CZ / ENG

Ptáme se

Sandra Štasselová: V městském zahradničení je důležitý mix komunitního a soukromého

V dnešní pop-up době se často řeší, jak dočasně využít opuštěné městské prostory, které čekají na zástavbu. Proto urbanistka Sandra Štasselová rozjela v Bratislavě iniciativu Vnútroblok a zakládá mobilní zahrady. V městských zahradách už nejde jen o rajčata, ale módně řečeno, o komunitu. A minimálně na Slovensku je to v kontextu veřejného prostoru i téma politické. A pokud by Štasselová nebyla právě na mateřské, kandidovala by v listopadových komunálních volbách. 

Sandra Štasselová: V městském zahradničení je důležitý mix komunitního a soukromého

Připravila: Kateřina Přidalová, ilustrace: Barbora Tögel, foto: archiv Vnútroblok

Aktuálně máte dva projekty – Mobilní zahrady a takzvané Díry – opuštěná místa. V zásadě jde o populární koncept dočasného využívání městských ploch. Proč právě zahradničení?
K zahradničení jsme se dostali v podstatě náhodou. Hledali jsme vhodnou pop-up aktivitu, která by přitáhla lidi a dala se levně a rychle postavit a přemístit. Chtěli jsme aktivizovat nějakou komunitu, aby se diskuse o veřejném prostoru neděly jen na půdě fakulty architektury. Chtěli jsme udělat něco lidového, fotogenického, jednoduchého a s okamžitým efektem a co by se rychle dostalo do médií. Ve smyslu, že něco někde není, a za týden tam náhle něco je.

Vedle toho je v Bratislavě mnoho nevyužitých pozemků, které budou do budoucna zastavěné. Většina z nich čeká na investiční stimul, majetkové vypořádání a podobně. Majitelé pozemků často dlouho čekají na rozhodnutí úřadů. S mobilní zahradou jsme schopni zahradu za měsíc sbalit a přesunout jinam. Děláme to tak v zásadě kvůli okolnostem. V ideálním případě by ale komunitní zahrada měla mít kořeny a sloužit jako pevný bod pro místní komunitu. Děti sousedů by si tam měly spolu hrát a dospívat. Proto by komunitní zahrady měly být na městských pozemcích, a ideálně trvale. Problém je, že Bratislava se velké části svých pozemků zbavila, a s těmi, které má, tak s nimi nehospodaří tak, aby je zhodnotila pro užitek obyvatel.

Začátek dubna 2013, na místě brzy vznikne Mobilní zahrada Sasinkova, dnes je pomezek již zastavěný 

Mobilní zahrada Sasinkova během prvního roku fungování

Stavění boxů a otevírání zahrady

V Praze máme problém se zahradami na městských pozemcích taky. Vhodné pozemky tu v zásadě nejsou, protože město množství svého majetku rozprodalo. Jak složité bylo rozjet první zahradu v Bratislavě?
Nejdřív jsme mapovali nevyužívané prostory. Když jsme v roce 2012 začínali, v Bratislavě se tehdy takové věci moc neděly a majitelé pozemků nás vnímali spíše s podezřením. Byl to pozůstatek z 90. let, kdy se s pozemky děla spousta restitučních podvodů. Tehdy fungovala i jakási pozemková mafie, a proto lidé měli strach a nechtěli podepisovat smlouvu o pronájmu. Oslovili jsme asi osmdesát fyzických nebo právnických osob, setkání bylo asi jen dvacet. Nakonec jsme měli štěstí na filantropicky smýšlejícího člověka, kterého jsme přesvědčili, že jde o dobrou věc. Byla to fyzická osoba, žádné PR nepotřeboval a přesvědčil ho nápad. I když musím říct, že pokud by tento člověk neměl respekt k mému tchánovi, řediteli městské památkové organizace, tak by to celé možná dopadlo jinak.

Jak dlouho to celé trvalo?
Pozemek jsme sháněli půl roku. Od podpisu smlouvy až po první brigádu se sousedy to byly tři týdny. Byla to jediná zahrada na soukromém pozemku na ulici Sasinkova. Sezona na této první zahradě byla experimentální – nevěděli jsme, co děláme, neměli jsme očekávání a dělali jsme to hlavně intuitivně. Byl to velmi příjemný zážitek.

