Vystavené skleněné objekty Evy Vlčkové se jako autonomní umělecké formy soustředí na zdůraznění materiální přítomnosti, která výrazně formuje vnímání komorního prostoru Galerie Kuzebauch. Skleněné objekty pohlcují a znovu lámou světlo i stín a jsou tak aktivními činiteli prostoru. Práce se světlem – jeho absorpcí, lomem a redistribucí – proměňuje galerijní prostředí v dynamické pole vizuálních vztahů, aktualizovaných v závislosti na pohybu diváka.
Řemeslná preciznost děl, vycházející z dlouhé tradice českého sklářství a úzké spolupráce s předními českými brusiči, vstupuje do dialogu se současnými uměleckými tendencemi a ukazuje zavedené formální postupy v kontextu současného umění. Instalace je vystavěna na plynulém rytmu barevných biomorfních tvarů rozmístěných po obvodu galerijního prostoru, čímž vytváří kontinuální vizuální pole podporující soustředěný způsob vnímání umístěných děl.
Organická morfologie objektů evokuje principy růstu, proudění a proměny, aniž by odkazovala ke konkrétním přírodním předlohám. Tvarosloví tavených objektů pracuje s abstraktním jazykem živé hmoty, v němž se plynulost pojí s vnitřním napětím struktur. Ohnisko instalace tvoří nejnovější leštěné plastiky, které světlo rozptylují prostřednictvím průhledných, vrstevnatě barevných odlesků. Ty vytvářejí proměnlivou stínohru napříč prostorem.
V závislosti na světelných podmínkách a pohybu diváka se objekty průběžně proměňují a narušují tak svůj zdánlivě statický charakter. Konstrukčně artikulované struktury se místy odklánějí od biomorfního tvarosloví a směřují k projevům technologické racionality a konstrukční kázně. Přechod mezi organickým a technologickým se stává vizuální analogií současné zkušenosti světa, charakterizované prolínáním přirozených procesů s technicistními systémy.
.jpg)
Významnou roli v interpretační rovině výstavy hraje dispoziční a materiálový kontrast surových podstavců. Drsnost jejich povrchu a zjevná stopa času narušují optickou lehkost skla a ukotvují objekty v archetypální rovině věcnosti a hmotnosti. Tento prvek tlumí jejich latentní spiritualitu a vrací je do fyzicky zakotveného, přítomného času. Sklo zde vystupuje jako materiál nesoucí stopu procesu i materiální námahy.
Nedílnou součástí výstavy jsou pracovní modely, z nichž jednotlivé objekty vznikaly. Tyto artefakty zpřítomňují proces tvorby a odhalují fáze hledání i experimentu. Zdůrazňují vztah mezi ideou, materiálem a finální formou a potvrzují dlouhodobý autorský přístup Evy Vlčkové, založený na hlubokém porozumění fyzikálním vlastnostem skla i jeho limitům. Procesualita se tak stává integrální součástí celkového sdělení.
Výstava v Galerii Kuzebauch nabízí soustředěný pohled na tvorbu, v níž se organické formy setkávají s technologickými principy, klid prostupuje latentní energií a transparentní struktury se vyvažují hmotným ukotvením. Sklo zde vystupuje jako médium umožňující komplexní vizuální reflexi současného světa prostřednictvím světla, prostoru a tělesně zakotvené percepční zkušenosti.
Eva Vlčková je česká umělkyně pracující se sklem, která se ve své tvorbě soustředí na vztah mezi světlem, materiálem a prostorem. Navazuje na tradici českého sklářství a rozvíjí ji prostřednictvím biomorfních forem a současného výtvarného jazyka.
Text vznikl ve spolupráci s ateliérem Kurátorská studia na UJEP v Ústí nad Labem, jehož je autorka studentkou.
