CZ / ENG

Ptáme se

Václav Girsa: Památka, která září novotou, je mnohdy jen kulisou a ztrácí svou auru

„Restaurované památky pomůžou lidem docenit kulturní dědictví a posílit vztah k němu. Ty, které ztratily původní detaily, mají sterilně vybílené interiéry, nová světla a fasádu, co září novotou, působí mnohdy ve skutečnosti jenom jako kulisy,“ míní Václav Girsa. 

Václav Girsa: Památka, která září novotou, je mnohdy jen kulisou a ztrácí svou auru

Připravila: Kateřina Přidalová Foto: Tomáš Rubín


Václav Girsa vede Ústav památkové péče na Fakultě architektury pražské ČVUT. V rámci svého ateliéru Girsa AT se spolu s Miloslavem Hanzlem specializovali na památkovou obnovu. Pod jejich vedením se rehabilitovala například pražská Müllerova vila, dlouhodobě pracovali na obnově hradu a zámku v Českém Krumlově. S respektem k zubu času památky spíše než obnovovali, restaurovali a konzervovali. K rozhovoru jsme se sešli na akademické půdě hlavně kvůli památkám. Nakonec jsme si povídali i o současné architektuře, zhoubnosti ega a mýtu originality. 

U příležitosti loňského stoletého výročí vzniku Československa bylo s pompou otevřeno Národní muzeum. Rekonstrukce vrátila muzeum do podoby, jakou měla v době svého vzniku v roce 1891. Na Václavském náměstí jako by se vyloupl nový produkt jako z 3D tiskárny – dokonalý zvenku i uvnitř. Chápu, že se této instituci věnovala speciální péče právě proto, že muzeum významně posiluje národní identitu, ale ta dokonalost provedení a „wow efekt“ je zarážející. Jak se na tuto rekonstrukci díváte vy?
V Národním muzeu jsem bohužel ještě nebyl, což se stydím, ale již jsem slyšel podobné odezvy. Můžu k tomu říct v tuto chvíli jen jednu věc. Architektura 19. století vynikala perfektním řemeslem, dokonalými povrchovými úpravami dřeva, kamene, precizností architektonických i sochařských detailů. Je to dané také tím, že určité prvky byly prefabrikované a na stavbách se používaly průmyslově vyráběné části. U veřejných budov, jako je Národní divadlo nebo Národní muzeum, byl kladen důraz na výsledný efekt reprezentativnosti, proto se využívaly náročnější kombinace materiálů a nablýskané povrchy. Tím ovšem neříkám, že by se u těchto staveb měla zcela ignorovat hodnota stáří.

Nejsem nadšen, když slyším, že se opravila památka, která získala nový háv a září jako novostavba. Památky by se neměly zbavovat přirozené aury, jež má jedinečnou vlastnost – umožňuje zprostředkovat kontakt s předchozími generacemi. Památky jsou velmi často vrstevnaté a díky přestavbám v průběhu staletí tvořené přínosy dobových slohů. Při obnově památek by se stavby neměly vracet do původních stavů, není to žádoucí, neboť to přináší riziko ochuzení. Čím je objekt starší, tím více vyvstává také  hodnota, zvaná „cena stáří“, proto je důležité stopy stáří jako třeba abraze kamene na fasádách nebo jiné druhy opotřebení při opravách do určité míry respektovat.

Když jsou během rekonstrukce stopy minulosti překryty novou vrstvou, stavba se stává spíše svou vlastní replikou bez zmíněné aury. Takových příkladů bychom asi našli více?
Obor restaurování se nějak vyvíjel. Na začátku 19. století se například do restaurování nástěnných maleb pouštěl bez odborného školení kdokoliv. Mnohdy se nerespektoval originál a oprava měla charakter přemalby. Dnes se naopak velmi ctí původnost a opatrně se odstraňují vrstvy pozdějších restaurátorských zásahů. Cílem restaurování není uvádět věci do dokonalého stavu, jak vypadaly v době svého vzniku. Ctí se i určitý rozsah poškození, například jemné krakely, vybledlé barevné odstíny a podobně. Vymýšlet si, jak to asi tehdy bylo, je považováno za neprofesionální a neetické.