Některé vaše zahrady už zanikly. O kolik životaschopných zahrad se staráte aktuálně? Jsou častěji na pozemcích města, nebo těch soukromých?
Už čtyři roky se staráme o jednu zahradu – vinici na Pionýrské, která je na městském pozemku. Sasinkova byla jediná zahrada na soukromém pozemku a musela po třech sezonách skončit. Dnes tam stojí administrativní budova. Karpatská skončila po roce, protože sídlila ve školním dvoře, který se rekonstruoval, a pak se ji tam nepodařilo vrátit. Také jsme pomohli založit dnes perfektně fungující Komunitní zahradu Ostredky, která je také na školním dvoře.

Takže jednáte častěji s městskou samosprávou. Jak to probíhá?
Je to byrokraticky velmi složité. Už druhý rok se marně snažíme vyjednat na magistrátu založení komunitní zahrady na největším sídlišti Petržalka. Pozemek je městský, dlouhodobě neudržovaný. A i když místní lidé zahradu chtějí a peníze nejsou problém, stejně se nám nedaří.

Komplikace byly i s pronájmem zpustlé vinice na Pionýrské, která před dvaceti lety ještě sloužila. Je to pozemek pod vedením vysokého napětí, takže se tam nic stavět nemůže. Je v ochranné zóně železniční tratě a v územním plánu je uveden jako plocha na rozšíření komunikace. Město nám nechtělo dát pozemek k dispozici dlouhodobě. A právě moment, že se dokážeme rychle odstěhovat, je přesvědčil. Akorát je dost směšné, že máme ve smlouvě uvedeno, že tam můžeme mít jen přenosné bedničky a nesmíme nic sadit do země. A dokonce tam nemůžeme pěstovat zeleninu. V městském zákoně je uvedeno, že z veškeré zeleně ve veřejném prostoru nesmí mít nikdo užitek, a proto máme ve smlouvě, že tam můžeme pěstovat jen okrasné a aromatické byliny. To je neuvěřitelná věc. Město nám na komunitní zahradě zakázalo pěstovat zeleninu. My ale smlouvu porušujeme, přirozeně sázíme do země a staráme se o celý prostor.

To je zvláštní paradox.
Podle mě je to pouze nešťastná formulace, ale právní oddělení to bere bohužel příliš vážně. Minulý rok nám přišla kontrola, ale naštěstí bylo už po sezoně a zahrádkáři dostali výstražný e-mail, že musí všechnu zeleninu odstranit. Tak všechno zmizelo. Je to poukázání na absurdnost celé situace.

To by při stávající legislativě Bratislava nemohla být jedlé město.
Vlastně i veřejná zeleň jako trávník má přeci nějaký užitek.

Nehledě na to, že dnes jsou různé skupiny lidí stravujících se čistě rostlinnou stravou jako vegani, a lidé také jedí plevel a všechno, co v zásadě není jedovaté. Takže by s nadsázkou řečeno klidně mohli spást i tu městskou trávu.
Ano. A další směšná věc je to, že jsem se s lidmi z magistrátu chtěla kvůli tomu osobně potkat a pobavit se, ale oni se s lidmi nescházejí. Donesli mi jen smlouvu, kterou jsem měla buď podepsat, anebo ne, tak jsem ji podepsala.

Radnice Prahy 8 měla nedávno dotační výzvu na podporu zahradničení ve vnitroblocích soukromých domů a zájem byl spíše malý. Lidem se do toho údajně moc nechce, protože si uvědomují, že je to vlastně i dost práce, která není jednorázová, a zabere to spoustu času. Když už se něco podaří rozjet, může zájem lidí postupně opadnout, jako se to stalo například v jedné městské zahradě v Liberci. Počáteční entuziasmus vyprchal a nakonec si každý hleděl svých sazenic víc než setkávání a společných akcí.
Důležitý je dobrý mix komunitního a soukromého. Do komunitní zahrady by měli mít stejný přístup i introverti, kteří nemají zájem o socializaci a jen chtějí rozjímat při pěstování rajčat. Možná pak i tento typ lidí časem zjistí, že je fajn poznat své sousedy a popovídat si. Podle naší zkušenosti třetina lidí chce jen zahradničit, třetina se chce socializovat a třetina jsou rodiče s dětmi, jejichž motivací jsou exteriérové aktivity. Každý má jiné očekávání. Je dobré lidi nechat, ať se spolu dohodnou, jak by měla zahrada fungovat.

 Účastníci brigády na vinici Pionierska, fotka vznikla na konci první sezóny v roce 2015

Jsou zahrady veřejně přístupné, nebo jen pro komunitu?
Na každé zahradě to je jiné. Ideální by bylo, kdyby si zahrádkáři určovali svoje pravidla přístupnosti. Zatím je ale určuje smluvně majitel. Třeba Pionýrská je úplně otevřená, protože ve smlouvě je uvedeno, že nelze prostor oplotit. Takže se tam pohybují sousedi, běžci, bažanti, lidé bez domova, cyklisti, zkrátka kdokoli.

