Ptáme se

S Petrou Matějovičovou o šperku: Hledat na lidské činnosti něco skrytého. Hledat to lepší v lidech

Řadu soudobých trendů lze najít již ve špercích minulých staletí. Jde o fenomén, který se dotýká stejnou měrou žen i mužů. Skrze šperkařskou časovou osu se řítí, a přitom stíhá hledat historický kontext současných autorských děl Petra Matějovičová, vedoucí kurátorka Sbírky kovů a různých materiálů v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze (UPM).

S Petrou Matějovičovou o šperku: Hledat na lidské činnosti něco skrytého. Hledat to lepší v lidech
S Petrou Matějovičovou o šperku: Hledat na lidské činnosti něco skrytého. Hledat to lepší v lidech

Připravila: Barbora Tydlitátová • Portréty: Tomáš Rubín

Vaše působnost v malém rybníčku českého i slovenského šperku je dost široká. Počínaje historickými sbírkami UPM a kurátorstvím výstav v UPM (i mimo), přednášením, monitorováním studentských prací až po publikační práci o historickém i současném šperku. Která z těchto činnosti je pro vás nejzajímavější?
Úplně jasně je nejzajímavější právě ta kombinace všeho dohromady, skládá to smysluplný celek. Celé se to neustále propojuje a zacykluje. A jedno bez druhého by se nikam neposouvalo.

Historicky byl šperk chápán spíše jako umělecké řemeslo. Dnes pod pojmem současný šperk často najdeme objekty na pomezí užitého a volného umění. Myslíte, že tento posun šperku svědčí?
Myslím si, že je to hlavně posun náš než šperku samotného. Jde o to, jak na něj lidé v rámci svého kulturního okruhu nahlížejí. Ono to, že šperk byl považován, přesně jak jste řekla, za užité umění nebo ještě dále do minulosti za řemeslo, nebyla z našeho dnešního pohledu nějaká vada na kráse. Ani to neznamenalo, že by mu chyběly nějaké vlastnosti. Lidé zkrátka nahlíželi na kulturu trošku jinýma očima. A ve 20. století, když zesílilo etablování všech možných oblastí kultury do takzvaného vysokého umění, se šperku (spolu s jinými disciplínami) podařilo se to pevně uchopit a držet. A tak šperk nesmírně rozkvetl, vyrostl.

Což trvá do současnosti.
Je to úžasný úspěch. Šperk má silné zázemí svých vlastních tvůrců, svých vlastních teoretiků, lidí, kteří se v tom pohybují. To je společnost, která se během druhé poloviny 20. století nesmírně rozrůstala. Šperk je fenomenální záležitostí. Něco se v něm zkrátka děje, byť ve velmi širokém, tak přesto uzavřeném okruhu. Stále platí, že teoretikové ostatních oblastí takzvaného umění nebo tvůrci z jiných oblastí ho neustále vnímají jako jakýsi inkubátor, který se bojí otevřít společným přehlídkám. Pořád tady je určitý problém v nahlížení na šperk zvnějšku. Ale buďme alespoň spokojeni s tím, co se děje uvnitř.

Mluvila jste o rozvoji šperku v posledním století. Souvisí jeho posun i s jeho materiálovým pojetím?
Ten posun můžeme pozorovat v jakémkoli úhlu, z jakéhokoliv hlediska, ale zase – bude to hlavně náš pohled. Mnohé pro současnost typické postupy nacházím i ve šperku minulých staletí.

Zmíněný posun šperku za posledních sto let (nebo budeme -li hovořit o takzvaně současném šperku, tak zhruba za posledních šedesát let), byl umožněn díky všeobecné situaci v kultuře. Začaly se uplatňovat konceptuální postupy, pozornost se upínala na lidské tělo. Objevovaly se obecné záležitosti kolem takzvaného umění akce: dílo nemusí fyzicky trvat, zásadně se proměňuje, důležitá je také role spoluúčastníků – diváků i nositelů. Objevuje se i kontrast trvanlivosti a netrvanlivosti – a to je možná ten velký posun, o kterém bychom mohli mluvit. Ale zároveň si myslím, že kontrast těchto dvou fenoménů nesl šperk i tisíciletí předtím.

Napadá vás nějaký příklad z historie, kdy šperk nebyl trvanlivý?
Když se podíváme do historie, tak spíš hovoříme o šperku jako o nositeli paměti, nositeli tradice, nositeli vzpomínky na blízkého člověka – zpřítomnění někoho už nepřítomného. Šperk samotný během svojí existence často podléhal změnám. Nositelé si ho přizpůsobovali sami sobě. Ze šperku mužského se mohl stát ženský. Ze šperku dětského šperk pro dospělého člověka. Lidé se na šperky museli začít dívat jinak, jinak je nosit. Docházelo i k fyzickým proměnám.