To, jak dnes přistupujeme k restaurování maleb a sochařských děl, by se mělo rozšířit i do jiných, spřízněných oborů a oblastí. Restaurovat malbu nebo sochu u nás smí pouze restaurátor s příslušnou licencí ministerstva kultury. Projekty a stavební úpravy ale může dělat v podstatě kdokoli, a to je velký problém. Na dílčí ošetření památky, jako jsou malby, je potřeba velká odbornost, ale celek, ve kterém jsou zakomponované, se paradoxně tolik nehlídá. Stavební firmy a projektanti nemusí mít speciální školení a neplatí pro ně přísná pravidla jako pro restaurátory. Přitom jinde je to jinak, například architekti ve Francii, kteří dělají projekty na památky první kategorie, musí mít speciální licence a jsou pro obnovu památek školeni.

Nedávno jsem byla na exkurzi v pražské budově Invalidovny, která je nyní před velkou rekonstrukcí. Je to fascinující místo. Bojím se, jak to dopadne, když vidím, jak vypadá opravená fasáda.
Tak to jsme dva, já se taky bojím.

Jak vnímáte návrh na novou, skleněnou střechu pro nedávno vyhořelou katedrálu Notre Dame v Paříži? Moderní dostavba budí poměrně velké kontroverze ve společnosti a lidé spíše chtějí svůj národní svatostánek tak, jak ho znají.
Uvažovat o nějakém exkluzivním novotvaru na vrcholu světově proslulé památky je myslím absurdita. Věřím, že dojde k obnově střechy se všemi detaily do stavu před požárem. Nezapomínejme, že střecha se sanktusníkovou věží, sochařskou výzdobou a řadou pozoruhodných detailů je dílem významného francouzského architekta 19. století, Viollet-le-Duca, jehož dílo inspirovalo i významné české architekty v té době. Jsem přesvědčen, že Francouzi nedopustí, aby se z katedrály stal pokusný králík či místo nějaké neuvážené a zcela zbytečné exhibice. Katedrála je ucelené umělecké dílo, jeho výtvarná integrita by neměla být jakkoliv narušena. Respektování vnějšího vzhledu střechy je jedna věc, složitější úvahy se budou týkat volby rekonstrukce vlastního krovu katedrály.  

Kde je hranice, podle níž bychom se měli při obnově památek orientovat při volbě mezi novými a tradičními technikami a materiály?
Platí pravidlo, že by se památky měly opravovat těmi postupy a materiály, kterými vznikaly. Moderní prostředky bychom měli používat jen v případech, kdy ty původní selžou. A to ještě s rozmyslem. Občas někdo vynalezne zázračný konzervační prostředek, který ale může bez řádného ověření památce spíše uškodit. Dělo se to například v padesátých letech 20. století při restaurování sgrafit. Začaly se používat nové konzervanty na bázi vodního skla. Po pár letech se však ukázalo, že se tím povrch omítek uzavřel a sgrafita odcházejí. Podobná rizika vnímáme i dnes.

Dagmar Michoinová z technologické laboratoře Národního památkového ústavu zdůrazňuje, že zásadou péče o památky je odstranitelnost materiálu. Dnes se používají různé nano barvy, jejichž údajně skvělou vlastností je trvanlivost. Problém je s jejich odstraňováním. Není u nás obnova památek tradičními technikami spíše ideál než běžná praxe?
Bohužel je to tak. Současné stavebnictví se rychle vyvíjí, objevují se nové materiály, konstrukce a takové výrobní procesy, aby se stavělo rychleji a bez závislosti na počasí. V tradičním stavitelství se pracovalo s přírodními materiály jako kámen, písek, hlína, sláma a tak dále. Řemeslníci s nimi uměli mistrně zacházet a techniky se postupně zdokonalovaly. Způsob stavění se po staletí neměnil, a proto nebyl problém, aby se domy stále stejnými prostředky udržovaly.

Takže když se do gotického dómu zasáhlo v renesanci nebo baroku, tak to z materiálového hlediska nebyl rozdíl a objekty fungovaly dál. Říká se tomu materiálová kompatibilita. Současné stavební technologie a postupy mnohdy této důležité vlastnosti nedosahují. Tradiční stavebnictví postupně uhasíná, což je logické, neboť stavebnictví se vyvíjí směrem k montážním principům, a tak se ztrácí kontinuita s tradičním řemeslem. To vše se pak při obnovách památek negativně projeví.

