Všímáme si

Architektonické stvoření v Paříži zpřístupňuje historii filmu

Nově vestavěný organický objekt Renza Piana vypadá z ulice jako obrovský šedivý pásovec, který omylem uvíznul v historické zástavbě Paříže a neví, jak se dostat ven. Zvenku působí neprostupně, zahleděn spíš do sebe, než aby se otevíral ven. Zdání klame. Dům nadace Pathé je k návštěvníkovi přívětivý, logicky členěný, přehledný, velmi světlý a skrývá bohatý obsah.

Architektonické stvoření v Paříži zpřístupňuje historii filmu
Architektonické stvoření v Paříži zpřístupňuje historii filmu

Nadace Jerome Seydoux – Pathé vlastní a spravuje archivy počátků kinematografie. Bratři Emile a Charles Pathé stáli u zrodu filmu v době bratří Lumiérů. Společnost Pathé založili v roce 1896 a do vypuknutí první světové války byli největší filmovou společností na světě. Jméno Seydoux se do její historie zapisuje v roce 1990, kdy do ní finančně vstupuje movitý obchodník Jerome Seydoux. Jeho manželka Sophie Seydoux organizaci od té doby vede a stala se její hybnou silou.

Rozsáhlá rodinná sbírka a objemné archivy časem potřebovaly i nový prostor. Na toto téma zahájilo vedení nadace s architektem dialog v roce 2006. Výsledkem rozhovorů, které započaly před osmi lety, bylo otevření budovy architekta Renza Piana o rozloze 2 200 m² v září letošního roku. Budova stojí ve třináctém pařížském obvodě kousek od Place d‘Italie a my jsme se ji vydali navštívit hned na začátku zimy.

Z ulice Avenue des Gobelins není nový objekt skoro vidět, nachází se za fasádou historické budovy z poloviny 19. století, která dříve ukrývala divadlo, později první pařížské kino. Nová budova je dost natěsno umístěná ve dvoře lemovaném domy, který zde původně nebyl – prostor vznikl zbouráním dvou domů ve vnitrobloku.

Budovou nás provádějí zaměstnanci nadace, mladí historici filmu Nora a Fabrizio. Začínáme pěkně odspodu. V nejnižším podzemním podlaží najdeme kinosál se sedmdesáti sedadly. Na kino navazuje sál pro příležitostné výstavy, kde si nyní můžete prohlédnout sto let staré plakáty.

Přízemí tvoří rozsáhlé prosklené foyer s průhledy do malé zahrady a na fasády okolních domů. Další tři nadzemní patra jsou zasvěcena archivům a stálé expozici historických promítaček, kamer, fonografů a gramofonů obchodní značky Pathé. Návštěvník tu ale objeví i první promítací stroje značky Lumiere z roku 1895. Poslední nadzemní patro budovy tvoří mezonetové podkroví.

Prostor je definovaný žebrovím dřevěných ohýbaných trámů pod skleněnou fasádou. Fasádu stíní perforovaný hliníkový obal poskládaný z lichoběžníků, který propouští dovnitř světlo a zároveň je přes něj dobře vidět ven.

V podkroví sídlí desetičlenné vedení nadace. Kanceláře jsou zabydlené pracovními stoly a knihovnami, v centru se nachází točité schodiště, které propojuje pracovní místnost se zasedací místností. Převládá tu masívní dubové dřevo podlah, sklo tvoří strop i stěny, v trámech po obvodu kotví zábradlí a mohutné kovové uchycovací prvky. Kanceláře jsou velkolepé, prostorné, s vysokými stropy a průhledy do okolí, část oken se otevírá a umožňuje tak přirozenou cirkulaci vzduchu.

Vedle sebe tu mají stoly naši průvodci Nora a Fabrizio. Dle jejich názoru budova slouží dobře svému účelu, jen se od jejího otevření stále opravují dílčí nedostatky. Vstupním dvorkem zatéká, zahrada není finálně osázená…

Nová budova v městské čtvrti neruší, přestože se od okolní zástavby zásadně odlišuje svým tvaroslovím i použitým materiály. Vstupuje do dialogu se svým historickým okolím, aniž by vyčnívala. Svébytným způsobem tu prostě je k dispozici pro své návštěvníky.

Nadace Pathé propaguje kinematografii od jejích počátků, přispívá k vzdělávání mladších generací a zpřístupňuje historické archivy a sbírky veřejnosti. Návštěvníci tak na jednom místě získají informace o vzniku a historii filmu i zažijí éru němého filmu na vlastní kůži.

I my jsme se nechali okouzlit milou Norou a souhlasili jsme se zhlédnutím němého filmu z roku 1914. Čekalo nás milostné drama o několika dějstvích. Děvče z bohaté rodiny se zamiluje do chudého chlapce, který právě narukuje do první světové války. Rodiče nechtějí, aby se dcera vdala za nemajetného mladíka. Chlapec odchází na frontu, přestává psát domů, je nezvěstný a dívka se již rmoutí nad jeho ztrátou. Avšak jaká je pak radost, když se mladý voják, ač zraněný, vrací domů a opět se shledává se svou milou! I rodiče bohaté dívky se slitují nad chudým, ale statečným válečným hrdinou a mladým milencům žehnají k sňatku.

Živý zvuk piana a srdcervoucí příběh filmu nás přenesly o sto let zpět. Na závěr se s námi Nora a Fabrizio loučí se slovy, že zájemců o němý film přibývá, denně jich dorazí přes třicet. To je dobře možné asi jen v několikamilionové Paříži, napadlo nás ihned, ale nic jsme neřekli. Loučení s Norou a Fabriziem probíhá rychle a my se zpět vrháme do víru města.

text a foto: Lucie Havlová, Tomáš Hendrych, ilustrace: Taja Spasskova