Všímáme si

Vizionář Giovan Dazio oživuje kulturní dědictví švýcarského regionu

Švýcarský architekt Giovan Luigi Dazio vnáší neotřelé nápady do původní architektury alpských údolí Valle Maggia. Stará stavení citlivě opravuje a kombinuje moderně konstruovanými dostavbami ze současných materiálů. Vesnice Mogno a městečko Fusio se tak stávají nejen zajímavou zastávkou milovníků architektury, ale také pomalu se probouzejícími místy, ve kterých se dobře žije.

Vizionář Giovan Dazio oživuje kulturní dědictví švýcarského regionu
Vizionář Giovan Dazio oživuje kulturní dědictví švýcarského regionu

Text: Barbora Vrablíková • Úvodní foto: archiv Giovan Luigi Dazio

Ve švýcarském kantonu Ticino se nachází Valle Maggia, čtyři alpská údolí protkaná sítí cest. Podél nich jsou rozesety skupiny opuštěných kamenných a dřevěných domů a hospodářských usedlostí. Naštěstí se mnohých z nich ujal architekt Giovan Luigi Dazio, který sem v roce 1978 přesunul většinu svých aktivit, zaměřených na ochranu, restrukturalizaci a zotavování historického a architektonického dědictví. Přitom dbá na to, aby se při plánování budoucnosti místních vesnic pokud možno vymaňoval ze zarezlých okovů nostalgie, zároveň ale respektoval to, co z minulosti zbylo.

(foto: Tomáš Hendrych)

„Součástí mojí práce je přinášet zpátky život budovám, ze kterých v důsledku dlouhodobého působení konstantní eroze a lidského nezájmu bohužel zbyly jenom ruiny,“ říká sám Dazio. Proto se pomocí soudobých architektonických prostředků účastní revitalizace celé aglomerace občanských a venkovských horských sídel. Jeho práce vychází z kontextu místa, historické a kulturní paměti. Vesnici chápe jako rostlý celek, který ale není konečný. Kromě obytných budov tak svou péči věnuje také povaleným zítkám a můstkům v okolí.

Desítky staveb rozesetých po celém regionu dokládají, že Dazio při své práci v údolích Valle Maggio opravdu nelení. Svým tvaroslovím odkazují k tradiční místní architektuře. „Jeho stavby se vyznačují až archetypálním vzezřením, působivými, nicméně nijak monumentálními detaily,“ píše architekt Jan Hendrych, vedoucí ateliéru na Fakultě Architektury TUL. „Jeho zásahy, založené na symbióze starého a nového, jsou jednou z možných odpovědí, jak stavět v tradičním prostředí a přitom neopakovat a nenapodobovat původní prvky a tvarosloví“, pokračuje Hendrych, který si práci švýcarského architekta zvolil jako téma své habilitační práce.

Subtilní kovová branka neruší pokračování linie schodiště, stejně jako nezastaví nezvaného návštěvníka. Je jen estetickým symbolem oddělení veřejného od soukromého (foto: Tomáš Hendrych)

Svým počínáním Dazio připravuje podmínky lidem z měst, kteří by se díky němu mohli naučit žít v prostředí svých předků, a tak znovu oživit celou oblast a pečovat a uchovávat její jedinečnou atmosféru i kulturní dědictví, kterého je v údolích Valle Maggio stále ještě dost. „Dazio nevytváří skanzeny, ale živoucí organismy, jde mu o kontinuitu,“ dodává Jan Hendrych.

Krása je v detailu

Pro původní architekturu regionu je mimo dřeva typický kámen, který Dazio miluje a s oblibou používá. Při jeho skladbě si počíná originálně, objemné zdivo kombinuje s ocelí, do kontrastu staví masivní a subtilní materiál. „Na Daziových realizacích upoutá volba použitých materiálů a jejich perfektní zvládnutí, které je dotaženo do posledního detailu,” pokračuje Jan Hendrych. Výběr materiálů není samoúčelný, vychází z charakteru stavby a základního materiálu, který buď volně doplňuje, nebo s ním naopak vytváří kontrast. Dazio se nebojí kamenné zdivo doplnit kortenem nebo hliníkem. A nevyhýbá se dokonce ani betonu. „Perfektně odlitý v bílé barvě, vlastně působí jako exaktně vytesaný prvek z mramoru,” upřesňuje Jan Hendrych.

Kortenové schodiště, přidané k původnímu dřevěnému objektu ve Fusiu, dotahuje minimalismus až na samou hranici (foto: Jan Hendrych)

Dazio je originální také co do umístění oken a dveří. Do stávajících kamenných či roubených stěn budov vkládá velké skleněné plochy, vytváří ale i minimalistické průzory, evokující střílny v kamenných zdech. Taková okna jsou někdy zvýrazněná rámem, jindy naopak zasazena do hloubky stěny. Nápadité je také zřetelné přiznání konstrukčních prvků staveb, které nezajišťují jen jejich statiku, ale také dotváří jejich výtvarné kvality. „Výtvarně působí i hra se strukturami povrchů a barevností omítek,” upozorňuje Jan Hendrych. „Ty nesou otisk ruční práce, proměňuje se jejich hrubost. Často je to kombinace omítaných ploch a kamenných stěn, někdy nepravidelně, jindy exaktně ohraničených.”

Mogno – nápaditá přístavba a prázdninový dům

Téměř polovina vesnice Mogno byla v roce 1986 zničena lavinou a život v ní tak pomalu uvadal. Poničen byl také kostel sv. Jana Křtitele, jehož zbrusu nová verze je prací architekta Maria Botty, kterého sem brzy po katastrofě přivedl právě Dazio.

