CZ / ENG

Všímáme si

Petr Holman, čajové misky z jeho sbírky a radost ze svébytných tvarů

Žáci se kdysi ptali jednoho japonského čajového mistra, jak připravit čaj. Mistr jim odpověděl: „Uvař vodu, zalij čaj, způsobně ho vypij a poté po sobě ukliď. Nic víc nepotřebujete…“ Do neděle 1. května se v Městské galerii Vlastimila Rady v Železném Brodě koná výstava současné české dřevem pálené keramiky, kterou ze své sbírky sestavil literární historik, editor a orientalista Petr Holman.

Petr Holman, čajové misky z jeho sbírky a radost ze svébytných tvarů
Zavřít foto: Antonín Kapraň

K vidění jsou čavany a yunomi od devíti českých hrnčířů mladší a střední generace, kterými jsou Jiří Duchek, Martin Hadrava, Martin Hanuš, Petr Jurníček, Jaroslav Marek, Michal Plíhal, Petr Novák, Daniel Seko a Alena Šumová. „Když mám chuť, mohu s hlínou bojovat a ona bude bojovat se mnou. Jindy vzpomínám na zapadající slunce, na odraz stromů na hladině, někdy myslím na lidi, kterým výrobek určený. Hotové mističce by měl její uživatel vyjít vstříc, budovat si k ní vztah. Je to podobné jako u lidí,“ říká jeden z vystavovaných tvůrců, hrnčíř Martin Hanuš.

Svá dnes už mezinárodně respektovaná jména si keramici vydobyli v době studií, rezidenčních cest, pobytů a individuálních i společných výstav u nás, v Japonsku, Číně, Koreji, na Tchaj-wanu, Novém Zélandu i v řadě evropských zemích. Pracují s tradičními i moderními postupy, mají v rukách různé typy hlíny, experimentují s mícháním glazur, objevují nové přístupy k práci.

Výstavu doplňuje několik misek z Japonska, Koreje, USA, Bulharska, Kréty a Turecka. Bohatost hrnčířského řemesla dokreslují velkoformátové fotografie Antonína Kapraně s detaily misek – okrajů, dna, signatur a glazur. „Měly by přimět zájemce, aby si sami našli a důkladně prohlédli místa, odkud ten který detail na fotografii pochází. Krása celku, krása detailu,“ říká Petr Holman.

Krása v nedokonalosti
Čavan je miska – širší než vyšší – tradičně používaná k přípravě a pití čaje. Čavanů používaných při východoasijských čajových obřadech, například v Japonsku, Koreji či Číně, existuje nepřeberné množství typů. Jeden z vůbec prvních byl do Japonska importován z Číny někdy mezi 13. a 16. stoletím. V období Momoyama (1568–1603) slavný japonský mistr Sen no Rikyu objevil a v oficiálním tradičním čajovém obřadu začal propagovat estetický koncept wabi-sabi. Wabi znamená objevování krásy v nedokonalosti.

„Právě proto druh čavanu Ido, vzniklý v Koreji, silně zasáhl srdce Japonců, kteří tehdy pěstovali kult krásy v tom, co je nedokonalé, co v sobě obsahuje drobné i větší, avšak rovněž krásné a oceňované chyby. Tvary čavanů Ido jsou leckdy opravdu velmi nedokonalé, avšak snad právě proto z nich vyzařuje dokonalá, přirozená krása,“ vysvětluje Petr Holman. S tím koresponduje i tvůrčí přístup hrnčíře Martina Hanuše: „I když umím vyrobit nádoby pravidelné a tenké jako papír, největší radost mám z těch nepravidelných, jsou to brambory. Misky, které by ze všeho nejvíc měly vypadat normálně, se hodí spíš pro ruce než pro oči, své kouzlo plně poodkrývají během užívání,“ říká Hanuš.

