Téma týdne

Frei Otto projektoval podle nejstarší učebnice architektury na světě

Je to už déle než rok, co ve věku nedožitých devadesáti let odešel věhlasný architekt Frei Paul Otto. Dozvěděl se, že byl oceněn prestižní Pritzkerovou cenou za architekturu, nestihl si ji však už převzít. Cena byla poprvé v historii udělena nežijícímu architektovi. Otto patří mezi architekty vizionáře. Posunul vnímání architektury a vnesl do ní nové prvky i celé nové stavební principy. Jeho proslulé tažené konstrukce fascinují dodnes.

Frei Otto projektoval podle nejstarší učebnice architektury na světě
Frei Otto projektoval podle nejstarší učebnice architektury na světě

Architektura, zejména ta česká, jen do malé míry funguje jako vědní obor technického charakteru, vyjadřuje spíše individuální názor na věc. S nadsázkou by se dalo říci, že to, co zde dokáže architekt, by dokázal každý, kdo si koupí časopis o bydlení. Frei Otto byl skutečným vědcem. Navrhoval konstrukce, které výrazně ovlivnily vývoj celého oboru.

Mýdlové bubliny
„Schopnost budovat předpokládá poznávání veškeré architektury a stavebních forem a jejich vývoje. Stavět znamená podstoupit tento proces, zkoumat a vytvářet. Vývoj staveb začal před více než deseti tisíci lety a dosáhl velmi vysoké úrovně, ale v žádném případě není ukončený. Stále existuje nekonečné množství možností dalších objevů,“ mínil Frei Otto.

Svůj život zasvětil experimentování a vědě, a to zejména v oblasti lehkých tažených konstrukcí. Nešlo mu pouze o konstrukce a jejich technologické provedení. Otto přijal definici architekta jakožto multidisciplinárního výzkumníka, který je stavitelem, ekologem, humanistou, učitelem. Spolupracoval s dalšími odborníky z oborů, které se v architektuře běžně neuplatňují. Jeho projekty přesto, či právě proto, netratily na umělecké kvalitě.
Jeho stavby jsou lehké a adaptivní. Při jejich realizaci není potřeba tolik mokrých procesů, vše je přesné a lehce vyměnitelné. Přitom forma je organická, neotřelá a funkční. Fascinovaly ho přírodní prvky: pavoučí sítě, pěny a další různorodé materiálově úsporné formy. „Pro přírodu je materiál na rozdíl od formy velice drahý,“ říká Yaniv Peer z anglického studia Exploration Architecture, čímž nastiňuje výhody použití stavebních struktur inspirovaných přírodou.

Frei Otto je známý experimentováním s mýdlovou vodou. Ta vlivem povrchového napětí vytváří tak zvané minimální plochy, jenž jsou typické například pro pěny a jim podobné struktury. A právě plno přírodních prvků takového jevu využívá k odlehčení a úspoře spotřeby materiálu. Otto vytvářel konstrukce podobné obřím pěnám či pavoučím sítím. „Hledání formy je fyzikální jev, při kterém dochází k samoorganizaci formy, která není nakreslena ručně,“ říká Patrik Schumacher v novém dokumentu nazvaném Frei Otto: Spanning the Future, který se v listopadu letošního roku bude promítat i na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Můžeme doufat, že Ottovo vizionářství a příklad jeho spolupráce napříč obory zaujme i české studenty architektury.

„Budoucnost není zítra, ale dnes.,“ Tato slova nemohl vyřknout nikdo jiný než Frei Otto, jeho stavby většinou předběhly dobu. Mnozí architekti je dodnes vnímají jako stavby z budoucnosti. V podstatě však nejde o nic ryze nového. Otto si „pouze“ všímal principů v přírodě, jež je nejstarší učebnicí architektury na světě.

Olympijský komplex v Mnichově se stal symbolem transformačních procesů v Západním Německu v 60. letech 20. století. Celým parkem prochází zavěšená střecha z oceli a perspexu – ta kryje sportoviště i navazující veřejné prostory. Dominantou areálu je 290 metrů vysoká televizní věž. (zdroj foto: Wikipedia, Public Domain)

Německý pavilon pro světovou výstavu v Montrealu roku 1967 byl demontován. Na stavbě spolupracoval i s biologem a antropologem J. G. Helmeckem.

Frei Paul Otto (foto: © Ingenhoven und Partner Architekten, 2000, Düsseldorf, CC BY 2.0)

(foto: © Institute for Lightweight Structures Archive)

Pilot Luftwaffe i představitel moderního Německa
Frei Paul Otto se původně chtěl stát sochařem podobně jako jeho rodiče. Když ale nastoupil na obchodní akademii, setkal se s plachtěním a výrobou plachetnicových modelů. Po přijetí ke studiu architektury v Berlíně byl mladý Frei na poslední dva roky druhé světové války povolán do německé armády a létal jako pilot Luftwaffe. Při jednom z výsadků byl zajat Francouzi a poprvé prokázal znalosti z plachtění a studia architektury při stavbě levných provizorních přístřešků. „Má architektura je o přežití, je to velice prosté, přežití je vším, co děláme.“

Po válce se ke studiu vrátil. Otta významně ovlivnila stipendijní cesta do Spojených států, kde se setkal s Frankem O. Wrightem či Miesem Van Der Rohe, se kterým poté spolupracoval i jako statik. Tažené konstrukce prvně aplikoval na zahradnické výstavě v roce 1955 ve formě plachtového zastřešení taneční plochy. Největší slávu mu ovšem přinesla spolupráce s Günterem Behnischem, se kterým od roku 1968 navrhoval zastřešení olympijského stadionu v Mnichově. Olympiáda v Mnichově v roce 1972, jež se po šestatřiceti letech vrátila do země, kde byla zneužita pro nejhorší ideologii na světě, se chtěla tohoto stínu zbavit. Možná i proto porota, jež vybírala z několika návrhů, nakonec zvolila tento, který krásně zapadal do motta olympiády: Olympijské hry v přírodním prostředí. Pozdější spolupráce s architektem Shigeru Banem nechala vzniknout Japonska na světové výstavě v Hannoveru roku 2000, kde si tvůrci dovolili navrhnout halovou konstrukci v podstatě z papíru.

V Hannoveru vytváří konstrukci halové stavby síť, která je na vnitřní straně složena z papírových tub. Dřevěné obloukové nosníky, které slouží jako primární nosný systém, jsou na straně vnější. Oba architekti při návrhu stavby řešili otázku provázání tubusů s dřevěnými nosníky. Stavba musela odolávat silám působícím ve třech směrech, nebylo tedy vhodné použít pevné spoje, jako jsou hřeby či vruty. Bylo třeba najít pružnější materiál. Proto Ban a Otto volí látkovou pásku. (foto: Hiroyuki Hirai, Flickr, CC BY 2.0)