Jak to funguje? Vy dodáváte občanským sdružením nebo komunitám mobilní zahrady nebo iniciujete i potřebné sociální vztahy?
Nyní to v rámci mých kapacit na mateřské dovolené funguje tak, že nás oslovují lidé, kteří chtějí zahradu založit, a my jim v tom pomáháme. Lidí se ozývá poměrně hodně, a energii tedy věnuji jen těm, u kterých to vypadá nadějně.

Vy jim to pomůžete vybudovat finančně, organizačně, dodáte know-how, uděláte workshop na výrobu boxů a pak jdete dál?
Ano. Komunitní zahradě Ostredky jsme pomohli získat pozemek, dali jsme jim peníze, zahrádkářské boxy ze zaniklé zahrady na Karpatské. Pomohli jsme jim také uspořádat první sousedské setkání a workshopy. Zbytek je na nich. Musím říct, že iniciátor této zahrady je velmi důsledný, systematický a pragmatický člověk. Má zkrátka vlastnosti, které z něj činí komunitní superstar. Sama bych se od jeho zahrady mohla učit.

Zveřejnili jste výzvu „2 % z daní do občanského sdružení Vnútroblok“. Jak úspěšná vaše výzva je a proč vznikla?
Každý plátce daní se může rozhodnout, které neziskové organizaci 2 % poukáže. Každý rok získáme od našich zahrádkářů nějaké základní peníze na administrativní náklady. Je to něco jako rezerva pro vinici na Pionýrské. Poslední roky to kolísalo okolo 1000 eur.

A další peníze máte z grantů?
Na první zahradu jsme získali všemožné granty. Měli jsme tedy od začátku hodně peněz. Dotace druhý rok se nám hodila, když jsme zakládali Pionýrskou. Byly to peníze z participativního rozpočtu městské části. A díky tomu, že nás už lidi znali, mohli jsme si dovolit udělat crowdfundingovou kampaň a získali další peníze. Nyní už fyzicky zahrady nezakládáme, tak tolik peněz nepotřebujeme a o granty nežádáme. Poslední roky jsme přemýšleli, že bychom se lépe institucionalizovali. Že bych už nepracovala jako dobrovolnice a sehnala na sebe peníze. Ale nyní jsem na mateřské dovolené. Takže to zatím dělám dobrovolnicky a nemusím řešit administrativu. Zároveň se na nás stále někdo obrací, takže by to časem mohla být i zaplacená, dobře investovaná energie. Také se snažíme fungovat více systematicky a komunikovat s městem. Nemůžu se dočkat, jak dopadnou listopadové komunální volby. Máme naději, že situace v Bratislavě by se mohla i v tomto směru změnit.

Fóliovník v Mobilní zahradě Sasinkova. Dobře se v něm dařilo rajčatům a lilkům (foto: Eva Benková, 2015)

V roce 2016 jste uvedli, že už nebudete zakládat další zahradu, protože tyto občanské iniciativy v důsledku nemají vliv na systémovou změnu, která by měla přijít shora – tedy od města v rámci jeho plánování. Reagovali jste na jeden zahraniční článek, který podobné pop-up projekty zpochybňoval s tím, že mají jen malý vliv na systémová politická rozhodnutí. Jak se vám daří měnit systém?
Toto je velmi dobrá otázka. Ale odpověď je velmi frustrující. Za posledních pět let jsme zažili dva primátory Bratislavy, jednali se čtyřmi městskými částmi, absolvovala jsem nespočet schůzek na úřadech a výsledkem je přesvědčení, že je třeba nejdřív mít lídra, který prosadí strukturální změny na úřadech.

Jakého lídra máte na mysli?
Jednoznačně primátora. Celý ten systém, jak komunikují úřady s občany a iniciativami, je elementárně špatný. Je třeba udělat funkční audit magistrátu. Ve vedení města stále není nikdo, kdo by měl v kompetenci komunikaci s místními iniciativami snažícími se o kultivaci veřejného prostoru. Je to věc primátora, který prosadí zásadní změny v komunikaci. Bez toho nelze systematicky nic dělat. V posledních letech nám úředníci stále dávají najevo, že to není v náplni jejich práce a že nám to dělají kvůli a my bychom za to měli být vlastně vděční. 