Nesmíme zapomenout ani na šperky, které byly sice chápány jako důležité dílo, ale přitom v nich bylo využito mnoho drahého materiálu, který bylo potřeba roztavit, přebrousit. Jsou také pozůstatky po šperkových dílech, která zanikla, ale lidé měli potřebu o nich ponechat zprávu, takže máme různé kresebné inventáře nebo jsme o špercích zpraveni z literárních děl. Zde hrají důležitou roli trvanlivost, rozpad i zánik.

Brož Laboratorium Naturalis od Kristýny Španihelové. 2010, kost, stříbro, dřevo, plátkové zlato 23/4 kat., sklo, sůl (Foto: KŠ)

Se současnou tvůrčí svobodou ve šperku souvisí i pestrost využívaných materiálů. Dříve šlo hlavně o barevné a drahé kovy, drahé kameny, později o jejich skleněné imitace. Dnes se v galeriích setkáváme se šperky snad ze všech možných materiálů. Existuje z vašeho pohledu nějaké pravidlo, kdy ještě jde o šperk, a kdy už ne? Jak kurátorka posuzuje tuto hranici?
Nechtěla bych lhát, možná už nějaké pravidlo existuje, ale mně není známo. Myslím si, že šperk je to, co za něj autor nebo jeho majitel, nositel, případně divák, považuje. Ano, lze tušit pohyblivou, ale existující hranici mezi šperkem a jiným uměleckým projevem, tradičněji například mezi šperkem a sochou, méně tradičně mezi projektem s relevancí pro oblast šperku a bez ní. Podobně nestálá je i hranice mezi šperkem a bižuterií, mezi autorským šperkem a autorskou bižuterií. Já se domnívám, že jde o to, kdy autor v názvu svého díla či v jeho podtitulu řekne „toto je šperk“. Tím vybízí ostatní spoluúčastníky, vnímatele ke specifickému prožití tělesnosti.

Může „bytí šperkem“ podpořit přítomnost drahého kovu v objektu?
Určitě může! Ukazuje se, že tyto problematické materiály vysoké finanční hodnoty, které na sebe nabalují různé morální otázky, společenskou kritiku, jsou hodně obsahově nosné. Současný šperk se jich de facto několikrát pokusil zbavit. Ukázalo se, že síla zlata, diamantů nebo i poukazu na ně jejich fyzickou nepřítomností, je pro vyznění díla zásadní. Je na svobodě tvůrce, zdali ji využije, nebo ne.

A tato přetrvávající síla, o které mluvíte, je dána tradicí? Nebo jejich vzácností jakožto nerostného bohatství, jehož množství je na Zemi značně omezeno?
Tradice stojí v pozadí, ale přiznejme si, z čeho ta tradice vychází. Je to propojená záležitost. I když se budeme snažit některé symbolické roviny těchto materiálů odhodit, nemyslet na ně, upozadit, ony se samovolně vracejí zpátky.

Krásným dokladem jsou dějiny vztahu člověka k diamantu. V novověku bylo prokázáno, že diamant nezbytně není tak zcela nezlikvidovatelný materiál, že za určitých podmínek lze diamant zničit, konkrétně spálit, a navíc jde o uhlík, tedy zásadní, ale běžný prvek. Dalo se tak očekávat, že „symbolické role“ diamantu poklesnou, ale vůbec k tomu nedošlo. Je vidět, že materiál sám o sobě má obrovskou sílu a jeho vzestupy a pády jen podporují obsah, jaký nám může sdělit.

Prsten od Anny Steinerové ze série Email. 2005 až 2006, stříbro, email, perspex; Uměleckoprůmyslové museum v Praze (Foto: UPM)

Řekněme, že se nám v budoucnu, za sto let, dostane do ruky artefakt vyrobený z dnes běžného plastu a dřeva. Na výrobu plastů došly primární suroviny, čímž jejich výjimečnost stoupá, a dřevo je kvůli opětovnému zalesňování planety velmi drahou komoditou. Lze z historie vyčíst předpověď možných změn ve vnímání materiálu?
Přiznávám, že k tomu se neodvažuji. Umění nás neustále přesvědčuje o tom, že ho nelze předjímat. Má takovou svébytnost, že nás vždy překvapí. Jsou to z mého pohledu obvykle velmi příjemná, byť na dřeň jdoucí překvapení.

