Všímáme si

Samopaly, lebka i komiks ze skla – na výstavě Glassplus à la Borges se ocitnete mezi snem a skutečností

Pouť výstavou, dobrodružnou v mnoha směrech, předznamenává omračující barevná lebka pověšená na stěně. Lebka se zrcadlí v okolí, ať koukáte, kam koukáte; projdete úžinou tmavých stěn a netušíte, že kráčíte přímo do tlamy krokodýla. Sotva se dostanete ze spárů predátora, přivítají vás vztyčené neonové prostředníky. I sejdete dolů po schodech, a tam, v zatáčce a bez varování, čekají v kufříku, v kabelce a futrálu od houslí pistole, samopaly a revolvery. 

Viktor Frešo: Niemand (Pičus), 2015, epoxidová pryskyřice, 203 x 80 x 80 cm

• 
  Viktor Frešo: Niemand (Pičus), 2015, epoxidová pryskyřice, 203 x 80 x 80 cm
  Viktor Frešo: Niemand (Pičus), 2015, epoxidová pryskyřice, 203 x 80 x 80 cm
• 
  Jitka Havlíčková: Velká přestávka, skleněný komiks, 2014–2015, kombinovaná technika, tažené sklo zpracované nad kahanem, videozáznam
  Jitka Havlíčková: Velká přestávka, skleněný komiks, 2014–2015, kombinovaná technika, tažené sklo zpracované nad kahanem, videozáznam
• 
  Rony Plesl: Sklo, tavené leštěné sklo, 200 x 70 cm
  Rony Plesl: Sklo, tavené leštěné sklo, 200 x 70 cm
• 
  Ašot Haas: Balance by 360, 2015, světelný objekt, grafika, plexisklo, hliník, 190 cm
  Ašot Haas: Balance by 360, 2015, světelný objekt, grafika, plexisklo, hliník, 190 cm
• 
  David Černý: Sex, 2013, kombinovaná technika, 120 x 100 cm
  David Černý: Sex, 2013, kombinovaná technika, 120 x 100 cm
• 
  Pasta Oner: If this is reality I´m not interested, 2015, kombinovaná technika, 138 x 114 x 13 cm
  Pasta Oner: If this is reality I´m not interested, 2015, kombinovaná technika, 138 x 114 x 13 cm

Jsou sice v klidu, leč rudá barva kolem dává tušit krvavé věci jak z mafiánské ságy. Jen se z té hrůzy oklepete, mrňavá ďáblice na vás bude během „velké přestávky“ foukat šípy tužek… Vítejte na výstavě „Glassplus à la Borges aneb Zrcadlo a maskáč“. Do 2. února 2016 ji hostí DSC Gallery na pražské adrese Dlouhá 5.

Je to pravda trochu praštěné, ale sexy. Funguje tu nadsázka, drajv a adrenalin. Ale není to jen legrace. U dalších exponátů uslyšíte ticho, které ohlašuje, že duše je tu. Výstava tří desítek autorů a šedesáti uměleckých děl vyvolává úžas nad možnostmi skla, které můžeme chápat jako médium – vodič iluzí, jež podněcují fantazii a vedou ruce mágům, co to s ním umějí.

Umění a umělecká tvorba jsou samy o sobě tak záhadné, že u některých prací si nikdy nemůžeme být zcela jisti, co vlastně představují a z jakých popudů byly stvořeny. Možná je opravdu lepší nechat je působit v mnohosti rozostřených, neuchopitelných významů, než se spolehnout na šalbu slov jejich interpretace za každou cenu.

Nejlépe to vyjádřil Jorge Luis Borges, argentinský překladatel, básník, literární kritik a spisovatel, k němuž se vztahuje tato výstava. Určil čtyři základní pilíře díla – vytváření příběhu odkazujícího na sebe sama, cestování v čase, zpochybnění jedinečnosti nositele tématu jako subjektu a prolínání snu a skutečnosti. A i když své poznatky odkazoval k žánru fantastické literatury, jsou tyto nehmotné substance základními kameny uměleckého díla každého tvůrčího oboru. A sklo tohle všechno umí jaksi přirozeně.

