Jana Pávka přivedl ke keramice především vztah k čaji a jeho kultuře. Od roku 2012 se se soustředí zejména na čajové nádoby – konvicím, šálkům a miskám, u nichž hledá rovnováhu mezi funkčností, tvarem a působením materiálu. Výpal dřevem do jejich konečné podoby přináší prvek, který nelze zcela naplánovat. V rozhovoru jsme se vedle společné výstavy bavili také o vztahu čaje a keramiky, na to, co pro něj znamená dobře fungující nádoba, a jak velkou část výsledku je ochoten přenechat ohni.
Pracujete technologií, která je velmi stará, pomalá a fyzicky náročná. Co vám dnes nabízí právě tato cesta, co byste z elektrické nebo plynové pece jednoduše nedostal?
Asi hlavně to, že nemám výsledek úplně pod kontrolou a v jiné peci bych ho neměl šanci docílit. U elektrické pece si můžu poměrně přesně říct, co chci, a když mám zkušenost, tak toho výsledku taky většinou dosáhnu. U dřeva je pořád spousta věcí mezi tím. A právě to mě na tom baví. Ta nahodilost, divokost. Pec pro mě není jen nástroj, který něco vypálí. Je to vlastně spolupracovník. Já připravím nádobu tak, jak nejlépe umím, ale potom už musím část výsledku přenechat ohni, hlíně a náhodě.
Vzpomínáte si na první výpal dřevem, po kterém jste si řekl, že právě tomuhle způsobu práce se chcete věnovat dál? Co vás na něm tehdy fascinovalo?
Pamatuju si hlavně ten pocit, když se pec otevřela a člověk vůbec nevěděl, co uvnitř najde. To je něco, co mě na výpalu dřevem dostalo. Najednou tam byly věci, které jsem sice vyrobil já, ale zároveň jsem je vlastně úplně nevyrobil. Oheň na nich udělal něco, co jsem nedokázal předem přesně naplánovat. A čím víc jsem tomu začínal rozumět, tím víc mě zajímalo, kam až se dá tenhle způsob práce posunout.
Na Sýpce Lemberk vystavujete společně s Michalem Šimralem a Jaroslavem Markem na výstavě s názvem Různé tváře keramiky pálené dřevem. Co vás tři svedlo dohromady – byly to právě společné výpaly, nebo jste se znali ještě předtím?
S Jarou i Michalem nás spojila až fascinace dřevem pálenou keramikou. Jsme každý jiný, jako naše výtvory, jako náš přístup. Máme společný zájem, nadšení a vášeň. To nás spojuje. A já jsem ohromně rád, že jsem na kluky narazil.
Ovlivnilo společné vypalování i to, jak jste nad výstavou přemýšleli? Je něco, co jste za ty roky od druhých vědomě nebo nevědomě převzal?
Určitě. Člověk od ostatních pořád něco přebírá, i když ne úmyslně. Ne nutně konkrétní tvar nebo techniku, ale spíš způsob přemýšlení nebo vnímání.
Kdybyste měl z téhle výstavy vybrat jeden svůj kus, na kterém je nejlépe vidět něco, co jste sám nemohl naplánovat, který by to byl a co se s ním v peci stalo?
Já to vidím na všech. Určitá část se dá se zkušeností předvídat, ale jsou to spíše takové obrysy. Konečná "malba" je něco co zkrátka přesně předpovědět nelze.
Baví mě právě to, že kdybych měl stejnou nádobu vypálit znovu, nikdy nebude stejná. Můžu udělat stejný tvar, použít stejnou hlínu, dát ji přibližně na stejné místo, snažit se udělat stejný průběh výpalu, ale výsledek bude vždy naprosto jedinečný kus.
Ke keramice vás přivedla fascinace čajem. Myslíte, že byste se ke keramice vůbec dostal, kdyby ve vašem životě nebyl čaj?
Asi ne. Nebo bych se k ní dostal úplně jinou cestou. Čaj byl začátek. Dlouho před hlínou. Keramika mě uchvátila, právě díky mému vztahu k čaji.
U čajové konvičky nestačí, aby dobře vypadala – musí dobře sedět v ruce, nalévat a fungovat při samotné přípravě čaje. Co všechno musí splnit, než ji považujete za opravdu povedenou?
Snažím se, aby konvička v sobě měla řemeslo. Aby byla vyvážená jak hmotou, tak tvarem. Aby se dobře držela. Aby se víčko ani nehlo a dokonale těsnilo. Aby konvička hezky a rychle slévala. Aby sítko bylo dobře udělané. Aby hlína fungovala s čajem. To je asi z řemesla vše, a pak samozřejmě povrch po výpalu.
Popisujete dřevo skoro jako malířský prostředek – plamen jako štětec a povrch nádoby jako plátno. Když už máte s anagamou zkušenost, dokážete s ohněm skutečně takhle „malovat“, nebo je v tom pořád příliš mnoho náhody?
Rád používám tohle přirovnaní. Říkám, že oheň je jako štětec, popel jako barvy a povrch hlíny jako plátno. Ale výsledek není realistická malba, ale abstraktní obraz.
Dokážete už podle umístění kusu v peci poměrně přesně předvídat, kudy půjde plamen a jak se bude usazovat popel, nebo vás výpal i po letech pořád dokáže překvapit?
Dokážu to předvídat mnohem lépe než dřív. Ale překvapuje mě pořád. A překvapovat mě bude. Zkušenost není o tom, že už vás nic nepřekvapí. Spíš o tom, že když vás něco překvapí, začnete chápat proč.
Stalo se vám, že jste po otevření pece dostali úplně jiný výsledek, než jste chtěl – a až s odstupem jste usoudil, že je vlastně lepší?
Ano, velmi často. Myslím, že tohle je jedna z věcí, které člověk buď miluje od začátku, anebo se jí musí naučit. Otevření pece je pro mě výjimečný okamžik v mé tvorbě. Po několika měsících tvorby, několika týdnech příprav a několika dnech výpalu člověk vidí, co stvořil a tak trochu nestvořil. Vždy je to dar a lekce zároveň. Beru do ruky jednotlivé kousky a prohlížím si ty „krajiny“ popela co jsme s pecí vytvořili. A snažím se přiučit z další lekce, co jsem dostal. Některé lekce byly kruté, jiné velmi laskavé. Občas nějaké kousky na začátku nic neříkají nebo jsou přehlušené jinými. Po čase se ale ozvou a já v nich najdu něco nového. Děje se to stále.
Když vedle sebe postavíte keramiku z různých typů pecí nebo výpalů, čeho si na ní jako keramik všimnete jako první, co běžný návštěvník možná vůbec nevidí?
Určitě se projeví „profesní deformace“. Analyzuju. Speciálně u kousků pálené v anagamě pak hledám vrstvy, textury a snažím se to rozklíčovat. Zároveň se rád dívám na keramiku jen jako na objekt. Musím vypnout toho analyzátora v hlavě, ale umím to.
Je dnes něco, co vás třeba před pěti nebo deseti lety ještě vůbec nezajímalo? A dnes je tomu opak?
Určitě. Tvorba je pro mě takový organický proces, kde jedna věc ovlivní další a někdy mě výsledek zavede úplně jinam, než jsem původně plánoval. Vždy říkám, že miluju chyby. Mnoho mých chyb a omylů se vyvinulo v záměr. Sám jsem zvědavý, co se bude dít a kam mě to zavane. Mám takový pocit, že to bude vždy spojeno s pálením dřevem, ale nikdy neříkej nikdy.