Yunomi jsou obvykle vyšší než širší, s mírně sníženou kruhovou základnou. Na rozdíl od formálnějšího čavanu, který se používá během japonského čajového obřadu, slouží yunomi ke každodennímu, tedy neformálnímu pití čaje. „Známá je existence dvojic yunomi nazývaných meoto yunomi (meoto znamená manželský pár). Takovýto diptych je obvykle tvořen dvěma yunomi stejných nebo podobných vzorů, občas v různých barvách, avšak odlišné velikosti a často i odlišných tvarů – větší je manžel, menší jeho žena,“ vypráví Petr Holman.

Počítat s náhodou
Jak se Petr Holman dostal k autorům, jejichž práce vystavuje, a čeho si na jejich tvorbě cení? „Tohle je letitá historie, každý ten příběh je jiný, i když se navzájem podobají. Náhodná setkání na keramických trzích, Beroun, Kostelec nad Černými lesy, Praha, Mutějovice, Turnov, internet… Opakované a zvídavé otázky, odpovědi hrnčířů a keramiků. I mezi řádky vycítíte, že se tu cosi děje, cosi podstatného, o čem zatím víte ještě jen málo. A časem pochopíte i to, že u těchto autorů cítíte a hned od prvních chvil oceňujete úžasnou poctivost, trpělivou snahu dobrat se podstaty, lásku k hlíně i k tomu, co a jak dělají a vytvářejí, schopnost a nezměrnou touhu učit se novým věcem, kdykoli počítat s náhodou, tak významnou při míchání glazur a ještě významnější při samotném výpalu. A velmi si vážím také mimořádné citlivosti pro všechno, co s jejich prací souvisí, jejich vztahu k přírodě i k lidem.“

Čajové alikvóty
O svém vztahu ke keramice a hlíně Petr Holman říká: „První pokusy a zkušenosti s pálením hlíny na ohníčku u nás pod lesem za stodolou spadají do dětství stejně jako neumělé hliněné pece, které jsme se tehdy pod mezí nad Jizerou pokoušeli stavět a ve kterých jsme se pokoušeli (marně!) cosi vypalovat. Praha, kam jsem přišel po maturitě, mnoho takových praktických možností neskýtala. Až pak mnohem později, po roce 1989, v době svých pobytů v Oxfordu, na amerických univerzitách a v Indii, se tenhle dávný zájem začal obnovovat a projevovat intenzivněji – začala se mi zjevovat nová krása, do hlíny a keramiky všech podob a určení vtělená v nekonečném množství variací.“

Výpalu se sice zatím nezúčastnil, ale jednu misku si již vypálit nechal: „Mám ji pořád velice rád, a nejenom pro její stálé proměny. To probarvování čajem a postupné stárnutí mi vzdáleně připomíná tmavnutí mých houslí,“ říká. Za sběratele keramiky se nepokládá – z vystavených misek pravidelně pije. Posilující i uzdravující, přinášející energii, radost a dobrou pohodu, chuťově ideální, bohaté a všemi nuancemi a alikvótami vybavené čaje se podle jeho slov z nádobí od skvělých hrnčířů pijí docela jinak než z misek běžné produkce. „Každá taková miska potřebuje svůj čas, aby se zatáhnula, několika prvními silnými čajovými nálevy zbavila chuti hlíny, ohně a kouře (i když někteří tvrdí, že právě tohle stadium mají rádi, ba nejraději, a o nějakém tom začajování a začajovávání nemohou ani slyšet) a dala vyniknout jen a jen chuti toho kterého čaje,“ popisuje Petr Holman, který v současné době vlastní okolo sto čtyřiceti čajových misek.

Podle jeho zkušeností se vztah k čajovému nádobí vyvíjí: „Některé tvary a velikosti čavanů nebo yunomi, jejich proměnlivé barevnosti nebo třeba typy glazur můžete mít rádi hned, jsou krásné na pokoukání, padnou vám do oka i ruky, jiné jsou na tom tak, že potřebují – stejně jako vy – delší čas, abyste si na sebe zvykli.“

Text: Eliška Svobodová, foto: Antonín Kapraň

► Další články o hlíně a ohni najdete v prvním tištěném vydání Material Times.

 

25. 4. 2016

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.