Pohled do expozice Glassplus à la Borges aneb Zrcadlo a maskáč

Stísněnost galerijního prostoru DSC Gallery je pro takové množství prací na jedné straně nástrahou, neboť hrozí porušení „bubliny“, tedy integrity díla, na druhé straně je příležitostí k vzájemné komunikaci a souhře, kterých autoři výstavy využili. Vystavená díla spolu mluví řečí, kterou umí jen sklo – řečí zrcadlení, odrazů, lomu světla a proměnlivých iluzí deformovaných tvarů a barev, s jejichž pomocí se dílo stává kompletním. Toto největší riziko expozice autoři dobře zvládli a obrátili ve svůj prospěch.

Pak už jen zbývá těšit se každým dílem. Na první pohled dominantním tématem je architektura. Některé vystavené práce spadají do „velké“ architektury – patří mezi ně nepřekonatelné kreace Václava Ciglera, jehož sloupy, lavice, polokoule a čočky z optického skla omračují svou nadčasovou krásou a elegancí. Pozornosti návštěvníka by neměla uniknout ani „osobní“ architektura jednotlivých děl, kdy ona sama je sobě hlavním úkolem k řešení. Na této linii architektonické abstrakce se nacházejí kompaktní tvary rafinovaných krychlí Mariana Karla z taveného broušeného skla nebo jeho průzračná kompozice z tabulového skla Svět podle Platóna. Impozantní jsou monumentální Diamanty Michala Motyčky, naopak křehké je komorní dílko ze skleněného jádra a kovových tyček od Rudolfa Burdy Silver Fractal Lines.

Michal Motyčka: Diamonds, 2015, zrcadla, kovová konstrukce, 220 x 220 x 250 cm

Mezi těmito mantinely se nacházejí žírné pastviny sklářské hojnosti: světelné plastiky a instalace, optické, až psychedelické objekty, reliéfy, sem tam malba, ovšem na skle nebo „sklem“. Nenajdeme zde design, ale „volné věci“, využívající všech možností materiálů, technik a technologií – horkých i studených. Koncepty jsou většinou zpracovány kombinovanými technikami s konečnou definicí povrchu (sklo broušené, leštěné, matované, malované, pokovené, skleněná drť zalitá aralditem a další).

Vedle klasické sochařské, malířské a řemeslné práce přicházejí ke slovu nová média, street art, ale i společenský, sociální a politický aktivizmus, který do oboru sklářského umění vnášejí osobnosti jako Roman Týc, zakládající člen diverzní umělecké skupiny Ztohoven, konceptualista a glosátor sociálních jevů Pavel Kopřiva a také David Černý.

David Černý: Guns, 2015, kombinovaná technika, 5 x 41 x 17 cm

Vedle už zmíněné Lebky a mafiánské série Zbraně jsou Černého výbušné skleněné obrazy (Sex, Jarmusch, Almodovar a Hitchcock) poctou velkým tvůrcům, znalcům podivných a temných zákoutí lidské psychiky. „Zločineckou“ nebo mimo zákon stojící kategorii předmětů doplňuje kufřík Heroin Crystal s nádobíčkem na vaření, injekční stříkačkou a pytlíkem bílého prášku Jiřího Černického. Poněkud brutální legraci doplňuje veledůležitý blb Niemand alias Pičus, dílo Viktora Freša.