(foto: Tomáš Hendrych)

Poblíž této ikonické stavby stojí nenápadný, nově opravený dům s novou přístavbou z roku 2011. Toto nápadité spojení starého a nového výstižně popisuje Jan Hendrych: „Na původní, hrubě omítnutou stavbu se sedlovou střechou vyskládanou z naštípaných kamenných desek navazuje stejně široký, avšak mírně převýšený kamenný objem, který celé souhmotí sebevědomě prodlužuje směrem k ulici a vytváří z něj objekt, který dominuje nároží.“

Kortenové překlady a stejně provedené ostění otvorů, výrazná horizontální okna bez vnitřního členění a „levitující“ valbová střecha pootočená oproti hmotě domu, povyšují spojení obou objemů nad rámec venkovské architektury (foto: Jan Hendrych)

Pozoruhodná je i novostavba prázdninového domu, stojící na okraji venkovské zástavby převážně kamenných obydlí a dřevěných roubených hospodářských staveb. Stejně jako ostatní Daziovy budovy, i tato odkazuje na lokální kontext, přičemž připoutává pozornost už svým archetypálním výrazem.

Kamenný dům na půdorysu 6x6 metrů má tři výškové úrovně a jeho hmotu zakončuje sedlová střecha. Otevřená dispozice každého patra je osvětlena pouze pravidelně se opakujícími úzkými průzory a jedním větším otvorem, jehož poloha se mění a v každé fasádě se objevuje pouze jednou. Průzory opticky propojují všechny úrovně, odlehčují kamennou masivní hmotu stavby a současně propojují vnitřní prostor domu s okolím.

Nejpůsobivější ze všech detailů jsou pak přes všechny výškové úrovně vedené prosklené rýhy nároží, které jinak masivní a se zemí srostlý objekt odlehčují a dodávají mu vysoký řád (foto celku i detailu: Jan Hendrych)

Fusio – Ozvěny minulých generací pomáhají najít identitu současnosti

Na hraně prudce stoupajícího skalního masivu ve Fusiu stojí Teciál - bývalé sýpky a stodoly, které Dazio citlivě dostavil a zrekonstruoval. Přidal k nim kamenné terasy a schodiště, které spolu z úzkými vertikálami oken dodávají stavbám takřka impozantnost antických chrámů. Na převýšených podezdívkách z lomového kamene, místy prolamovaných úzkými průchody a průzory, spočívají původní dřevěné srubové konstrukce, kryté kamennými deskami sedlových střech. Kámen a dřevo v detailech doplňuje korten a sklo.

Pozoruhodná je izolace těchto původních roubených staveb, řešená vestavbou skleněného kubusu do jejich interiéru. Zatímco si jejich obyvatelé užívají moderního komfort, mají nepřetržitý optický kontakt s jejich původním materiálem. Jan Hendrych doplňuje: „Symbióza romantiky původních užitkových staveb a novodobých zásahů, které používají obdobné materiály a principy a vycházejí z místní stavební tradice, umocňuje atmosféru prostředí a jeho vnímání.”

Lidé uvnitř zažívají napětí mezi výrazem vrcholně soudobého interiéru a použitých novodobých materiálů a původními, věkem poznamenanými, konstrukcemi (foto: archiv Giovan Luigi Dazio)

Ve svahu Fusia jsou situovány rovněž domy Al Forn, La Vedola a Rocco, jejichž historie sahá do konce 18. století. Také ony skýtají moderní komfort, protože i do jejich roubených základů vložil Dazio konstrukce ze současných materiálů, někdy detailní, jindy ve formě celých exaktních bloků obytných jednotek. Velkorysé prosklení obytných místností navazuje na nově zpevněné plochy a příjemně je propojuje s exteriérem. Kamenné terasy a pavlače domů propojují průchody, doplněné kamennými schodišti, podle potřeby doplněnými schodišti z kortenu nebo černě natřené oceli, zalamovanými po terénu.

Stavby jsou propojen křivolakým průchodem, cestou šplhající do svahu mezi terasami, polokrytými prostory u jednotlivých domů, pavlačemi a schodišti (foto: Jan Hendrych)

Kamenná schodiště postupně přecházejí v ocelová, přitom se mění atmosféra i měřítko. To vše volně doplněno prvky zábradlí - často jen ocelových plátů, které volně lemují cestu nebo jsou jejím ukončujícím prvkem (foto: Jan Hendrych)

Stoupá-li tudy člověk od hlavní ulice, může vnímat postupně se proměňující měřítko. „Od sevření mezi stěnami domů po postupné otevírání pohledů do krajiny, kdy se u nejvýše položeného domu otevírá panorama celého údolí a současně člověk vnímá strukturu sevřené zástavby kamenných a dřevěných staveb volně rozesetých po svahu, jejich hmot, navzájem se prolínajících a krytých kamennými střechami,” popisuje nápaditou kompozici Jan Hendrych.

Milovník i vizionář regionu

(foto: archiv Giovan Luigi Dazio)

Daziův vztah k celé oblasti výstižně popisuje Jan Hendrych: „Je to touha revitalizovat původní vesnice, zachovat jejich paměť a přitom do nich vnést současný život a dosáhnout toho soudobými výrazovými prostředky. Jak hluboce se zamýšlí nad každou stavbou je názorně vidět na tabulkách, které doprovází všechny jeho realizace. Na nich je napsáno motto, které nutí k zamyšlení a vystihuje jeho tvůrčí přístup a pojmenovává stavbu. V Daziových realizacích je vzácné souznění odkazu tradiční architektury regionu a soudobého myšlení a přístupu.”