Kdybych měla na vaši otázku odpovědět přímějším způsobem: netuším, jestli šperk z plastu bude za sto let existovat. Možná se bude jako dílo proměňovat a rozpadat. Nebo bude šperkem, o kterém už budou pouze jiné doklady, elektronické či písemné. Každopádně i postupná degradace, která nebyla intencí autora, ale ke které může docházet v muzejních sbírkách, je zajímavou uměleckou výpovědí.

V souvislosti s tím mě napadá, jaká bude za sto let role kurátora? Možná byste kromě sbírky drahých kovů spravovala i sbírku tištěných spojů.
Možné je všechno. Já si nejsem jistá samotnou rolí sbírkových institucí. Doba se vyvíjí rychle směrem ke všemu virtuálnímu. Budou za sto let lidé cítit potřebu uchovávat fyzické doklady? Dnes mnozí navštěvují výstavy a expozice výhradně on-line, těžko tedy říct, co bude naším úkolem.

Třeba nastane kontra proud? Bude-li se vše odehrávat virtuálně, objeví se skupina, která bude chtít udržet hodnoty v tradiční hmotné formě.
Já bych si to přála. Byť netuším, co přijde. Ani plně nerozumím současnosti. Umění, respektive šperk, jsou pro mě důležité pro svůj individuální charakter. Cesta díla začíná u konkrétního člověka. Anebo i kolektivní dílo, ale vždycky je to dílo konkrétní skupiny lidí a má potenciál k tomu, aby ho konkrétní divák, nositel, majitel a další lidé rozvíjeli a spolurealizovali. Umění chápu jako sérii stop předávaných díky jakési shodě mezi lidmi. Individualita bude v lidské společnosti snad ceněna vždycky. Na to, doufám, budou naši následovníci dbát.

Sama se šperku a výtvarnu snažím prakticky věnovat. Vždycky mě zajímalo, jak se vytváří vztah mezi praktickou činností a teoretikem. Čím to, že vás to naplňuje řešit teoreticky?
Samovolně. Já na to sama neumím odpovědět. A je to asi tím, že člověk má touhu spíš intelektuální: hledat na lidské činnosti něco skrytého, něco, o čem se úplně nemluví. Hledat to lepší v lidech, hledat jejich snahu, kdy se chtěli vyjádřit a komunikovat takovým až nezištným způsobem.

Praktikovala jste sama někdy výtvarné umění či tvorbu šperku?
Od začátku jsem věděla, že nejsem políbena k fyzické činnosti. Pro mě byly důležité střípky vzdálené minulosti. Postupovala jsem od prvních dokladů lidské kultury, posouvala jsem se směrem k současnosti. Snažím se propojovat celou časovou osu a to je něco, co mě zajímá: ten lidský tvůrčí potenciál a to, jak funguje ve spojení s hmotou. Samo o sobě je moc zajímavé, jak to na ploše staletí funguje, jaké doklady o tom máme. Je zajímavé sledovat, jak lidské myšlení funguje na velkých časových plochách.

Takže jste došla k současnému šperku skrze historii.
Ano, k současnému šperku jsem došla omylem. Jsem za to vděčná, protože mi otevřel obrovské pole, na kterém mě fascinuje mnoho jevů.

PhDr. Petra Matějovičová působí v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze jako vedoucí kurátorka Sbírky kovů a různých materiálů a také je kurátorkou Sbírky drahých kovů a různých materiálů

Proč jsou u nás snubáky stále téměř jediným prodejním artiklem autorského šperku? Značná část oděvní autorské scény žije také ze svateb. Patrně Češi vnímají svatbu jako jakýsi zvyk, kdy se prostě dopřává a neodpírá.
Nemohu úplně posoudit realitu z pohledu autora šperku, ale máte pravdu, že snubní prsteny jsou v mnohém ohledu nesmírně zajímavou záležitostí. Buďme tomu rádi, protože fakt, že se alespoň při téhle příležitosti lidé obracejí na výtvarníky, je velkým úspěchem, na kterém bychom měli stavět.

U snubního prstenu je vidět, že to je záležitost, na které jsou schopni se domluvit muž a žena. A oba dva se shodnou na tom, že je potřeba oslovit výtvarníka. Navíc plánují, že by prsten měl „něco“ vydržet a měl by je vyjádřit. Řekla bych, že je to přímo dějinný úspěch šperku. Oni chtějí, aby to bylo soudobé, originální a chtějí tím dávat najevo své smýšlení. Chtějí, aby na první pohled jejich okolí vědělo, jaký mají společenský status, že jsou manželé, a aby bylo patrné, že jsou lidé kultivovaní, dbající na „umění“ i aktuální dění. To je velmi hezká věc – hovořit o sobě něčím tak jednoduchým, jako je prsten.

