Všímáme si
Sklo vypovídá o tom, jaký člověk je. Lada Semecká v Galerii Kuzebauch
Čekání na příběhy. Tak bychom mohli nazvat stav, kdy se díváme na skleněné obrazy Lady Semecké. Příběhy, které k nám přijdou odkudsi a které jsou prchavé a proměnlivé stejně jako mraky hnané větrem.
-
Sklo vypovídá o tom, jaký člověk je. Lada Semecká v Galerii Kuzebauch
-
Z cyklu Proudění (foto: Štěpánka Stein)
-
Z cyklu Proudění (foto: Štěpánka Stein)
Jenže na rozdíl od nich dokázala Lada Semecká tyto příběhy spoutat a dát jim tělo a rozměr, aniž by porušila či snad zastavila jejich rozdýchnuté rozpínání. Závěsné skleněné obrazy z loňského roku patří do cyklu příznačně pojmenovaného Proudění. A do 24. dubna 2016 jsou spolu s dalšími objekty k vidění na výstavě „Lada Semecká: Introverze“ v Galerii Kuzebauch v Říčanově ulici v Praze 6.
Kolekci těchto obrazů doplňuje objekt z taveného čediče ležící uprostřed galerijního prostoru. Spektrum barev, jejichž nekonečnost jen tušíme, jemně jiskří a intenzivní záře se hroutí dovnitř. Objekt, přirozeně dominantní dílo výstavy, se jmenuje Vesmír a my si ho konečně můžeme prohlédnout. Vesmír leží dole, nám u nohou. Třetí svět „sám pro sebe“ je tomu našemu, člověčímu, asi nejbližší a nejznámější. Zastupuje ho kolekce umístěná v improvizovaném výklenku zbudovaném s odkazem na prvky japonské architektury, konkrétně kami shooji (papírové stěny). Kolekci tvoří dvě hlubší tenkostěnné nádoby, talířek v podobě vodní plochy a tři sklenky.
Vesmír, 2014, tavený čedič, 40 x 800 x 800 mm (foto: Gabriel Urbánek)
Na první pohled sice vypadají jednoduše, ale tyto známé „užitkové“ objekty jsou nositeli mikrosvěta stejně rozmanitého, bohatého a nekonečného jako vesmír. Užasneme nad křehkostí nepatrného krystalku či spíše shluku ledových jehliček naskládaných přes sebe, mistrovsky vyrytých na stěnách nádoby. Tušíme letní vánek, který ohýbá jemné stonky trav vyrytých na sklenkách, a cítíme napětí hladiny, na jejímž povrchu čeká vodoměrka, jen se odrazit a skočit. Zpočátku ryté motivy ani nevidíme, jak jsou nepatrné, ale nějak víme, že tyto prosté nádoby tam nejsou jen tak. Lada nás nutí zkoncentrovat pozornost, dívat se a žasnout nad objeveným detailem – to kvůli krystalku, vodoměrce a stonku trávy existuje svět!
Proudění chuchvalců mlh, hmotou a prázdnotou nabitá temnota vesmíru a nepatrnost detailů obydlené přírody vytvářejí napětí a vzájemnou souhru exponátů výstavy Introverze. Vystihují podstatu uměleckého naturelu Lady Semecké – proměnlivost krajiny a všezahrnující téma procesů odehrávajících se v přírodě. Jakou krajinu ale Lada Semecká skutečně vidí? „Krajina na mě nepůsobí tím, jak skutečně vypadá, ale tím, jaký vztah si k ní vytvořím, není to konkrétní krajina, je spíš snová, stvořená ze vzpomínek. Krajinu si člověk nese v paměti, spojuje si ji s událostí, kterou prožil, a může si ji tedy kdykoliv přivolat zpátky,“ říká.