Vlivem určitého opojení z vlastností některých nových materiálů a technologií se rozšířil již před více než půlstoletím přístup, jehož ideou bylo zajistit památku jednorázově a jednou provždy. Důsledky ambiciózních konceptů však mnohdy přinesly památkám zhoubu. Jde třeba o techniky nadměrného statického zajišťování budov s dublováním opatření, kdy se zalévají klenby betonem a podobně.

Proč se památky přehnaně zajišťují? Je to kvůli šetření nákladů za průběžnou péči?
To je iluze. Když se například provede zajištění kleneb betonovými skořepinami (zdivo se prolije cementovou injektáží a statika budovy navíc posílí přízedními věnci nad klenbou a podobně), tak to sice konstrukci domu dokonale propojí, ale s ohledem k neprodyšnosti betonu se postupně výrazně zhoršují vlastnosti zdiva i parametry stavby. Neprodyšně uzavřené zdivo kvůli tomu nedýchá. Navíc nadměrné zásahy ochuzují kulturní potenciál památky.  Takže s dobrým úmyslem zajistit památku na věčné časy dojde k tomu, že se naopak začne postupně rozpadat.

To se děje proto, že stavební firmy už neumějí používat tradiční techniky? 
Hraje v tom roli celý soubor okolností. Myslím, že jde o nedostatky ve vzdělávacím procesu – od středních až po vysoké školy technického zaměření. Vše je zaměřeno na vývoj dopředu a tradičním technologiím se nevěnuje dostatečná pozornost. Závažným nedostatkem je, že se negativní zkušenosti z praxe nepromítají zpátky do výuky.

Jak je to na vaší fakultě?
Snažíme se o to, aby si studenti tyto věci uvědomili. Učíme je poznávat klíčový význam propojenosti jednotlivých komponentů tradičního stavebního systému. Děláme různé semináře, vodíme je na stavby a ukazujeme, jak se to dá dělat dobře a co je špatně. Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem vyjíždíme se studenty na technologické dílny, pořádané vedoucí Technologické laboratoře NPÚ paní doktorkou Michoinovou, kde se zájemci učí historické omítky poznávat, restaurovat i obnovovat v přímém kontaktu s památkou – se zednickým a restaurátorským nářadím.

Když se vrátíme k hodnotě stáří památky. Na základě čeho se rozhodujete, kdy je třeba některé části konzervovat? Jak postupujete?
Konzervace je zajištění fyzické materie předmětu, aniž by docházelo ke změně vzhledu. Vezměme si muzejní předmět, jako je třeba štít, který byl po staletí skryt v zemi. Očistíme ho a provedeme jen nutný fixační zásah, aby se prodloužila jeho životnost. Konzervovat exteriér budovy je složitější, protože objekt je složitá struktura a výhledově bude vystaven povětrnostním podmínkám. Pod pojmem konzervace se určitě skrývá i úbytek hmoty, která se ztrácí v souvislosti s čištěním nebo protože část hmoty není zachranitelná. Třeba část omítek je v takovém stavu, že se již rozsypává. Zachranitelná omítka se tedy zafixuje technikou injektáže. Následuje řada dalších operací.

Při obnově památkových objektů je důležité, aby u toho byli restaurátoři. Jejich role je nezastupitelná. Když se v 80. letech minulého století zahájila stavební obnova domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, stavební firma nezvládla složitou rekonstrukci hlavního průčelí. Sejmutím pláště z pozdně barokní doby došlo k odhalení pozoruhodné, byť silně otlučené gotické fasády. Vzhledem k mimořádně významnému nálezu bylo tehdy rozhodnuto obnovit starší, hodnotnější stav a uplatnit přitom torzo středověké kamenné fasády, což však stavební firma nemohla díky zcela atypickému a velmi náročnému zadání zvládnout.

Pro tento specificky náročný úkol byli osloveni fundovaní restaurátoři Jan Bradna a Jiří Novotný, kteří fasádu bravurním způsobem zvládli. S respektem k originální materii podpořili architektonický výraz tím, že negativně do doplňovaného materiálu vyznačili otisk zaniklých částí architektury. Přestože rekonstrukce domu U Kamenného zvonu je dnes vnímána kontroverzně, účast restaurátorů představuje jeden z prvních velmi zdařilých a oceňovaných velkoplošných restaurátorských zásahů, který se týkal architektury.