Kouzlo prstenu.
V našem západním světě ho vnímáme jako základní šperk. Opravdu nejsilnější obsahově, který nás objímá a přitom je uzavřen do dokonalého kruhu. A je krásné, že tomu i na prahu jedenadvacátého století zjevně naslouchají i mladí lidé. Co se týče vámi zmíněných svatebních záležitostí, musím se přiznat, že nechápu, z čeho dnes jejich potřeba vychází. Nicméně jste mě potěšila poznámkou o významné roli oděvních výtvarníků. Nemohu se v této věci vyjádřit fundovaně, protože takzvané přechodové rituály nepatří do sféry mého odborného zájmu ani do dění v mém životě. Mnozí to vnímají jako mezník, kvůli kterému je potřeba udělat celou řadu různých společenských a kulturních opatření. Přesto si dovolím vrátit se k prstenu: jsem ráda, že ten šperk z toho vychází nadčasově: jako to, co po tom zbyde.

Lidí, kteří si na sebe pořizují originály v průběhu života, je ale o poznání méně. Možná se povytratily tradice pořizovat šperk jako dárek k významné životní příležitosti? Co třeba mateřské medailonky?
Nejsem si jistá, jestli se tradice vytrácejí. Ale obávám se, že na rozdíl od snubních prstenů, které skutečně fungují napříč společností a sofistikované modely nejsou vzácností, u šperků pro výročí a různé události v rodině lidé asi směřují spíš ke konzervativnímu pojetí šperku, kdy mnohdy jde o určitou míru naplnění potřeby drahého kovu. Nositelkami takových šperků jsou pak spíš ženy.

Tím se dostáváme k faktu, že v dávných dobách bylo dost běžné, že se v určité sociální vrstvě zdobili muži. Dnes je trendem dost dbát o svůj vzhled i u mužů. I tak se u nich (mimo samotné komunity tvůrců) se šperkem setkáváme málokdy. Myslíte, že se k tomu muži zase vrátí?
Myslím si, že muži se k nošení šperků vracejí a svým způsobem mě to těší, i když bych jako kurátor měla zůstávat neutrálním pozorovatelem. Ono se tak obecně soudí, že v dějinách velmi často muži a ženy nosili šperk, co do množství a rozmanitosti na podobné úrovni. Myslím si ale, že kdybychom dostupnou časovou osu poněkud rozdělili, zjistili bychom, že jsou období, kdy ženy převažují.

Období, kdy se muži evidentně o šperk zajímali, mám velmi ráda. Zároveň si musíme uvědomit, že i ta období, kdy převažovaly jako nositelky dámy, muži byli ti, kteří šperky mnohdy vybírali. Byli to oni, kdo o tom psali literární díla, muži byli ti, kteří ty dámy portrétovali se šperky, takže zjistíme, že je to skutečně univerzální fenomén, pro muže i ženy.

A dnes?
Snad jsme ještě dědicové 19. století. V období překotného rozvoje průmyslu i finančnictví převládl úzus, kdy muž dával své postavení najevo jiným způsobem než žena. Dámy zůstaly tou výkladní skříní rodinného statusu, kdežto muži pracovali s vlastním zevnějškem poněkud jiným způsobem. Ze šperku se na dokonale střiženém pánském oděvu uplatňovaly spíše jednotlivosti, třeba řetízek k hodinkám.

No a dneska pozorujeme již několikátou vlnu reakcí na tento typ mužské vizáže 19. a 20. století, kdy se šperky eliminovaly na několik málo typů. Jsem ráda, že se šperk vrací opět jiným, a přesto mužským způsobem. Ale neumím odpovědět, kam se bude ubírat. Šperky se stávají i takové ty běžné amuletické a suvenýrové návleky na šňůrkách, které muži nosí kolem krku nebo zápěstí. Nikoliv svým vznikem, může to být turistický suvenýr, ale tím, jak se k nim muži hlásí, nosí je a považují je za ochranné záležitosti. Myslím si, že pak je to typický šperk se svou fungující silou. A to je vlastní mužům velmi širokého společenského zařazení.

