Základní gesto autorky je přesné, a to izolovat část od celku. Na tabulových sklech se objevují pařáty, zobáky, torza – motivy, které působí téměř anatomicky, přesto nejsou naturalistické. Nejde o záznam konkrétního zvířete, ale o redukci těla na znak, na funkci, na výsek. Fragmentace zde není efektem ani narativní zkratkou. Je strukturou. A struktura má vždycky svou politiku, která rozhoduje, co může být viděno jako celek a co jen jako soubor částí. V samotné instalaci je to patrné v tom, jak jsou části „přidrženy“ v ploše a jak se celek nedoplňuje ani v sérii: oko je vedeno k identifikaci, ale zároveň je systematicky zadržováno před syntézou.
Sklo v tomto kontextu získává zvláštní ambivalenci. Je transparentní, a přesto vytváří bariéru. Umožňuje vidět, ale znemožňuje zasáhnout. Fragment je v něm vystaven v trvalé přítomnosti, bez možnosti návratu k celku. Materiál zde nepůsobí jako „křehkost“, ale jako stabilizační mechanismus: fixuje obraz a současně fixuje pohled. Tělo se tu neukazuje jako „danost“, spíš jako výsledek režimu rozpoznání: toho, co jsme naučeni vidět jako tělo, a co už jen jako jeho použitelnou část. A právě tady se nabízí jemný feministický rámec, který není třeba přehánět: jak připomíná Judith Butler, tělo není pouze biologickou daností, ale také výsledkem procesů, které rozhodují o tom, jak může být viděno a rozpoznáno. Právě tuto podmíněnost Kim převádí do materiálové formy.
Kim tento proces nekomentuje výkladem, ale ukazuje jeho důsledky na úrovni formy – tělo jako znak, tělo jako část, tělo jako to, co je možné rozdělit.
Instalace výstavy tento princip dále rozvíjí. Menší objekty umístěné na policích fungují jako sekvence: opakování téhož motivu v drobných variacích, jako by šlo o různé způsoby téhož „čtení“. Vertikální skleněné desky opřené o stěnu pak působí jako průhledné plochy, v nichž je obraz redukován na minimální zásah. Motiv se často nachází pouze v horní části, zatímco většina plochy zůstává prázdná. Tato disproporce není estetickým minimalismem. Spíše připomíná, že viditelnost je selektivní – něco se smí objevit, ale nikdy ne úplně. Tahle prázdnota není „méně“, je to aktivní podmínka, která určuje, jak dlouho a odkud se musí divák dívat, aby se motiv vůbec stal čitelným.
Významnou roli hraje i práce s hmotou. V centrálním díle Klesání se sklo proměňuje v kompaktní blok, který uvnitř uchovává organický tvar připomínající rybí tělo. Transparentnost zde ustupuje hutnosti: světlo se nešíří, ale je pohlcováno. Tento posun od kresby k objemu zdůrazňuje fyzickou dimenzi materiálu: z obrazu se stává věc. A věc je vždycky tvrdší než obraz. Ne proto, že by byla „pravdivější“, ale protože trvá: nedá se přečíst a odložit, zůstává v prostoru a nutí diváka vracet se k ní tělem – obcházet ji, hledat úhel, přijmout její odpor.
Motiv slepice, který se výstavou prolíná, nelze číst jen symbolicky: vyrůstá ze sociálního obrazu zakotveného v přísloví, ale v práci autorky se mění v metodu uvažování o těle. Je to figura těla spojeného s produkcí a kontrolou, těla definovaného užitečností. V tomto smyslu výstava nepracuje s jednorázovou událostí násilí, ale s jeho normalizovanou podobou: s režimem, v němž je fragmentace těla běžným stavem. Ne dramatem, ale strukturou.
Světlo zde hraje roli aktivního činitele. Viditelnost motivu se mění v závislosti na pozici diváka – obraz se objevuje a mizí. Vnímání není pasivní: je to vztah mezi tělem návštěvníka, materiálem a prostorem. Sklo neprezentuje obraz jako definitivní formu, ale jako situaci, která vzniká v čase a pokaždé trochu jinak.
Výstava SongMi Kim nepůsobí jako uzavřený celek, spíše jako systém podmínek: co všechno musí nastat, aby se fragment stal čitelným – jak snadno se celek promění v soubor částí – jak málo stačí k tomu, aby se viditelnost proměnila v kontrolu. Odcházet z galerie znamená odnést si pocit, že celek zde není ztracen náhodou, ale že jeho nedostupnost je součástí samotného obrazu.
