranou zájmu široké veřejnosti. Třeba vyhledáme i cestu, jak výstupy a řemesla široké veřejnosti zpřístupnit.

Když bych měla rozvést název vašeho projektu, co říká materiál o věci a o vlastníkovi?
Mnohé. Materiál vypoví o majetkovém zázemí dotyčného, může vypovědět i o znalosti a neznalosti. Mnoho lidí si kupuje artefakty, o kterých si myslí, že jsou kvalitní, technologicky i materiálově. Finanční stránka hraje důležitou roli. V materiálu se dále odráží kvalita, funkce a užitnost. Také reprezentativnost a dekorativnost, pro některé i vkus.

Nejvíce se setkávám s finanční stránkou. Alespoň v rámci mojí generace. Někteří z mé generace, co neinklinovali k humanitním vědám jako já, nejsou ochotni investovat třeba do lepšího kusu nábytku a raději volí levnější nákup v IKEA. Tím se zase vracím i k té znalosti i neznalosti. Na druhé straně je pak starý kus nábytku, který je podstatně dražší, akorát je nutné jej repasovat. Já na pozadí staré věci vidím příběh. Investovala jsem do ní, do jisté míry jsem ji zachránila, mám k ní větší vlastnický vztah a dělá mi dobře, když vím, že přede mnou sloužila několika generacím a teď slouží mně a bude třeba sloužit ještě mým dětem.

V anotaci vašeho projektu zaznívají dvě věci. Jednak vám jde o uchování odkazu kulturního dědictví a zároveň to může být důležité pro současný životní styl. Povědomím o řemesle, tradicích a kvalitě se vymezujete vůči náhražkovým importovaným věcem a materiálům, které zaplavují současný trh. Myslíte si, že zvýšené povědomí o řemeslech a rukodělné tradici by dokázalo zbrzdit masový rychlý spotřební životní styl?
Takhle světu tedy nefandím, optimistkou bych chtěla být, ale nejsem. Chceme vyslat poselství, jak životní styl změnit, ale revoluci pravděpodobně neuděláme. Podle toho, s jakými studenty se občas setkávám, jsem v tomto směru výrazně skeptická. Je to něco, co se zbrzdit nedá a lidé ani nechtějí. Leckdy cítím zmarnění celého mého životního poslání, že jsem si zvolila profesi pedagoga, protože na některých lidech vidím, že s nimi nehne vůbec nic. Jedině badatelská rovina mé profese mě uklidňuje. Třeba některé poznatky a výstupy ocení až generace další. Nevím, čím je to způsobené, proč je tahle generace taková. Snad je to tím, že jsou pořád online a jsou ovlivněni médii. Nevím, nedokážu to posoudit.

Není to v tom vztahu k věcem?
Ano, ta povrchnost, která se projevuje nejen k věcem, ale i k lidem.

Jako protiváha k záplavě anonymních věcí z Číny jsou na trhu konzumní alternativy, malé lokální obchody, různé trhy a přehlídky, kde se představují designéři a řemeslníci, kteří rozjeli své malé značky. Kladou důraz na kvalitu, rukodělnost a příběh věci, která má autora.
Ano, toho jsem si všimla a vnímám to pozitivně. Jak na těch různých trzích a přehlídkách, tak třeba i na fler.cz se zdůrazňuje osobní příběh obchodníka. Proč, co a jak dělá. Příběh je něco nosného, co vás do určité míry chytne, takže si řeknete: „Aha!“ Tento přístup obsahuje i změnu životního stylu, kdy si výrobce najde svou alternativní cestu, skončí třeba s dosavadní manažerskou pozicí, aby se věnoval manuální, rukodělné nebo řemeslné práci. A pak stojí na tržišti a zákazníky si touto cestou v dobrém slova smyslu získává. Vy pak máte osobní kontakt, víte, kdo to pro vás ušil, může to být i na míru vašim požadavkům. Pak jste ochotni investovat i víc než jít do Myslbeku a koupit si v H&M sukni.

Jaký je z vašeho hlediska vztah designu a řemesla?
Nechci říct, že bych design chápala jako podřadnější, ale možná jsem zavedena na slepou stopu na základě toho, jak je toto slovo v českém povědomí vnímané. Když se s kolegy bavíme o řemesle, design všichni považujeme za moderní a ryze současnou záležitost. Něco novodobého, aktuálně vytvořeného, co je založeno na komerční bázi a co má přinést finanční zisky. Pro nás tam není historie a kontinuita, jako je v případě řemesla.