Náhrdelník Koupám se v diamantech od Kristýny Španihelové. 2012, mýdlo, mléko, syntetické perly (Foto: KŠ)

Když jsem se na rozhovor připravovala, ptala jsem se v anketě současných tvůrců, co by popřáli českému a slovenskému šperku. Častá odpověď byla: více vnímavého publika. V Německu, Belgii, Nizozemsku či Británii jsou galerie, které se zaměřují pouze na současný autorský šperk a autorskou bižuterii. U nás je v současnosti jedna čerstvě vzniklá – galerie POUZAR&OVÁ v Jablonci nad Nisou. Nedávno fungovala v Praze asi dva roky i galerie autorského šperku ZÁŘÍ. Je šance, že v budoucnu originály Čechy více osloví?
Myslím si, že autorský šperk se bude čím dál víc objevovat v prodejních galeriích zaměřených na umění, že tady budoucnost existuje pozitivní. Osobně příliš nechápu, jak se bude řešit a jestli se vyřeší distinkce mezi tím, co je design, malosériové produkty a autorské dílo. Ryze soukromě bych držela palce těm unikátním autorským dílům, abychom pro ně v Česku našli platformu.

Doufám, že také v UPM se podaří zásadně zlepšit situaci, protože za posledních několik desítek let jsme vytvořili velmi početnou a rozmanitou sbírku, kterou v historické budově před rekonstrukcí nebylo možné vystavovat. Doufám, že v nové expozici bude mít šperk své místo na odpovídajících průsečících mnoha kulturních jevů. Také doufám, že dostojíme své roli publikační, to znamená, že bychom rádi, a já na tom pracuji, publikovali knížky, kde se český a slovenský současný šperk ocitne v zrcadle šperku historického nebo šperku světového. (Nově chystaná expozice v UPM by měla být přístupná na jaře 2021. Své místo by zde měl mít historický i současný šperk. pozn. red.)

A malé specializované galerie?
Možnost prezentace v menších galeriích, to je něco, co já jako kurátor muzejní sbírky ovlivnit neumím. Zde narážím na své hranice. Jednak povahové – nejsem organizačně zdatný komunikativní typ – a zároveň na otázku, jaké by působení kurátora vlastně mělo být. Když zahajuji výstavu výtvarníkovi v nějaké menší galerii, kam jsem pozvaná jako host, nejsem si jistá, nakolik se mohu pokoušet ovlivňovat tvorbu daného člověka. Mohu se snažit publikovat, přednášet, ale nevím, jestli je mojí rolí snažit se o přímé usměrňování. Nechtěla bych, aby vznikaly šperky na objednávku, protože to není živé umění.

Kdybyste ale dělala výběr děl, která už jsou hotová, vybírala byste je podle nějakého tematického celku a řešila umístění v expozici.
To je zcela v pořádku. U tvorby šperku se pochopitelně setkáme s tím, čím v životě procházejí mnozí: za studií řeší odvážné projekty. Ale potom je třeba mít doma nějaký chleba. Také ve šperku je jednou z cest ta komerčnější poloha.

Stává se mi, že výtvarník, který studia absolvoval nápaditou diplomní prací, mě po pár letech požádá o zahajovací řeč na výstavě v malé galerii, přičemž prezentovaná díla zcela odpovídají běžné poptávce. Byť se snažím ve všem hledat pozitiva, nastávají i případy, kdy je nalézt nedokážu. Jak mám v dané situaci coby profesionál, tedy historik umění a zástupce paměťové instituce, reagovat? Na mou nesmělou poznámku, že svou zahajovací řečí dokážu podpořit pouze projev svědčící o větší míře tvůrčího vstupu, obvykle následuje odpověď o nezbytnosti nalézt pro vystavená díla kupce. Dále již do nerovné diskuse přispívám pouze náznaky, že jen díla poněkud vyšší kulturní a umělecké valence mohu výhledově zařadit do připravované publikace nebo výstavy a expozice na půdě muzea. Jsou ale tyto vyhlídky pro mladého člověka atraktivní? Kde je tedy pro kurátora rozsáhlé sbírky muzejní povahy místo ve vztahu k dnešním tvůrcům?

Jsou to úskalí, která si zas neumí představit tvůrce. Je zajímavé, že jste ochotná to takhle odhalit.
Já jsem si odborné zázemí vybudovala díky UPM. Pomáhá mi láska k dějinám oboru. Bazální problémy světa současného šperku na mě proto nedopadají plnou měrou. Neumím si představit, jak je tomu u teoretiků, kteří se věnují výhradně současnosti, bez napojení na konkrétní instituci. Mnozí výtvarníci mají totiž pocit, že kurátor udělá práci pro ně zcela samozřejmě a zadarmo. Nemalé náklady na práci fotografa či grafika považují za samozřejmé, ale už jim nedochází, že kurátor i krátkou úvodní řeč připravuje čtrnáct dní.

