Vaše práce se odvíjí od hry a experimentu. Hrajete si a experimentujete taky s materiály? Vytváříte si třeba své vlastní materiály?
Eda: K experimentům s výrobou vlastních materiálů jsem se dostal například během svého doktorátu na katedře designu na UMPRUM, kde jsem se zabýval udržitelností, reuse a DIY metodami. Zkoušel jsem tavit plastovou drť (HDP) a hledat jednoduchý způsob, jak s ní pracovat i bez specializovaného vybavení – v podstatě jako s hlínou. Plast se roztaví při asi 200 °C, následně se dá tvarovat rukama a po vychladnutí je tvrdý, ale pružný. Bavila mě na tom právě ta možnost domácí výroby a osobního dotyku. Z tohoto materiálu jsme ve spolupráci s Matějem Coufalem a Ivem Jedličkou vytvářeli třeba stolky pro Designblok. Stejná metoda se pak hodila i pro naše herní instalace v rámci studia Nami nami, kdy jsme si mohli sami vytvářet různé atypické prvky nebo třeba lopatky a hrábě v rámci instalace pro děti. Materiál byl pevný, ale lehký a celé to mělo hravý, autorský charakter. Děti bavilo, že věci vypadají jinak, než na co jsou zvyklé.
Klára: Většinou pracujeme s běžnými materiály, ale zajímá nás především, jak s nimi zacházet zodpovědně a kreativně. Například při jednom z našich prvních projektů v rámci umělecké rezidence v Portugalsku jsme třeba experimentovali s paper maché, kde jsme ze starého papíru, mouky a vody vytvářeli svítidla a drobné objekty. Baví nás takový low-tech přístup, kdy se vracíme k haptickým, přirozeným materiálům, spíše než práce s futuristickými technologiemi jako je 3D tisk. Takové experimenty ale často přinášejí i nečekané výsledky – třeba v portugalském klimatu naše objekty kvůli vlhkosti po čase úplně shnily.
Jak zajišťujete stálost takovýchto experimentálních materiálů?
Eda: Někdy to prostě nevyjde – i to je součást našeho přístupu. Bereme to jako hru a zkoušku možností materiálu, ne vždy musí výsledek přežít. Paper maché svítidla vznikla v rámci umělecké rezidence, kde jsme měli volnost experimentovat, na rozdíl od zakázek pro klienty, kde se očekává trvanlivost. Během rezidence jsme pak vytvořili i svítidla z nalezených kamenů a dřeva z místních lesů. Pracovali jsme s tím, co jsme měli po ruce: dřevo jsme získali na pile, kameny odštípali přímo ze skály, použili jsme i staré pastičky na kraby. Baví nás ten jednoduchý, „pravěký“ low-tech přístup a práce s materiály, které jsou přirozené a lokálně dostupné. Obecně spíš skládáme dohromady věci z různých zdrojů, než abychom si sami vyráběli vlastní nové materiály.
V čem se váš přístup k volbě materiálu a použité technologie liší při dočasných a stálých intervencích?
Klára: U dočasných instalací si můžeme dovolit větší hravost, protože víme, že věc nemusí vydržet roky. Například v projektu pro festival Concéntrico jsme vytvořili pětidenní instalaci z lokálních přírodních materiálů a věcí, které jsme si přivezli jen v kufru. Cílem bylo, aby se vše dalo snadno převézt a znovu použít. Obecně se snažíme materiály recyklovat a cirkulovat mezi projekty. Pro to, co zůstane z jedné instalace, hledáme využití v jiné. Třeba dřevěnou stavebnici navrženou pro instalaci na Designblok 2024 jsme později použili ve výstavě Místo dětí v MUD Benešov.
Eda: Pracujeme taky s látkami z dead stocků jako je Textile Mountain nebo s materiály z Art reuse. Snažíme se s nimi zacházet tak, aby zůstaly nepoškozené, byly co nejméně nastříhané, a mohly se tak znovu použít jinde. Občas ale narazíme na limity. Třeba pro Designblok jsme z vyřazených džínů, které nám darovalo OC Chodov, a sena vytvořili měkké „hadovité“ objekty, které krásně voněly a v kontextu krátkodobé instalace fungovaly, ale postupně se slehávaly a pro dlouhodobější výstavu se neosvědčily. Nakonec jsme výplň ze sena nahradili drtí z molitanu z druhé ruky. Celkově se k materiálům snažíme přistupovat zodpovědně a selským rozumem. Když to jde, recyklujeme nebo využíváme přírodní varianty, když to nejde, sáhneme po osvědčeném řešení, které funguje.
Materiály často nacházíte spíš náhodou, ale zároveň se ve vaší tvorbě objevují opakovaně, a vytvářejí tak váš rozpoznatelný rukopis. Podle jakých kritérií si materiály vybíráte?