Je tu ovšem méně časté hledisko na design jako na oblast, která souvisí s lidskou tvořivostí obecně, a to pak sahá až do doby, kdy si pračlověk vytvořil pěstní klín. Proměňuje se jen výroba těch věcí, z rukodělné, řemeslné až po průmyslovou. Navíc je design ve veřejném mínění ukotven jako přidaná, mnohdy estetická hodnota věci, kterou si lze přikoupit. V principu ale neexistuje výrobek, který nemá design. Vždy tu věc musel někdo navrhnout. Otázka je jen, zda dobře nebo špatně.
To ale bohužel není mainstreamový pohled, a proto se dostáváme k tomu, že to hodně lidí vnímá jako moderní a aktuální trend, který souvisí s finančním zajištěním a moderním zařízením bytu. S tím se setkávám hodně, a když se nad tím sama zamyslím a postavím vedle sebe řemeslo a design, řeknu si, že řemeslo má historii, ale design nemá.

Publikovala jste knihu o pražské Královské cestě, která mě zaujala natolik, že si ji ráda přečtu. Jen jsem to nestihla do našeho setkání.
Královskou cestu mapuju historicky, umělecko-historicky až k vývoji řemesel a živností. Je unikátní, protože jsme ji zachovali bez výrazných architektonických zásahů. Dále ji v knize hodnotím po stránce asanace a poslední kapitola je věnována živnostem. Pokud měl například obchodník status c. a k. dvorního dodavatele, zboží dodával na císařský dvůr, což byl nejvyšší post, kterého mohl dosáhnout. V dobovém povědomí lidí rezonovalo, že co je dobré pro císaře, je dobré i pro jeho lid. Proto se zde řemesla přirozeně dotýkám. Mnoho řemesel mělo na Královské cestě dlouhou tradici, některá postupně vymizela. Přetrvaly zde generace obchodníků, v některých případech i po dobu několika století. Po zániku Rakouska-Uherska a později vlivem válečných událostí nastává jejich zánik nebo přesun do jiných částí Prahy. Například hodinář Hainz, jehož obchod sídlil na Staroměstském náměstí, zajištoval provoz orloje a dalších hodin na kostelních věžích po Praze, dodnes jako firma pokračuje v tradici. Kontinuita byla přerušena v období komunismu. Po revoluci nejmladší Heinz na rodinnou tradici navázal. Sám se v řemesle nevyučil, firmu však provozuje. Tohle sledovat mě neuvěřitelně bavilo.

V jednom z rozhovorů jste napadala byznysové turistické záměry a ztrátu každodennosti, poetiku všedního dne v těchto místech. Vy sama v Celetné celý život žijete. Jaké to je?
Královská cesta svým životem dýchala a promlouvala jinak než dnes. Dnes je cílem centrum spíše vysídlit, což si ale městští zastupitelé nemyslí. Ale tím, že v centru celý život bydlím, sleduji a vnímám změny. V dětství jsem si zde mohla v Celetné ulici koupit pečivo a další potraviny, nyní je nejbližší supermarket Na Můstku. Je škoda, že normální obchody vymizely anebo jsou zacíleny na turisty. Když kolem desáté večer procházíte od Prašné brány až ke Staroměstskému náměstí, neuvidíte svítit nic jiného než světla obchodníků. V domech už skoro nikdo nežije. Původní a autentický staroměstský každodenní život je pouze pel starých dokumentů. V některých českých filmech je to patrné. Proto mám ráda třeba Švejka nebo F. L. Věka, v nichž je vidět, jak město žilo a jak Praha vypadala. Řemeslníci v objektu nejen pracovali, ale i žili, a objektu i mezilidským vztahům to dodávalo úplně jiný rozměr.

 

Připravila: Kateřina Přidalová, portréty: Tomáš Rubín, ostatní foto: archiv Barbory Půtové

odkaz na základní informace o projektu ► Řeč materiálu – tradiční řemeslné technologie pro záchranu kulturního dědictví a současný životní styl 


► Tématu tradičních i novodobých řemesel se věnuje magazín Material Times. První tištěné číslo jsme věnovali řemeslu. Druhé tvůrcům.

25. 3. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM
Stara remesla a nove materialy Michael Rada 28.3.2018 20:48
Zanikajicí řemeslo Parketář René Caran 26.3.2018 21:55
ducky jan 26.3.2018 13:59

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.