Téma lidské figury se znovu objevuje jako busta od Martina Janeckého a zejména prostřednictvím zrcadel v sérii Vanitas Milana Housera, v nichž se těmito pomíjivými postavami nakratičko stanou sami návštěvníci procházející kolem. Přítomna je i sklářská reflexe „věcí denní potřeby“, jako jsou zpětná zrcátka, podťaté broušené lustry s ověsky, boxerské rukavice či hromada penisů naskládaných přes sebe jako polena; že jde o mušketýrské meče, praví název kompozice Maxima Velčovského Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Jitka Havlíčková: Velká přestávka, skleněný komiks, 2014–2015, kombinovaná technika, tažené sklo zpracované nad kahanem, videozáznam

Sklo se odvažuje do oblastí dříve nemyslitelných, jak ukazuje skleněný komiks Velká přestávka od Jitky Havlíčkové. Bitvou rozparáděná školačka neohroženě stojí na namazaném krajíci chleba, vrhá cosi, kolem ní sviští tužky, další „okénko“ komiksu zachycuje divoké dráhy, prudkost a dynamiku linií, které opisují vrhané předměty (sklo tažené nad kahanem), přičemž se zuřivou bitkou školní mládeže kontrastuje „velká přestávka“ staré dámy, sedící s dálkovým ovladačem v ruce před televizí. Tato bravurní kompozice, myšlenková, dějová a situační vtipná zkratka, prozrazující kreslířský původ a erudici autorky, je jedním z vrcholů výstavy a prolomením další žánrové hranice, kam noha sklářského výtvarnictví dosud nevstoupila.

František Vízner: Mísy, kouřové optické sklo matované, průměr 32 cm, 2009, ambrové optické sklo matované, průměr 30 cm, 2005, bílé opakní sklo leštěné, průměr 29 cm, 2008

Pozoruhodné je i to, co na výstavě sice nechybí, ale je zastoupeno velmi poskrovnu,  a to je mísa – elitní, nejpřirozenější, nejdokonalejší, zkrátka prominentní tvar. V nejčistší podobě ho vidíme ve třech dokonalých kouscích nepřekonatelného Františka Víznera, v naznačené abstraktní variaci Václava Ciglera a robustnějším krystalickém díle Kláry Horáčkové. Jako by poklid kulatého tvaru mísy nestačil rychlým proměnám a dynamice současnosti, kterou sklářské umění reflektuje. Je ale nutno dodat, že střídmé zastoupení je dáno spíše kurátorským výběrem, než že by se mísa jako tvarová a tematická kategorie, pro studenty výtvarných škol i zralé tvůrce jedna z nejobtížnějších, nerozvíjela. Jenže to by musela být jiná výstava k jednání.

Sklářský výtvarník Jaroslav Matouš kdysi prohlásil: „Nesnáším pojem sklář! To je jako kdybyste řekli, že sochař je dřevař, bronzař je kameník a architekti by byli zedníci. Vůbec ne – všichni jsou malíři!“ A tady můžeme pozorovat další zajímavou věc. Zatímco sklářští výtvarníci starší generace se pod vlivem neustále stoupající ekonomické zátěže při vzniku objektů ze skla obracejí k malbě jako méně náročné = levnější variantě uměleckého vyjádření, je až s podivem, jaký revers to vzalo u mladé a střední generace.

Zde vystavující skláři jsou „skláři“ až v druhém plánu, jejich původními obory byly vedle tradičního malířství a sochařství například design, scénografie, nová média, keramika, architektura, fotografie, návrhářství skleněných figurek, očí a much, kresba či konceptuální tvorba. Tito tvůrci jsou skláři především v rovině originality autorského návrhu nebo konceptu spíše než v rovině manuální dovednosti práce se sklářskou píšťalou, kahanem nebo bruskou, i když i mnozí z nich si tvrdošíjně „vyrábějí“ svá díla sami. V každém případě je výstava potěšitelným důkazem toho, že i umělecké řemeslo nejvyšší úrovně stále ještě existuje a že se bez něj neobejde žádný umělec, který působí v tak komplikovaném oboru, jakým je sklo.

3. 2. 2016 Text a foto: Marie Kohoutová