O takových věcech není vždy snadné mluvit na rovinu.
Já za sebe mám takový pocit, že jsem neodvedla úplně dobrou práci v tom, že nejsem schopna zajistit publikační platformu, kde by se text publikoval. Tak si říkám: „Máš máslo na hlavě, tak nic nechtěj.“

Jaký vliv může mít příliš malá sběratelská komunita na pozici absolventů po škole? Na to, zda se budou i nadále věnovat nejen designu či malosériové výrobě, ale i vlastní originální autorské tvorbě? Přece jen zřídit si vlastní dílnu a zůstat svobodný v tvorbě není úplně snadné.
Nejsem si jistá tím, jaký je univerzální správný způsob, jak se výtvarník stane ze studenta postupně zralým výtvarníkem. O tom, kudy vede cesta, správněji cesty, neustále přemýšlím. Jsou lidé, kteří brzy po absolutoriu odcházejí učit, stávají se lektory v galeriích a muzeích. A jsou samozřejmě lidé, kteří se snaží zůstat u přímé tvorby za pomoci různých grantů, doktorských programů. Přiznávám, že nevím, která z variant, navíc prostupných, je ta vedoucí ke zralému tvoření spíše než jiná.

Tady bych asi utekla zpátky do historie. Umění neexistuje ve vakuu. Výtvarníci, kteří z našeho dnešního pohledu usilovali o uměleckou stránku věci, mívali své mecenáše. Pro naše prostředí si dovolím připomenout i skutečnost, že velké osobnosti autorského šperku, dnes považované za pilíře oboru, působily v době, kdy z podstaty problematický vztah tvůrce a objednavatele ještě narušovalo socialistické zřízení. K likvidaci tvorby to nevedlo.

Přijde mi, že moje generace se často snaží dohromady skloubit spíše komerční výrobu nebo malosérii, nebo ty snubní prsteny, které je nějakým způsobem zajistí. A stranou si tvoří ve volnějších projektech. To mi přijde smysluplné.
Může to být správná cesta. Člověk by asi měl zodpovědnost sám za sebe nějak přijmout, a neupnout se k jednomu spasiteli. Měl by být plastickou osobností a nelpět na jednom životním modelu. Když se pokusí rozdělit svůj životní prostor mezi něco, co ho uživí a bude zároveň motivovat do výtvarné tvorby tak, aby se obojí mohlo prolínat, tak je to dobré. Nevíme, co nás v životě potká.

Líbila se mi vaše zmínka, že to není problém jen šperku, ale že se týká všech uměleckých disciplín. Člověk má tendenci to vidět ze svého úzkého úhlu pohledu.
Pro mě osobně bývají zajímavá setkání s mladými maminkami, které se vracejí po mateřské dovolené do tvorby. Na jednu stranu pociťují obrovskou nejistou a vnímají svou situaci jako velmi problematickou. Na druhou stranu je přesně vidět, že to jsou velké životní události, které je potřeba si odžít, a lidé se potom do tvorby mohou znovu vrátit. Tam se potom odehrává něco zajímavého, dospělá reakce na to, co lidé jako mladí získali.

V Česku a na Slovensku lze šperk studovat na čtyřech vysokých školách. V Plzni, Bratislavě, Praze a v Liberci. Tradiční šperkařské střední uměleckoprůmyslové školy v Turnově a v Jablonci nad Nisou, obě založené již v 80. letech 19. století, mají dnes i vyšší odborné obory. Dále tu máme Školu úžitkového výtvarnictva v Bratislavě i v Kremnici, Železnobrodskou sklandu se šperkařsko-bižuterně zaměřeným oborem, nebo samozřejmě řadu zlatnických a ryteckých učebních oborů na dalších školách, včetně pražské prestižní Solunky. Na tak malé území tu není šperkařských škol málo. Dalo by se předpokládat, že půjde o kvalitní podhoubí pro vznik zajímavé šperkařské komunity. Existují zde nějaké proudy nebo „školy“ českého či slovenského šperku?
Na to lze těžko odpovědět několika slovy, protože na to nám odpoví asi spíše historie, byť i ona zřejmě nejednoznačně. Pokud jde o vzdálenější minulost, silné proudy vycházely z turnovské a jablonecké školy, což samo o sobě svědčí o tvůrčím kadlubu národnostně bohatého prostředí. Mohutným proudem zapůsobila pražská Vysoká škola uměleckoprůmyslová, jejíž absolventi stáli u zrodu dalších vámi jmenovaných ateliérů. Všechny mají dnes zásadní relevanci. Za nejdůležitější považuji možnost protnout formující vliv jasně profilovaných osobností z čela ateliérů s volným mísením studentských komunit, po kterém, jak se ukazuje, následuje mnohosměrná komunikace absolventů a výzvy ke kolaborativním projektům. Vysoká koncentrace akademických ateliérů na malém česko-slovenském území má v tomto ohledu nepochybně pozitivní vliv. Měli bychom připojit i dění v Ústí nad Labem. Výrazné stopy otiskl i ateliér olomoucký, jehož zaměření na tvorbu šperku ale po odchodu Pavla Herynka z pozice vedoucího pedagoga nebylo udrženo.