Klára: Při výběru materiálů se řídíme hlavně jejich přirozeností a vlastnostmi. Snažíme se je používat tak, jak jsou – neschováváme strukturu dřeva nebo papíru, necháváme materiály mluvit samy za sebe. Důležitá je pro nás jejich autentičnost i možnost znovupoužití, takže třeba zbytečně nestříháme látky ani nevrtáme do desek. Chceme, aby i děti, které jsou dnes hodně zvyklé na umělé materiály, mohly poznat, z čeho věci opravdu jsou. A stejně přistupujeme i k našim instalacím. Chceme, aby materiály působily pravdivě, měly jasný původ a dávaly smysl v kontextu celého projektu. V rámci instalace na Designbloku jsme tenhle přístup i otevřeně komunikovali skrze informační panely, ve kterých jsme popsali původ všech použitých materiálů a proč jsme je zvolili. Zároveň si ale uvědomujeme, že pracovat tímto způsobem je často časově i finančně náročnější, než kdybychom všechno kupovali nové.
Zmínili jste Art reuse, který spousta designérů zná. Máte i jiné zdroje, kde sháníte materiály z druhé ruky?
Eda: Hodně materiálů sháníme přes Bazoš nebo různé bazary, kolem Prahy se dá najít spousta zajímavých věcí. Chce to jen trochu kreativity a trpělivosti. Baví nás ta výzva vzít něco obyčejného nebo už použitého a zkusit z toho vytvořit něco hezkého. Udělat „trash art“ umí každý, ale udělat to tak, aby to nevypadalo jako odpad, to je podle nás ta skutečná výzva.
Vzpomenete si na nějaký opravdu bizarní nález, který se vám podařilo přetvořit v něco zajímavého?
Eda: Nejbizarnější úlovek byla molitanová drť ze starých matrací z Bazoše, který strašně smrděl cigaretovým kouřem. Paní, která drť stříhá, se nám později hodně omlouvala a nabízela nám další várky bez kouře. Kdybychom chtěli, tak máme doživotní zásobu.
Jaké technologie při zpracování materiálů používáte a jsou nějaké, kterým se vyhýbáte?
Eda: Vyhýbáme se high-tech technologiím, například 3D tisku, a obecně preferujeme práce rukama. Baví nás realizovat věci samostatně, i když občas využijeme odbornou pomoc, například truhláře při práci se dřevem. Naopak experimentujeme s jednoduchými, low-tech postupy – například HDP plastovou drť jsme zpracovávali ve vlastnoručně vyrobené solární peci během naší stáže v Portugalsku.
Často o sobě říkáte, že pracujete s alternativními materiály. Co pro vás to slovo vlastně znamená?
Klára: Pro nás „alternativní“ znamená hledat jiné cesty než ty konvenční. Zkoušet, jestli existuje materiál nebo přístup, který je udržitelnější nebo dává větší smysl v kontextu projektu. Není to o vývoji nových materiálů, ale spíš o hledání nečekaných řešení s tím, co už existuje. Třeba mycelium nás vlastně nikdy nelákalo. Zdá se, že se z něj stal spíš trend než skutečná alternativa. Důležité je pro nás, aby použití materiálu dávalo smysl a nebylo samoúčelné. Z mycelia se totiž často dělají věci, které by šly jednodušeji a lépe vytvořit například ze dřeva. Pro nás má smysl ale jen tam, kde se využije jeho specifická vlastnost, třeba prorůstání, jinde je často zbytečné.
Nemyslíte, že popularizace některých alternativních materiálů, jako například zmíněného mycelia, může ale nakonec přispět ke vzniku alespoň pár projektů, kde se využije opravdu smysluplně?
Eda: Možná ano, ale ty opravdu smysluplné projekty by asi vznikly i bez toho, že kolem vznikne spousta zbytečných. U materiálů, jako je mycelium, často vidíme, že se používají jen proto, že jsou „cool“, i když ve výsledku nefungují tak dobře jako běžné materiály. Třeba dřevo – to přece taky roste, je pevné, skvěle se zpracovává a dává smysl ho použít. Mycelium se naopak snadno láme a často stejně potřebuje dřevěnou konstrukci, aby vůbec drželo tvar. A to pak ztrácí smysl. Možná proto máme odpor k trendům – často se tváří jako řešení, ale ve skutečnosti vedou jen ke zbytečné spotřebě.
Máte své oblíbené materiály, ke kterým se vždycky obracíte, nebo které často využíváte?
Eda: Nemáme jeden oblíbený materiál, spíš nám záleží na kontextu. Důležité je pro nás, aby použití materiálu dávalo smysl a nebylo jen estetickým gestem. Chceme, aby za tím projektem byla jasná logika a důvod.
Máte nějaký teoretický základ nebo klíčové myšlenky, ze kterých ve své tvorbě vycházíte?
Klára: V našich herních instalacích je pro nás stěžejní teorie volných prvků a princip svobodné hry. Zvolený materiál je pak spíš prostředek než cíl. Vycházíme z principu, že hra má vznikat z vlastní iniciativy dítěte, ne z pravidel nebo z předem dané funkce hračky. Když má dítě skluzavku, ví, že se po ní má sklouznout – ale když má otevřený, tzv. open-ended prvek, podporuje ho to v tom, aby samo vymýšlelo, co s ním bude dělat a proč. To rozvíjí jeho kreativitu i přirozené učení. Teorii volných prvků popsal už v 70. letech architekt Simon Nicholson. Vychází z myšlenky, že když dítě může věci přestavovat, kombinovat a měnit, vede to k hlubší, svobodnější hře. Když navrhujeme herní prostředí, snažíme se proto vytvářet prostor, kde děti mohou samy tvarovat situace. Díváme se, aby tam byly různé motivátory pro různé druhy hry – fyzickou, tvořivou, imaginativní i konverzační – a aby žádný typ výrazně nepřevažoval.
