Jak jste přišli na téma zpracování vlny?
AZS: Byla jsem na stáži v Rumunsku, kde je pastevectví ovcí rozšířené a živé. Na jednu výzvu pro dětské divadlo jsem sepsala příběh, kde se pasou na louce ovce, jsou tam psi a vlci. Ta výzva sice nevyšla, ale na tématu jsme se později potkali a našli jsme si v něm zájem pro tvorbu. Právě tehdy vznikl soubor Třetí hřiště. Kromě ovcí a pastevectví nás postupně začala zajímat právě vlna jako materiál.
KH: Anička je takový vizionář, chodila kolem stád v Banátu a našla téma, na které jsme se postupně napojili.
Jak došlo k tomu, že má v představení samotný materiál hlavní roli?
AZS: Zásadní pro nás byla rezidence na Švestkovém dvoře, kam jsme jeli s kupou materiálu, jak s klubíčky zpracované vlny, tak právě s takzvaným mykancem, který nakonec v představení opravdu hraje. Už tehdy jsme spolupracovali s Josefínou Váchovou, která nám pomáhala se scénografií a poskytla nám konzultace ohledně vlny. Byla naším vnějším okem, neřešili jsme jen, jak jednotlivé situace fungují divadelně, ale i jak dávají smysl v procesu zpracování vlny.
KH: Ještě předtím jsme byli u Jany Válkové Střílkové, která působí na univerzitě v Liberci a má asi desetihlavé stádo ovcí. Vlnu zpracovává a vyrábí z ní klobouky, šaty a různé extravagantní kousky. Náš třetí člen Filip Novák je z Jablonce a Janu znal díky tomu, že jeho maminka také pracuje na univerzitě. Viděli jsme, jak se ovce stříhají, sáhli jsme si na ně, vzali jsme si domů nevypranou vlnu a hodiny ji prali.
AZS: Chtěli jsme se dostat do kontaktu s různými stádii zpracování vlny…
V jakých všech fázích zpracování se vlastně vlna v představení ukáže?
KH: Nejprve je tam symbolicky ztvárněná živá ovce, pak se stříhá, je tam jeden velký mykanec – tedy vlna zpracovaná mykáním, při kterém dochází k rozvolnění a narovnání jednotlivých vláken. Potom používáme umytou nezpracovanou nečesanou vlnu, tu jsme měli ze dvou ovcí, první byla Vanilka a teď máme Aničku z Přešťánské přádelny. Ukazujeme více fází, i spřádání a proplétání. Zároveň v představení pracujeme i s kostmi.
Představení je určené pro děti, zároveň používáte celkem abstraktní loutky a předměty. Mám ale pocit, že děti to naprosto chápou…
AZS: To se potvrdilo při reprízách v Norsku, kde jsme hráli v kulturním centru pro malé děti. Hráli jsme v norštině, nemáme v představení moc slov, protože materiál hraje prim. Reagovaly moc hezky, dobře to pochopily. Překážkou nebyl ani věk, ani jazyk.
Další dějovou linkou představení je také člověk, který ovce pase. Jak tématizujete jeho vztah ke zvířatům?
AZS: Je to vlastně hlasová linka, ke které jsem se inspirovala díky skandinávskému zpěvu kulning. Ten vznikl, když ženy při shánění krav dělaly vysoké melodické zvuky, zvolání, halekačky. Fascinuje mě, že se zpěv používá k něčemu užitečnému, že to není jen zpěv pro zpěv. Téma se pak postupně rozvinulo k celé lince o chovu ovcí a pastevectví.
Představení často doplňuje workshop, co si mohou diváci vyzkoušet?
AZS: Workshop není součástí úplně vždy, ale je pro nás důležitý. Myšlenku, že by měla po představení následovat dílna, jsme měli od začátku. Zjistili jsme, že sáhnout si na vlnu je na inscenaci to úplně nejdůležitější. Zajímá nás, co se s vlnou dá dělat a jak. Zároveň tyto postupy můžou být celkem jednoduché.
KH: Workshopy nám mnohdy dělá designérka a sklářka Josefína Váchová, která vlně dobře rozumí. Někdy dílnu vedeme my sami.
KH: Začali jsme se také sami věnovat plstění. V inscenaci používáme už druhý velký mykanec, ale materiál, který nám zbyl, dále využíváme. Já jsem začala plstit vesty. Zajímá mě, kdo se tomu řemeslu věnuje, kde bych se mohla něco naučit. Během zkoušení jsme taky začali plést.
AZS: Mám pocit, že jsem si díky této inscenaci našla svůj materiál.
KH: Líbí se mi, že skrze divadlo, které je pomíjivé, jsme se dostali k něčemu materiálnímu a trvalému, co s námi jde i do běžného života. Že mě pak ta vesta v zimě reálně hřeje.
Máte v plánu se vrátit opět k nějakému podobnému tématu?
AZS: Když jsme zkoušeli a improvizovali s materiálem, vznikalo nám více situací s chuchvalečky vlny. Bylo to takové něžnější a více příběhové.
KH: Máme už spoustu různých druhů vlny a máme v těch materiálech tolik dalších charakterů. Mnohdy známe ty konkrétní ovce, někdy i jejich osudy. Kdyby se všechny ty ovce potkaly…
AZS: V minulosti jsme podobně pracovali s hlínou. Ale jinak to není moc obvyklé, aby byl materiál základem pro novou hru. Třeba je to nějaký charakteristický rys pro náš kolektiv, ale zatím jen tušený…
Představte prosím svůj soubor a prozraďte, co chystáte do budoucnosti?
AZS: Náš soubor se jmenuje Třetí hřiště a dali jsme se dohromady na DAMU, na katedře autorské tvorby a pedagogiky. Už při studiu jsme spolupracovali my dvě a Filip Novák. Ovečky byly naše první společná inscenace. Založili jsme spolek a chtěli bychom, aby byl širší platformou pro další aktivity. Všichni se věnujeme i pedagogické činnosti, proto chceme, aby součástí naší činnosti byly i workshopy a vzdělávací akce.
Jako Třetí hřiště nemáme úplně vyhraněnou formu, baví nás pohyb, hlas i loutky. Důležité je pro nás najít pole působnosti pro experimenty s námi i s materiálem. Chceme dále zapojovat lidi, kteří jsou odborníci v dané problematice.
KH: Máme v plánu další rezidenci, kde chceme začít připravovat nový projekt, uvažujeme o tématu lišejníku.
AZS: První poprázdninové hraní bude 4. září na festivalu Tabook v Táboře. Plánujeme také jednu podzimní reprízu v centru ekologické výchovy Kaprálův mlýn.
KH: Rádi bychom Ovečky hráli více, klidně i v netradičních prostorech, na akcích. Takže je to taková výzva, že si nás může někdo pozvat a můžeme vlnu objevovat společně.