A současný trend?
V československém šperku máme snahu nacházet specifické trendy v šedesátých, sedmdesátých letech. A ono se tak ukazuje, že to je náš vnitřní pohled. Určitě ale souhlasím, že „škola toho a toho“ je skvělá věc, protože vedení ateliéru nevýrazným pedagogem by nejspíše postrádalo význam. Jsem přesvědčená o tom, že jednou v budoucnu budeme umět rozlišit „Školu Karola Weisslechnera“ , „Školu Petra Vogela“, „Školu Ludmily Šikolové“, „Školu Evy Eisler“. Ale když se na mladý česko-slovenský šperk podíváte z jiného úhlu a budete hledat jiné jevy, tak se to zase pospojuje dohromady jinak. V tom je to hezké a jako model školení budoucích umělců i úspěšné. Školy působí ve svobodném prostředí a pro studenty je stejnou měrou důležité sžít se s konkrétní komunitou, ke které se budou ve vzpomínkách vracet a jež pro ně zůstane zřídlem tvořivosti. A je hezké, že to není vůči sobě úzce vymezené, a za to buďme vděční, že se to mísí dohromady.

Možná s tím souvisí i větší tvůrčí svoboda, když člověk nemá pocit, že se svou prací musí někam „zařadit“?
Přesně tak. Škola mladého výtvarníka vybízí, aby jezdil na stáže, aby komunikoval, což pochopitelně patří k základním rysům vzdělávání. Myslím si, že vámi zmíněné české a slovenské ateliéry šperku zkrátka plně dostávají role tvůrčího podhoubí.

To je dost zásadní informace, když si to myslíte vy. Dokážete to porovnat s historií i zahraničím.
Situaci posuzuji spíše vůči historii. Dobré jsou také ty projekty, které školy propojovaly. Třeba projekt Connecting Identities, kdy si mezi sebou studenti různých škol posílali polotovary a každý k tomu něco udělal.

Slovensko je v současnosti ve šperkařských aktivitách, především tedy v událostech, před Českem napřed. Mají každoroční sympozium v Kremnici, každé dva roky bratislavské bienále Šperk Stret, našlapané výstavami a přednáškami. V Polsku se ve městě Legnica se stříbrnickou tradicí každý rok pořádá Festiwal srebra. O legendárním Munich Jewellery Week nemluvě. Z výpovědí mnou několika tázaných tvůrců plyne, že mezinárodní spolupráce v našem středo-východo-evropském regionu není málo. Před sedmi lety se v Železném Brodě uskutečnil povedený, avšak jediný ročník Bienále šperku, za kterým stála Eliška Lhotská. V Česku se každé léto koná turnovské sympozium, které je možná dokonce věhlasnější mezi světovými šperkaři než mezi těmi doma. Pominu-li tedy turnovské sympozium, které je krásnou akcí a možná by zasloužilo více popularity, myslíte, že jsme v tomto ohledu oproti našim sousedům „zabrždění“?
Samozřejmě bych chtěla vyjádřit obdiv k dění v Bratislavě, kde působí široký tým lidí, kteří se o podporu šperku starají, například kurátorka Maya H. Nepšinská, výtvarníci z doktorského programu VŠVU a několik s oborem spřízněných galeristů.

Na Slovensku směřují k mladé komunitě světových šperkařů. Bratislavský Šperk Stret má charakter otevřené akce, konference, provázené výstavami, určené k předávání názorů během krátkého času. V kontrastu s tím jsou mezinárodní sympozia šperku v českém Turnově setkáním lidí úzkého výběru, generačně vyváženým a názorově pestrým mikrokosmem, v němž vznikají nová díla. Myslím si, že jednotliví pořadatelé si zkrátka zvolili model, který je jim vlastní. Obě akce se mimochodem funkčně doplňují. To je potěšitelné.

Ano, to jsou rozličné akce a je to v pořádku, možná je jen škoda, že není prostor, aby u nás vzniklo i něco, co by rozšiřovalo povědomí o té autorské tvorbě.
O nedostatku prostoru pro rozšiřování povědomí o autorské tvorbě šperku hovořit opravdu nemůžeme, právě naopak. Věřím, že se podaří tyto pusté oblasti poněkud oživit. Pokud jde o pražské prostředí, neprofesionálně přiznávám obavy z možné tendence spojovat šperk a design, tedy z možného přidružení akce zaměřené na autorský šperk k již existujícím, nepochybně úspěšným a funkčním projektům, v jejichž názvech se termín „design“ přímo vyskytuje.