Designérka Veronika Nováková, která nedávno v městě Brně iniciovala a nakonec ve spolupráci s magistrátem realizovala manuál regulace reklamy, říká, že když na městě nemáte spojence, těžko se něco prosazuje napříč dalšími odbory. Takže to nemusí to být nutně primátor.
Ano, umím si také představit, že kromě výměny primátora by byla účinná i decentralizace rozhodovacích pravomocí.  V Bratislavě je situace taková, že město je ve většině případů majitelem a správcem veřejných pozemků a městské části na nich mohou konat jen omezeně. Optimální by bylo, kdyby městské části měly větší rozhodovací kompetence, které by pak delegovaly na další, menší subjekty.

Například Amsterodam je celý rozdělený na distrikty a ty jsou rozděleny na sousedství, která se starají o svůj veřejný prostor a komunitní život. Když jsme se tehdy nastěhovali do Amsterodamu, navštívil nás takzvaný community worker, přivítal nás v sousedství a řekl nám, že se tam právě odehrává participativní plánování a máme přijít hlasovat. Hlasovali jsme tehdy za komunitní zahradu, která byla v našem bloku. Celé to bylo příjemné, nikdo neřešil, kde máme trvalý pobyt, zatáhli nás takhle přirozeně a bez byrokracie do komunitního života. Aby toto nastalo, musí být na městě lídr, který bude chtít, aby si lidi svůj vnitroblok řešili sami.

Zmínila jste, že jste nějakou dobu žila v Amsterdamu, kam jste jela za studiem. Předtím jste studovala urbanismus v Bratislavě. Lišilo se studium nějak?
Přístup v Bratislavě byl tehdy diametrálně odlišný. Studium urbanismu tu bylo ještě před deseti lety založené na technicko-ekonomickém základě, zatímco v Holandsku je východiskem sociologie. U nás to bylo chápané jako historické následování socialistického urbanismu, kdy byla plánovaná ekonomika a hlavním investorem byl stát. Většina učebnic byla tehdy ze 70. let. Později jsme se seznámili se zahraničními přístupy, ve kterých šlo o skloubení urbanismu, sociologie, ekonomie a mezioborových věd. Moc se tu ale nemluvilo o praxi, a tak jsem se chtěla inspirovat v zahraničí.

Zájem o kultivaci veřejného prostoru je u nás a na Slovensku patrný až v posledních letech, zatímco na západě, jako třeba v Dánsku nebo Holandsku, je téma ze sociálního hlediska rozvinutější.
Po roce 89 dlouho panovala averze vůči všemu, co zavánělo komunismem, tedy tím, co je sociální a veřejné. Všichni se tehdy soustředili na ekonomiku, soukromé vlastnictví a podnikání. Takže se k tomu po skoro třiceti letech vracíme.

Bratislava nemá podobnou organizaci, jako je Institut plánování a rozvoje města Prahy – městskou příspěvkovou organizaci, která se snaží koordinovat zásahy ve veřejném prostoru?
Nemá. Momentálně kandiduje na primátora architekt a urbanista Matúš Vallo, který má v plánu zřídit podle pražského modelu něco jako IPR i v Bratislavě. Držte nám pěsti. Budeme to potřebovat. Po volbách uvidím, jak se bude vyvíjet má další kariéra.

Když byly u nás podzimní komunální volby, všimla jsem, si, že v mé sociální bublině se objevilo několik lidí, kteří kandidovali do komunální politiky. Říkala jsem si, zda to souvisí s věkem nebo s pocitem, že jako aktivista toho moc nezmůžete.
Mě týden před porodem oslovili lidé z Vallova týmu, zda se nechci přidat na kandidátku. Vzhledem k tomu, že mám malé děti, necítila jsem se na to. Ale minimálně tady v Bratislavě je vidět, že se věci jinak než politikou změnit nedají.

A šla byste do politiky?
Ano, jasně, přidám se, až děti odrostou.


► ZAJÍMÁ VÁS VZTAH ČLOVĚKA A JEHO PROSTŘEDÍ? VE TŘETÍM ČÍSLE MAGAZÍNU MATERIAL TIMES NAJDETE NAPŘÍKLAD TEXT JIŘÍHO SÁDLA, KTERÝ MLUVÍ O NAŠEM VZTAHU K PŘÍRODĚ A MĚSTSKÝM HOUŠTINÁM.

MŮŽETE SI HO OBJEDNAT V E-SHOPU NEBO ZAJÍT DO KAMENNÉ PRODEJNY. k dostání i v bratislavě (art books coffee).

31. 10. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.