CZ / ENG

Všímáme si

Tady se hraje jiná liga. Galerie SmetanaQ vystavuje současný česko-slovenský autorský šperk

Kdyby tak člověk věděl, co se jim honí v tu chvíli hlavou… A proč se rozhodli tak, jak se rozhodli? Byla jim vodítkem vlastní imaginace, kterou vyjádřili odpovídajícím materiálem, materiál s jeho jedinečnými možnostmi, který si sám řekne, čím chce být, nebo to bylo naopak – nechali rukám vlastní vůli, aby je intuitivně vedly – a najednou je tu šperk, jaksi sám od sebe…? Ale může to být i úplně jinak… Takové myšlenky se člověku honí hlavou, když se sklání nad vitrínami v Galerii SmetanaQ na Smetanově nábřeží, kde do 22. února probíhá pozoruhodná výstava „Zóna bez hranic. Současný česko-slovenský autorský šperk“.

Tady se hraje jiná liga. Galerie SmetanaQ vystavuje současný česko-slovenský autorský šperk
Zavřít Martin Grosman, Kosti (čelenka a náhrdelník), 2017, alpaka, lakovaný polyuretan, provázky (foto: archiv autora)

Člověk se ale nejprve musí trochu násilně odervat od pohledu z okna, kde zří těžkou konkurenci v klenotu nejmonumentálnějším – panoramatu Pražského hradu –, a soustředit se na zcela jiný svět, svět moderního šperku, uhlazeného sofistikovaného detailu i drsné robustnosti, který vás, a za to ručím, vcucne, pohltí vaše myšlenky, a až vás propustí, zanechá vaši mysl bloudivou všemi směry.

Zóna bez hranic. Současný česko-slovenský autorský šperk je v Praze k vidění do 22. února 2018

Při snaze utřídit myšlenky a získat náhled na to, jak vlastně vypadá současný moderní šperk, čím ve skutečnosti je nebo čím chce být, začnu tím, co se vymyká všem dalším vystaveným dílům, a je jich tu několik desítek. Jsou to Magic garden, tři brože Katariny Kissoczy. Šperky v nejtradičnějším slova smyslu – kruhový tvar vyplněný plastickým dekorem (kytičky, lístky, větvičky), byť v poněkud agresivních barvách. Jsou to pěkné kousky, ale oproti dalším vystaveným dílům jsou jak z jiné planety a do této výstavy patří snad jen jako připomínka slavné tradice šperkařského řemesla. Protože umělecký prostor, který obývá dnešní šperk, jak ho prezentuje tato výstava, je výpovědí o současném světě, jeho nepřeberných možnostech, jeho čím dál větší složitosti, a těží z dosaženého civilizačního stupně poznání. A jako každé umělecké dílo je moderní šperk něčím víc než pouhou reakcí na něj.

Galerie SmetanaQ sídlí na pražské adrese Smetanovo nábřeží 334/4. Otevřená je od úterý do neděle mezi 11. a 18. hodinou

Výstava autorského šperku představuje výběr z aktuální tvorby šestatřiceti českých a slovenských autorů. Název Zóna bez hranic byl snad míněn v obvyklém smyslu fyzických hranic obou států, autoři však překračují hranice úplně jiné. Je-li akční rádius těchto děl omezen vitrínou, a v nich jsou většinou vystaveny, jednají i ve své složitosti samy za sebe. Ale jakmile jsou adjustovány na velké ploše zdi, stávají se mohutným kolektivním rituálem zasahujícím s ohromnou silou naše hlubinné vědomí. Na obou protilehlých zdech jsou vystaveny šperky, které svým robustním výrazem, přírodními materiály a celkovým elegantně brutálním ustrojením odkazují na pravěké či domorodé kultury a mohly by klidně být předměty používanými k oslavě dávného kultu (Dragon Spirit, Kolekce Taraxacum, Tajemství, ZeMeDi).

Alžběta Dvořáková, Tajemství (medailon), 2016, mosaz, nit, stříbro (foto: Lenka Grabicová)

S plnou silou tyto šperky – rituální objekty – promluví, jsou-li umístěny na těle skutečného člověka (Kosti – čelenka a náhrdelník), kdy se jeho tělesná schránka limitovaná lidským vzrůstem a omezená dobou rozpadu, a proto odsouzená k nevyhnutelnému zániku, přetahuje s nekonečností dějin a hlubinnými zkušenostmi lidského rodu překračujícími celé věky. Je velká škoda, že vedle těchto vpravdě živočišných šperků nejsou pro lepší představu u každého z nich umístěny i fotografie, jak vypadají na skutečném těle. Do kategorie odkazů k dávnověku patří i miniatury V.O. 79, V.O. 101, V.O. 56 – kostrbaté tyčinky z včelího vosku uhnětené pro stavbu primitivní domorodé vesnice, které autorka nazývá „potenciální šperky“ a které jsou pro svou křehkost umístěné ve vitríně.

Další významovou vrstvu této výstavy – nikoli vertikální v čase, ale horizontální, rozprostřenou po různých oblastech života naší doby a tudíž mající běžné lidské měřítko – tvoří šperky, kterým není cizí ekologie, recyklace, organické či biologické materiály jako bakteriální plísně, krovky brouků, koňské žíně, pampelišky, cukr a jiné finesy. Věřili byste tomu? Plíseň v Petriho misce spolu s fotografiemi, pryskyřicí a mosazí vytvoří kolekci broží nazvanou Toxic city. Stejně tak autoři bez rozpaků sáhnou po high-tech materiálech a technologiích – 3D tisk, optická vlákna (náhrdelníky Hi Light) –, stejně jako po těch dávno ozkoušených – magnety, ocelové lanko i obyčejný spínací špendlík.