S restaurátory Bradnou a Novotným jsme spolupracovali při obnově Novoměstské radnice i při restaurování purkrabství na Bezdězu. Zkušenosti jsme zužitkovali na řadě dalších akcí, zejména na zámku v Českém Krumlově. Zde se angažovala řada zkušených firem se skvělými výsledky díky znalosti řemesel a původní technologie. Tyto firmy se zformovaly z odborníků z po revoluci zaniklého Jihočeského podniku pro obnovu památek, který se za minulého režimu specializoval na obnovu kulturního dědictví. Byla zde celkově skvělá spolupráce, protože jsme měli zkušené mistry ve vedení stavební firmy, skvělé restaurátory a památkáře a pro věc velmi zapáleného kastelána.

Roli tedy hraje i propojení na lidské úrovni.
Ano, ti kdo se v procesu obnovy angažují, musí mít silný zájem na tom, aby se to dělalo dobře. Veškerá příprava musí být vedena směrem k minimalizaci zásahů do památky. A od samého počátku je zapotřebí věnovat pozornost něčemu, co se v praxi často zcela opomíjí – atmosféře díla a harmonizaci výtvarného pojetí, protože obnova památek je náročný tvůrčí proces. Již počáteční fáze je náročná na mezioborovou spolupráci a diskusi o možnostech pojetí památky a hledání optimálních řešení (nejdříve uvnitř ateliéru, posléze i s vnějšími odbornými partnery, případně i investorem). Je třeba věnovat pozornost činnosti všech, kteří na díle pracují, včetně posledního řemeslníka na stavbě. Je to metoda per partes, kterou se snažíme propagovat s paní doktorkou Michoinovou, panem Jeriem, kolegou Hanzlem a dalšími.

Práce architekta nekončí pouze tím, že se vytvoří kvalitní projekt, který se zadá firmě. Stavební projekt je jen vstupní informace, aby se vědělo, kolik to bude stát, co se tam bude dělat a jak dlouho to bude trvat. Realizace vyžaduje systematickou pozornost od zahájení prací až do konce. Do výběrového řízení na stavební firmu je nezbytné zřetelně formulovat požadavek odbornosti a zkušenosti s tradičními technikami. Požadovali jsme, aby firma měla zedníky, kteří to umějí. Při častých kontrolních dnech jsme vždycky byli na lešení a vždy u toho museli být i zedníci. Přímo oni dostávali instrukce a pak pracovali s větším zápalem. Když se doplňovaly omítky, říkali jsme jim, že musí napodobit rukopis svých dávných předchůdců tak, abychom příště nepoznali, kde pracovali.

Zmínil jste, že rekonstrukce domu U Kamenného zvonu byla na začátku vedena špatně a i po dobrých zásazích je kontroverzní. Čím?
Podle Benátské charty (Mezinárodní charta o konzervaci a restaurování památek a sídel byla schválena v Benátkách v roce 1964, pozn. red.) se má památka respektovat se všemi hodnotnými vývojovými vrstvami. Když ji zbavíme novějších vrstev a vrátíme k té nejhodnotnější, zbavujeme se historie a ztrácí se dokumentární potenciál domu. Je tam uložena spousta informací jako třeba tesařské značky na krovech, dobové poznámky na omítkách nebo rýhy v kameni. Zjednodušeně řečeno to je ta hodnota originálu, kterou se odlišuje od replik a kopií. Mimochodem, vzpomeňte si například na kameny s rýhami na Malostranské mostecké věži, pozůstatek dávných dob po zbrojnoších, kteří si o kámen brousili halapartny. Je to přece i kus poetiky.

Když se ale snažíte vracet památku do původního nebo slohově nejhodnotnějšího stavu, zjistíte většinou až s odstupem času, kolik se vám objeví slepých míst. Zvlášť když jde o hodně starý objekt a nemáte relevantní dobovou dokumentaci. Nakonec se dostanete do situace, že si některé věci musíte domýšlet, a to je problematické. Památka pak ztrácí svou historii, svoji zmíněnou auru. V domě U Kamenného zvonu zanikla krásná pozdně barokní fasáda i řada dobových detailů v interiérech. Obnova sice zviditelnila středověkou podobu průčelí, nepřinesla však zhodnocení interiérů domu a nepatřičná je i střecha, protože neodpovídá ikonografii.

Památková obnova by tedy podle vás neměla být o vymýšlení?
Je to v určité míře o domýšlení, ale ne v takovém rozsahu jako u domu U Kamenného zvonu. Myslím si, že pokud je dům stabilní, má plnou vrstevnatost a krásnou fasádu třeba i z 19. století, měl by se ponechat pokud možno v tomhle stavu. Jde o to, co nejméně zasahovat, jen udržovat.