A pokud jde o muzeum?
Mrzí mě, že v UPM prezentujeme šperk spíše sporadicky, a doufám, že se situace změní díky nové stálé expozici. Věřím totiž, že šperk bude patřit k jejím úhelným kamenům. Na otevření expozice naváže seriál velkých výstav šperku, a to zhruba v tříletých cyklech, abychom ke každé výstavě dokázali vydat knihu v několika jazykových verzích a realizovat doprovodný program, zejména mezinárodní konferenci. Téma každé z výstav propojí šperk starý a nový, díla ze sbírek i mimo ně, tedy včetně zápůjček od českých a zahraničních výtvarníků.

Kurátoři, kteří svou působností zasahují do podobných oblastí jako vy, jsou třeba Kateřina Nora Nováková ze Severočeského muzea v Liberci či Petr Nový z Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Kolik kurátorů se u nás věnuje šperku a jemu příbuzným tématům?
Zhruba jako prstů jedné ruky. Ze starší generace vůči mně a Kateřině je to především Miroslav Cogan v Muzeu Českého ráje v Turnově. On je skutečně pan kolega obrovského intelektuálního zázemí, který propojuje nadčasové ideje, v jeho případě i etnologickou problematiku, se současným šperkem. A dokáže přitáhnout do Turnova současné tvůrce z celého světa napříč generacemi, byť dnes již i díky podpoře dalších zainteresovaných členů týmu. Dále musím zmínit paní profesorku Alenu Křížovou, která působí na Masarykově univerzitě v Brně a hojně publikuje na téma historického i současného šperku. Organizátorské roli při vzniku a propagaci výtvarných projektů se věnuje Tereza Vernerová Volná.

Na Slovensku mám několik generačně spřízněných kolegů, kteří se šperkem intenzivně zabývají. Už jsme zmiňovali Mayu H. Nepšinskou. Na půdě SNG působí Viera Kleinová. Bratislavské zázemí je líhní mladých talentů, lidí, kteří zatím stojí na hraně mezi vlastní tvorbou a kurátorským přístupem.

Nyní bych si dovolila citovat právě slovenskou šperkařku a teoretičku Mayu H. Nepšinskou. Jí jsem stejně jako dalším tvůrcům při přípravě položila otázku, zda je český a slovenský šperk současný. Většina z dotazovaných řekla, že ano. Ona to vystihla takto: „Žijeme v současném světě, proto je šperk, který u nás vzniká, možné považovat za současný. Otázkou však je, do jaké míry reflektuje aktuální dění a témata z oblasti světového současného šperku. Situaci u nás charakterizuje absence prezentačních možností jako vzdělaného publika, galeristů, sběratelů a nedostatek reflexe v rámci umění všeobecně. Nejrozšířenějším modelem autorského šperku je proto poloha designérské malosériové výroby, která si naštěstí dokáže najít svoji klientelu.“ Myslím, že u nás je výrazná právě zmíněná poloha a pro většinu lidí je obrazem současného šperku. Je podle vás náš šperk současný, popřípadě čím?
Paní Nepšinská to vystihla přesně a mohu se pod to podepsat. Prezentačních možností tu je velmi málo, ale nejsem si jistá, jestli na pomyslné západní straně od našich zemí je situace příznivější. Ona ta obrovská masa tvorby, prezentovaná například na přehlídkách v Mnichově, má také svá úskalí a pro výtvarníka může být i odstrašující. Je dobré poznat obojí, náš boj s „nicotou“ i mnichovskou superexpozici. Třeba nám tady vykvete nějaká třetí cesta.

Co byste mu přála, tomu českému a slovenskému autorskému šperku?
Za výtvarníky bych mu přála, aby tvořili díla natolik silná, která, byť třeba fyzicky nebudou existovat, překonají hranici času a zapomnění a stanou se součástí zlatého fondu evropské kultury. Šperk na to má.

A co byste přála své práci?
Pluji na jiné lodi než výtvarníci i než kurátoři galerijního typu. Přála bych si, aby tu šperk mohl mít publikační platformu. Zkrátka, aby vzniklo a udrželo se periodikum, kde bychom mohli zveřejňovat poznatky o současném i historickém šperku. Propojili bychom vědecké prostředí s lidmi, kteří mají o šperk v poloze umění z libovolných důvodů zájem.