Kristýna Španihelová, Z pod hnízd (brož), 2015, měď, krovky brouků (foto: Zdeněk Kindl)

A pak je zde také přítomen neméně důležitý svět psychologie, mezilidských vztahů, osobního prostoru a všedních věcí i jemného humoru, kterým autor říká, že není třeba brát se příliš vážně. To vše a ještě mnohem víc vyjádřené šperkem, nejčastěji broží a náhrdelníkem; výjimečně zde zastoupenou čelenku vraťme spíše mezi rituální součásti obřadního oděvu. Najdeme tu i další světy – třeba brož Cometa II (dřevo, stříbro, mramor, granulát) nebo další kousek nazvaný Zpod hnízd (měď, krovky brouků) –, které jsou příklady „brožové fantazy“ s hrou jemně opalizujících barev. Jsou tu také šperky kinetické, všelijak vlající či visící, neukotvené nebo naopak s macatou podstavou, ať už ji tvoří samo tělo šperku, pánevní kost menšího zvířete, rustikální provaz či svazek tlustých bavlněných nití. Některé evokují torza jakéhosi záměru, který byl nedokončen, opuštěn, a tedy vyvíjejí nátlak na to, abyste domýšleli a lámali si hlavu, co, jak a proč.

Světem čisté intelektuální tvůrčí rozkoše jsou ty šperky a objekty, nejčastěji opět brože, vytvořené z pozic architektonických (Okna), sochařských (Tag for Your Neck, 3D print nature) a čisté abstrakce s její snahou stvořit dokonalým zvládnutím formy a obsahu věci, které existují samy o sobě a kvůli sobě (Vztahy, S.LÍDA). Jsou to přístupy, které obvykle považujeme jako vhodné spíše pro monumentální díla, avšak zde jsou vtěsnané a zhuštěné do šperku. A protože jeho měřítko udává lidská figura, i sem, do hájemství abstrakce, „prolejzá“ člověčina. Tak například S.LÍDA. Tato tři vousata dílka, jako i jiné zde, klamou tělem, jsou to sofistikované věcičky na pavoučích nohách, nabité zvláštním humorem a udělané snad pinzetou pod mikroskopem. Kdybychom ale podstatně zvětšili měřítko, dostaneme úplně jiný, futuristický obraz, z něhož by mohlo až lehce mrazit. U některých z těchto věcí si nejste jistí, jak by vůbec šly nosit jako šperky, když to tedy „jsou” nebo „mají být” šperky, ale o to už dávno vůbec nejde. Jinými slovy – pokud chcete nositelné šperky, kupte si je v obchodě nebo designové galerii. Ale tady se hraje úplně jiná liga! Hranice světadílů jsou tu překračovány, rozmetány, propojeny nebo narušitel ekvilibristicky balancuje na jejich ostří. Jejich manifestem je ukázněná divočina tvůrčí fantazie, která hledá a nakonec i najde svou správnou cestu.

Po Praze se výstavy Zóna bez hranic. Současný česko-slovenský autorský šperk dočkají i v Bratislavě a polském městě Legnica

Potěšitelné na této výstavě, vedle zmíněné odvahy a riskování při objevování nepoznaných končin, kde všude se šperk může toulat, je řemeslná zručnost všech autorů bez výjimky a respekt k materiálu, stejně jako tomu bývalo u šperkařů, zlatníků, stříbrníků a medailérů Zlatého věku šperku. I oni dnes vybírají a opracovávají plátkové zlato, stříbro, jantar, onyx, mramor, broušené skleněné perle, měď nebo mosaz, ale se stejnou vášní zpracovávají silikon, papír, gumu, ocel, pakfong, kosti, pryskyřici, bavlněné nitě, křídu, provaz, nejrůznější kovové a organické slitiny a granuláty, textil, slídu a mnohé jiné hmoty, které by prosťáčka ani ve snu nenapadly.

Avšak zatímco šperk v klasickém slova smyslu je objektem čisté krásy nekomplikované psychologií a neznámem, snahou autorů z výstavy Zóna bez hranic není vytvořit jen hezké/krásné věcičky určené k ozdobě jejich nositele, ale vytvořit obraz o mnoha vrstvách, zahrnující co nejvíce z lidské kultury současné, minulé, i té, která teprve nastane. Dekor jako princip i metoda je zapomenut, estetického a emocionálního účinku je dosaženo komplexním působením viděného, tušeného, neznámého, nepojmenovatelného, a tak stejnou měrou působí známé a zjevné i tajemné a neviditelné. Unikátní šperky každé z šestatřiceti českých a slovenských osobností, jak je představuje výstava Zóna bez hranic, vyjadřují kromě výtvarného a estetického založení svých tvůrců také jejich skryté myšlenky, touhy a ambice. Zde, prostřednictvím šperku, autor vyslovuje to, co chce, na čem mu záleží a čím jeho dílo chce být. Výstava je pozvánkou, abyste překročili hranice známých světů spolu s ním.

 

Text: Marie Kohoutová, foto: archiv autorů a kurátorek

5. 2. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek



Související články

Norbert Riegel: Když se dotknu stříbra, vím, co udělá

Křehká práce keramičky Pavly Vachunové

Broučí krovky jako odpad, klenoty i kritika krutovlády

Norbert Riegel: Když se dotknu stříbra, vím, co udělá Křehká práce keramičky Pavly Vachunové Broučí krovky jako odpad, klenoty i kritika krutovlády

O nás Kontakt Inzerce matériO Prague Prodej


© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.