Ve švýcarské vesnici Valendas jsou zakonzervované staré domy, které lákají turisty na pobyt v památce. Vzali barokní dům, zakonzervovali ho a doplnili ho o současné vybavení, aby byl obyvatelný. Je tam dokonce černá kuchyně, kde jsou zafixované saze na stěně.
Tenhle příklad neznám, ale připomínám obdivuhodný přístup celé řady švýcarských kolegů, kteří mají hluboký vztah ke kulturnímu odkazu a jejichž tvorba je pozoruhodná také v tom, že prosazují takzvanou kontextuální architekturu. Domy opravují jemným způsobem. Pro novou architekturu se hodně inspirují tradiční zástavbou tak, aby odpovídala potřebám současného bydlení. Je to povzbuzení pro všechny, kterým vadí globalizovaná architektura a kteří se nemohou smířit s tím, že stavíme domy, jež nemají vztah k místu. Těch, pro něž je důležitá vazba na regionální kulturní hodnoty, v celé Evropě přibývá.

Nejde jen o to stará místa chránit, ale citlivě k místu přistupovat i v nové architektuře. Proto se snažíme studenty vést k tomu, aby dbali hlavně na kontext. Moderní architektura může být kvalitní a přitom nenápadná, a i u nás vznikají na venkově realizace velmi citlivě začleněné do prostředí. Architekti se inspirují venkovskými stodolami a místní tradicí. Kritériem kvality architektury by mělo být harmonické začlenění staveb do stávajícího prostředí. To by mělo být posláním architektů. Nemělo by jít o exhibice kreativity za každou cenu, takové to jáství, kdy má architekt potřebu se co nejviditelněji předvést bez ohledu na prostředí, do kterého je stavba zasazována.

Navíc je sporné, zda lze vytvořit něco skutečně originálního. Pořád se po originalitě prahne a hodnotí se jako gró tvůrčí činnosti. A to nejen v architektuře.
Chodíme se studenty do Müllerovy vily. Často jim říkám, že i Adolf Loos dovedl být pokorný a nerozpakoval se použít ve svých interiérech osvědčený prvek, aniž by zastíral, že není autorem. Připomeňme si jeho slavné lehátko (upravený design anglického křesla z 19. století), opakovaně používanou trojnožku (kopie trojnožky z hrobu faraona Tutanchamona) nebo použití kopií slavných chippendalských židlí s lakonickou poznámkou Adolfa Loose, že skvělých židlí bylo už vymyšleno tolik, že nemá smysl mít ambici navrhnout dokonalejší.

Teoretik designu Jan Michl říká, že designéři nikdy netvoří od nuly a vždy jen vylepšují předcházející řešení. Jakýkoli design je tedy podle něj z principu redesign.
Jistě, s tím lze docela souhlasit. Jsou takové názory, že současný architekt musí tvořit v moderním duchu a jakékoli historismy jsou špatně. Ale jaké základy má docela nezanedbatelná část současné tvorby? Mnohdy jde jen o modifikace či opakování funkcionalistických principů. Variace na totéž – není to tedy svým způsobem také historismus?

Jak velký je zájem studentů architektury o památkovou obnovu?
Zájem studentů je stále setrvalý. A i vedení fakulty výuku tradičních přístupů podporuje. Základem pro všechny budoucí architekty je povinný předmět památková péče, doplněný povinně volitelnými předměty jako historická konstrukce a stavebně historický průzkum. Součástí pedagogické činnosti Ústavu památkové péče je výuka ve dvou ateliérech.

V hlavním ateliéru se zabýváme obnovou památek a navrhováním novostaveb do historického prostředí. To považujeme za důležitou součást. Druhý ateliér je zaměřen na lidovou architekturu. O výuku v našich ateliérech mají zájem i zahraniční studenti z USA, Itálie, Španělska, Finska, Řecka i Mexika. Po absolutoriu se hodně studentů zapojí do památkové péče, projekčních ústavů, a památkami či tradičními stavbami se myslím nakonec bude ve své budoucí profesionální dráze zabývat skoro každý.

Je v této oblasti v ČR hodně práce?
Ano, kromě cca 45 000 zapsaných památek tu stále v našem prostředí tvoří podstatnou část historický stavební fond, který bude vyžadovat cit a profesionální péči.

27. 6. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.