Všímáme si

TAK TO BYLO: Deníky na porcelánu oživují mezigenerační komunikaci

Seniory, jejich zkušenosti a vzpomínky někdy přehlížíme jako nadbytečné. Lenka Záhorková na to reaguje a vybízí je k vyprávění jejich zážitků pomocí kreseb, kterými pak zdobí kazové talíře. V rámci svého sociálně uměleckého projektu TAK TO BYLO... tak vytváří paralelu mezi opomíjenými hodnotami stáří a nepotřebností nepovedených věcí.

TAK TO BYLO: Deníky na porcelánu oživují mezigenerační komunikaci
TAK TO BYLO: Deníky na porcelánu oživují mezigenerační komunikaci

Text: Barbora Vrablíková • Úvodní foto: Michal Ures

Když se designérka Lenka Záhorková rozhodovala, jak ve své diplomové práci v ateliéru keramiky uchopit téma „stoletého designu“, jedním z důležitých kritérií byla ekologická šetrnost. Jejím cílem bylo vrátit do oběhu nádobí, které porcelánky vyřadily jako čtvrtou jakost. Místo toho, aby naštípnuté nádobí s nepřípustnými vadami skončilo jako drť, která se běžně používá pro stavbu silnic, našla pro ně nové využití. „Začala mi docházet souvislost chování porcelánky ke kazovému nádobí a společnosti k seniorům – jsou pro ni ekonomicky nevýhodným zbožím,“ říká mladá designérka. Domnívá se, že i přes aktivity několika institucí, hledajících pro seniory uplatnění, společnost řešení nenabízí. Naopak má zafixovanou představu o tom, že je stáří špatné a jenom ji zatěžuje.

(foto: Michal Ures)

Paralelu, kterou v přístupu ke kazovému nádobí a k seniorům našla, se rozhodla zhmotnit prostřednictvím ilustrací na talířích zachycujících jejich osobní výpovědi, zásadní životní situace a vzpomínky. Oslovila domovy důchodců i neziskové organizace, které se seniorům věnují. Tam svůj projekt představila a ti, které nabídka zaujala, dostali na příštím setkání možnost vyprávět svůj životní příběh a reagovat na něj ilustracemi. Hlavními tématy bylo dětství, prarodiče, dospívání, povolání, děti, vnoučata a současnost. Kdo chtěl, mohl si svou sérii zpestřit ještě doplňkovými tématy oblíbeného místa, věci nebo člověka a důležitého životního okamžiku. Skeny pokreslených papírových šablon Lenka Záhorková připravila pro digitální tisk, který kresby přenesl na vybraný typ talíře. Každý senior si tak vytvořil svou, různě početnou porcelánovou sadu, ze které je čitelný jeho životní příběh.

(foto: Michal Ures)

Každou sadu doplňuje textová forma příběhů, některé citace můžeme coby krátkou legendu najít i na spodní straně talířů. Autorka projektu doufá, že takové porcelánové sady mohou sloužit jako médium pro mezigenerační komunikaci. „Prostřednictvím vizuálního, zvukového i psaného projevu, by měl projekt vzbuzovat emoce, klást otázky a upozorňovat na problémy spojené se stářím,” dodává.

Podle Lenky Záhorkové neměli muži na oslovených místech takový vztah k výtvarné tvorbě. „Jednoho pána to bavilo, ale příště už nepřišel, protože prý šel radši na pivo,” směje se. Přemýšlí proto, jak pozměnit formu projektu, aby na muže dokázala cílit. „Z celého projektu se stává takový sociální průzkum a myslím si, že by bylo dobré je do něj zapojit,” dodává. Reakce se ovšem lišily i mezi ženami. Větší ohlas zaznamenala například v Životě 90, kde pro sebe aktivnější seniorky hledají zájmové aktivity, menší v domově důchodců, kde starší a nemocnější seniorky navíc mnohdy zapomínaly nebo nepochopily zadání.

(foto: Sára Vaníček Milesson)

Příběhy, které se v rámci projektu TAK TO BYLO… zachytit podařilo, bývají často dramatické. „Příběhy z 2. světové války člověk nemůže přejít bez toho, aby to v něm něco nezanechalo,” říká Lenka Záhorková. Nezřídka rezonuje také vliv komunismu na celou rodinu, který účastnicím projektu znemožnil studium vysoké školy, silné jsou také příběhy úmrtí v rodině. „Zaujal mě ale každý příběh, i sebeobyčejnější lifestory má v sobě něco zajímavého, z čeho se člověk může poučit a co mu utkví,“ říká designerka a dodává, že zejména mladá generace historické souvislosti často nezná.

Příznačné je, že se kreslení většinou účastní lidé, kteří si prošli traumatickými zážitky. „Myslím si, že jsou zocelení a stáří si umějí užít,“ říká Lenka Záhorková. „Pro mě je to inspirativní a snažím se to předávat dál. Chci propagovat myšlenku, že staří lidé svými zkušenostmi, moudrostí, nadhledem a energií do aktivit mohou obohatit jak jednotlivce, tak společnost,“ dodává nadšeně.

Hodnotu projektu TAK TO BYLO… oceňují i rodiny seniorů. Extrémně pozitivní ohlas přišel od manžela a syna dámy, která byla velmi nemocná a před nedávnem zemřela. Pro ni měla možnost zakreslit svůj životní příběh a vzniklé ilustrace předvést veřejnosti zásadní význam. „Celý život měla kladný vztah k umění a ráda kreslila, ale protože byla z nevyhovující rodiny, nedostala se na UMPRUM,” přibližuje její situaci Lenka Záhorková. „Když jsem ji poznala, byla po třech mrtvicích a na vozíku. Skoro neudržela tužku v ruce, přesto jsou její ilustrace perfektní. A byla také velmi vtipná. Moc se s tím nemazlila, všechny sekýrovala. Zůstala pozitivní, i když na tom nebyla zdravotně dobře. Od ní jsou moje nejoblíbenější ilustrace, je to takový art brut.”

(foto: Michal Ures)

Občasnou překážkou bývají dočasné výpadky v dodávce nádobí, protože ne vždy porcelánka disponuje preferovanými typy kazového zboží. Krom toho, že se musí jednat o bílé talíře, kvůli preferencím seniorů musí být i bez reliéfu. Obecně však s dodávkou vadného nádobí na bohulibé účely porcelánky problém nemají. O širší spolupráci podle Lenky Záhorkové ale nestojí, což mnohdy platí i v případě moderního designu: „Je pár lidí, kteří se s tím snažili něco dělat nebo mají nápady, ale moc to nefunguje. Porcelánky jsou celkově trochu zahleděné jen do svojí výroby a neumějí nebo nechtějí udělat krok stranou.“

Projekt TAK TO BYLO... loni vyhrál Cenu empatie, kterou vyhlásila Národní galerie ve spolupráci s Komerční bankou. S ní spojená finanční podpora autorce umožnila pokračovat v práci a rozvíjet způsoby, jak projekt vylepšit a rozšířit: „Chtěla bych lidi motivovat k tomu, aby to dělali podobně. Aby se s příbuznými víc kamarádili a víc si s nimi povídali. A třeba ne jen s příbuznými.” Pomoci má webová platforma, na které bude ke stažení jednoduchý manuál a šablona pro ty, kteří se odhodlají zahrnout do projektu svoje prarodiče (nebo jiné seniory). Podle Lenky Záhorkové by o to zájem byl jak v rámci rodin, tak i některých organizací. „Vzniká něco jako deníček člověka na trvanlivém materiálu. A tím, že se porcelánové sety typicky dědí z pokolení na pokolení, je v tom i symbolika.”