Kdo vás v tomhle směru inspiruje? Máte nějaké designéry nebo architekty, ke kterým se obracíte – ať už po teoretické stránce, nebo v samotné praxi?
Klára: Hodně nás inspiruje britská skupina Assemble Play, která vznikla jako odnož architektonického studia Assemble. Spolupracují s Penny Wilson, která organizuje herní sezení zaměřená na svobodnou hru a práci s volnými prvky. Dělají hlavně dočasné akce – přivezou materiály, pár hodin se na jednom místě hraje, a pak všechno zase odvezou. Mají tzv. playworkery – lidi, kteří dětem při hře pomáhají, ale nijak ji neřídí, jen vytvářejí bezpečný prostor pro jejich vlastní objevování. To je princip, který je v Británii běžný třeba na dobrodružných hřištích – a právě tenhle přístup, založený na svobodě, tvořivosti a jednoduchosti, nás hodně inspiruje i v naší práci.
Věnujete se, jako Assemble Play, spíše dočasným nebo dlouhodobým instalacím?
Klára: Dočasnou instalaci jsme navrhovali poměrně nedávno pro festival ME ZE. Vyrobili jsme mimo jiné takovou přírodní kuchyňku pro děti, kde si mohly míchat „lektvary“ z hlíny, vody a rostlin. Chtěli jsme ji ale udělat jinak než klasické mud kitchens, které často vypadají hodně „hnědácky“ a neupraveně. Baví nás totiž hledat cestu, jak princip svobodné hry přenést do veřejného prostoru kultivovaně – aby to bylo stále hravé, volné a trochu divoké, ale zároveň estetické a fungovalo to i vedle jiných funkcí ve veřejném prostoru. Snažíme se vytvářet malé mikrosvěty – místa, která děti vtáhnou do hry, ale zároveň působí příjemně i na dospělé. Ve větší míře se ale věnujeme spíše vytváření prostředí, která můžou zůstat delší dobu a fungovat samostatně.
Kláro, ty jsi zmínila svůj doktorský projekt na téma svobodná hra v urbánním prostředí. V jaké fázi tenhle projekt je? A co plánuješ jako výstup?
Klára: Momentálně je to pořád ve fázi výzkumu. Začala jsem rešerší, v rámci které jsme podnikli studijní cestu po západní Evropě – přes Belgii, Nizozemsko, Anglii až po Kodaň. Navštívili jsme místa, kde se k dětské hře přistupuje mnohem vědoměji než u nás. V Česku je totiž hra ve veřejném prostoru často redukovaná jen na oplocená, certifikovaná hřiště s gumovým povrchem a barevnými skluzavkami. Mně ale jde spíš o to, jak přizpůsobit samotný veřejný prostor tak, aby hra mohla vznikat přirozeně i mimo ta hřiště. Teď se zaměřuju na to, jak různé prvky nebo zásahy do prostoru ovlivňují typ hry, míru svobody i zapojení dospělých. Jako výstup bych chtěla vytvořit něco jako vodítko nebo metodiku pro architekty a samosprávy o tom, jak podporovat svobodnou hru v městském prostoru.
A co tvůj doktorát, Edo?
Eda: Teď je můj doktorát tak trochu ve spánkovém režimu. Rád bych se k němu jednou vrátil a propojil ho i s naší tvorbou, ale momentálně to s dvěma malými dětmi nejde úplně snadno. Jeden z nás musí být pořád s mladší dcerou, takže druhý pracuje, abychom se uživili, a tím pádem nezbývá moc prostoru na cokoliv navíc. Doktorát navíc vyžaduje soustředění a dlouhodobý čas, nestačí si k tomu sednout na hodinu mezi prací a rodinou. Jakmile se do toho ponořím, už je večer a další den začíná nanovo. Takže teď prostě čekám na období, kdy na to bude víc prostoru i energie.
Který z vašich projektů pro vás byl zatím největší výzvou?
Klára: Asi největší výzva byly papírové lampy, které jsme dělali během rezidence v Portugalsku. Pracovali jsme s paper maché, chtěli jsme, aby nesly otisk písku z pláže – sušili jsme je na slunci, pak v solární peci, do toho pršelo, a nakonec se pár kusů zkroutilo. Navíc jsme tam byli tři týdny s dvouletou Julií, takže jsme se pořád střídali mezi hlídáním a prací.
Eda: Byl to trochu chaos, ale zvládli jsme to. I když lampy nakonec zplesnivěly, máme na to hezké vzpomínky – možná právě proto, že to bylo celé tak náročné. S dětmi je všechno o jednu úroveň vyšší obtížnost. Jsme asi trochu blázni, ale jinak by nás to nejspíš ani nebavilo.