A jakou roli v tom všem hraje sklo? „Zajímá mě obraz a prostor. Sklo jsem si na začátku nevybrala, na sklářskou školu jsem šla proto, že byla nejbližší uměleckou školou. Dnes skrze hmotu skla vnímám atmosféru světa kolem sebe. Komunikuji s ním i skrze něj. Nějak mu rozumím a někdy mi právě samotný materiál vnukne myšlenku, poskytne mi čas i projekční plochu ji v sobě nalézt a formulovat. Zároveň si uvědomuji, kolik kvalitních umělců z oboru na své cestě za sdělením sklo přirozeně opustilo. Pro mě je tato matérie z tvůrčího hlediska stále živá. Svým způsobem je tak i přes dlouholetou práci s ní pro mne výzvou. Stále je co objevovat, nejen technologicky, a jak na problematiku nahlížet jinak. Myslím, že je jen na autorovi samotném, aby svá pro a proti rozsoudil, poznal adekvátnost výzvy, úskalí spekulace či zrádnost předsudku, jež se našemu rozhodování ráda staví do výhledu. Každý sám v sobě se snažíme zaslechnout, kdy je čas odejít, odbočit, a kdy naopak zůstat.“
Výstava Lady Semecké je v Galerii Kuzebauch v Říčanově ulici v Praze k vidění do 24. dubna.
Původním oborem, který Lada Semecká vystudovala na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově, bylo rytí skla. Tuto odbornost využije o pár let později ve sklárně Moser. Ve studiu pokračovala na Institutu výtvarné kultury v Ústí nad Labem v ateliéru Pavla Mizery a poté v Ateliéru skla u profesor Vladimíra Kopeckého na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Na obou školách působila a působí jako pedagog; nejprve na VŠUP a v současnosti na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
Prolínání umělecké a pedagogické činnosti Ladu provází neustále. „Někdy jako student a někdy pedagog“ funguje i na zahraničních školách. K těm nejprestižnějším, kde Lada Semecká studovala, patří vedle Rigy a Petrohradu především Pilchuck Glass School v USA. Pedagogicky působila na Toyama City Institute of Glass Art v Japonsku. Dále jsou tu mezinárodní sklářská sympozia a tvůrčí pobyty v zahraničí, naposledy v Japonském Setu, a desítky samostatných i skupinových výstav na prestižních světových přehlídkách výtvarného umění.
Z cyklu Proudění (foto: Štěpánka Stein)
Bytostný lyrizmus prací Lady Semecké vyvěrající z osobnostního založení autorky je patrný na první pohled, ale stejně obdivuhodný je i smysl pro formu a kompozici díla, bez kterých by jakákoli lyrika klesla do bezbřehého romantizmu nebo naivity. Díla autorky prozrazují vrozený a léty tříbený talent pro vyváženost proporcí tvarů a prvků, a zejména obtížně popsatelnou kvalitu sošnosti až monumentality, ať je to sklenka, mísa nebo skleněný obraz.
Talent a umělecká vyzrálost se spojují, aby pozorovatele přesvědčily o vážnosti a významové velikosti detailu a tlumených emocí, které byť nevybuchují gejzírem vášní, jsou stejně silné jako mohutné spodní proudy vod, ba mocnější. Smysl pro architekturu uplatnila dosud Lada Semecká v jediném díle – v návrhu a realizaci oken v hrobce sklářského rodů Riedlů v Desné v Jizerských horách. Ostatní díla jsou komorní solitéry, sety sklenek, mísy, vázy, minimalistické objekty, a především stavované obrazy z tabulového skla. V současnosti experimentuje i s akustickými objekty, čedičem a dalšími materiály.
U někoho osobní lyrika s přibývajícími léty ustupuje do pozadí, u Lady Semecké naopak nabývá na síle a monumentalitě. Zdá se, že „japonskou stopu“ v podobě haiku, veršů proměněných ve sklo, zároveň prchavých, zároveň věčných jako zatoulaná myšlenka, která najednou je, budeme v dílech Lady Semecké obdivovat i nadále.
Text: Marie Kohoutová (text vznikl pro měsíčník Veleslavín), foto: Martina Šimková (portréty)
14. 3. 2016
Aktuálně
►Kryštof Mařatka: Nové světy klavíru
► Evy Eisler – Ochočené nekonečno
► Seminář matériO' Fokus: Trendy a šetrné materiály v praxi 28.11.
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
15. 11. 13:02
Dobrý den, děkuji za další zajímavý článek. Rád bych upřesnil, že v některých z ...
Michael Rada - Recyklovaná jízda: Skateboardy z leteckých součástek i rybářských sítí
18. 10. 16:13
Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek. Je škoda že autoři nejnovějších publikací, ...
Michael Rada - Řemesla, 1. díl: Proč v Evropě mizejí umělecká řemesla a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna?
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU