Zástupci edukačních oddělení galerií napříč republikou se shodují ve snaze, aby umění nebylo odtržené od života a od přírody. Instituce různé velikostí i zaměřením také jednohlasně potvrzují, že v rámci dílen a dalších edukačních programů nacházejí využití pro recyklované materiály, součásti dřívějších výstav či běžně dostupné přírodniny, samozřejmě pokud to odpovídá tématu daného workshopu.
Neizolovaně od toho, co se děje venku
Zahradu ve své těsné blízkosti využívá galerie PLATO Ostrava nejen k přírodně orientovaným edukacím, ale i jako inspiraci pro celkové působení organizace. „Galerii obklopuje mladá permakulturní zahrada a permakulturní principy (které lze aplikovat i na životní styl obecně) se snažíme implementovat i do fungování celé organizace a našeho týmu,“ prozradil kolektiv muzejních edukátorů ve složení Jana Adamec Tkáčová, Alice Sovadinová, Iveta Horáková a Gabriela Pilařová.
Žáci na pomezí předškolního a školního věku mohou využít program Součástí zahrady, který má dva pololetní cykly o šesti setkáních. „Pokud se třída rozhodne pro oba cykly, může k nám do galerie a přilehlé zahrady chodit v průběhu celého školního roku. Během těchto setkání se samozřejmě příroda proměňuje a my to akcentujeme, pozorujeme a zažíváme formou různých aktivit, debat, cvičení a zahradních prací. Sázíme rostliny, plejeme záhony, vyrábíme kompost, pozorujeme sluneční světlo a jeho změny, které se odráží v růstu rostlin a životě živočichů a v jejich potřebách v různých částech roku. A také sklízíme a zpracováváme úrodu,“ popsalo edukační oddělení galerie PLATO.
„Skrze tento roční cyklus na zahradě se dotýkáme i témat vzniku a zániku, rození, růstu a umírání, potažmo přeměny těl na jiné prvky a substance. Zajímá nás také téma lidského života v návaznosti na koloběh roku dříve, kdy žili naši předkové, a častá absence této návaznosti v našich dnešních životech. Zabýváme se hodně sebepoznáním dětí, péčí o smyslovost v našich životech a osvojováním si spolupráce a oslav společné práce,“ uvedli edukátoři. „Na ekologické citlivosti pracujeme třeba tvorbou kompostu nebo už tím, že se děti dotýkají půdy, zjišťují, jaké má půda přesahy, že je živá a že stojí za to svět půdy objevit, porozumět mu a ochraňovat ho,“ doplnili s tím, že v širším kontextu se udržitelnosti dotýká také téma wellbeingu a objevování toho, jak o něj dlouhodobě pečovat.
V těsném blízkosti přírody se odehrávají také edukační programy Galerie hlavního města Prahy, v jejímž Eko-ateliéru v oranžerii zámku Troja se přirozeně propojuje ekologický kontext ve vztahu k umění s barokním prostředím. „Realizujeme edukační aktivity a výtvarné workshopy s přesahy k ekologii a environmentu pro všechny cílové skupiny: všechny typy škol od mateřských po vysoké, rodiny s dětmi, dospělí a senioři, znevýhodnění i cizinci,“ popsala vedoucí oddělení edukací GHMP Lucie Haškovcová.
Vedle sebe tu stojí galerijní edukace, příroda zastoupená zámeckou, botanickou a zoologickou zahradou i barokní inspirace trojského zámku. „Barokní zahrada s její sochařskou výzdobou je pro nás nejen zdrojem výtvarného materiálu, ale také inspirací. Inspirujeme se barokními sochami ze schodiště Tartar, barokními vázami, reliéfy a tak dále. Inspirujeme se ale i místními rostlinami a stromy z mnoha úhlů pohledu. Podnětem je pro nás i prostorová a architektonická koncepce zahrady,“ doplnila Haškovcová.
Vztah přírody a krajiny k technologiím a digitálnímu umění zase zkoumá program Za horizontem digitální doby, který nabízí Moravská galerie v Brně. Program je postaven na dvou kapitolách stálé expozice Umění do kapsy, které jsou zaměřeny na témata krajiny a technologie a jejich vlivu na umění. „Nesnažíme se tyto místnosti a jejich témata stavět do protikladu, ale spíše návštěvníkům ukázat, jak obě proměňovala (a proměňují) proces tvorby i výslednou podobu uměleckých děl. Sledujeme, jak technologie v podobě lidských vynálezů mohou paradoxně vést k menší, resp. méně přímé účasti člověka na díle (computer art, umění AI, generativní umění). Na druhé straně si všímáme, jak umění dospělo od fantazijních krajin malovaných v bezpečí ateliéru, přes plenérovou malbu až k land artu – jako přímé oslavě přírody a jejich forem. Jednotlivé aktivity a workshopy pak tyto příběhy dále rozvíjejí,“ popsal Robert Spurný z lektorského oddělení Moravské galerie.
Aktivity navázané na krajinu a přírodu edukátoři směřují spíše k pomalosti a uzemnění. „K tomu nás vedou především díla Miloše Šejna, Jaromíra Šimkůje a Milana Maura – zkoušíme venku sbírat materiály různých barev, malovat přírodními pigmenty nebo si značit a dokumentovat cestu určitým místem,“ popsal Spurný s tím, že cílem je zpřítomnit a umocnit prožitek tady a teď. „Snahou celého programu tak není zkoumat vzájemné působení krajiny a technologie, ale na základě jejich vlivu na umění se dozvědět něco o povaze obou, což může vést k novému porozumění a přehodnocení těchto témat,“ doplnil.
Tématu udržitelnosti se galerie věnuje také v oblasti designu. Programy Jak se dělá židle a Jak se dělá design provázejí návštěvníky expozicí současného designu, která v jedné ze svých částí představuje tzv. férový design, který myslí na environment, ekologii, udržitelnost, ale také na inkluzi. „Kromě toho nabízíme program Recyklovaný orchestr, který probíhá ve spolupráci s Filharmonií Brno a seznamuje mladé návštěvníky s principy recyklace, jejím smyslem a konečně s možnostmi ‚udržitelné zvukotvorby‘, při níž vytváříme hudební nástroje z odpadových materiálů. Vedeme také programy zaměřené na módu, které intenzivně pracují s principem upcyklace,“ doplnil Spurný širokou paletu edukačních programů. Ke vztahu s přírodou přirozeně vede i edukace v Jurkovičově vile, kde se některé programy odehrávají přímo venku v zahradě.
Do edukační činnosti Galerie Hraničář se promítá její domovské Ústí nad Labem a pro něj tolik typické městské prostředí. Tím se přirozeně otevírá otázka udržitelnosti a vztahu člověka k okolnímu prostředí. „Citlivost k architektuře je probouzena skrze osobní zkušenost a aktivní zapojení studentů. Program vede účastníky k tomu, aby přemýšleli o architektuře nejen jako o vizuálním objektu, ale jako o těle, které nese stopy času, opotřebení i péče. Studenti jsou vyzváni k diskusi o tom, jak se pečuje o budovy a jak se to podobá péči o lidské tělo – například ve vztahu k údržbě, stárnutí či zanedbávání,“ popsala Klára Vlachová s tím, že program hledá význam i v architektuře, která není považována za typicky krásnou nebo historicky cennou, například v poválečných stavbách či brutalistických objektech. Právě tyto budovy jsou představeny jako důležitá svědectví své doby, která si zaslouží respekt, interpretaci a péči. „Paralela s lidským tělem funguje jako metafora citlivosti a odpovědnosti – stejně jako o svá těla musíme pečovat, měli bychom se starat i o prostředí a architekturu kolem nás,“ vysvětlila.
Ekologickou citlivost rozvíjí edukátoři Galerie Hraničář prostřednictvím spojování environmentálních a společenských témat a jejich praktického využití. „Nejde jen o teorii, ale hlavně o smýšlení nad udržitelností v globálním měřítku a praktickém uplatnění nejen jedince, ale celé společnosti,“ vysvětlila Klára Vlachová. Program v galerii se tak například dotýká problémů plýtvání, zanedbávání, ztráty zdrojů a neudržitelného přístupu k materiálům i prostoru. „Edukační činnost tak podporuje kritické vnímání současné ekologické krize i schopnost hledat nové formy obnovy a odpovědného přístupu ke světu kolem nás,“ vysvětlila edukátorka.
Odpovědné tématem i procesem
Zástupci všech oslovených institucí se shodují, že udržitelnost musí procházet celým fungováním. Není možné v programech poukazovat na citlivost k životnímu prostředí a omezení plýtvání a tento fakt pak nereflektovat v samotné organizaci workshopu či volbě materiálů pro tvorbu účastníků. „Přemýšlení nad udržitelností se nese ve všech našich programech. Téma environmentu je propletený celou budovou Hraničáře a snažíme se ho tak dostat od nákupu papíru do tiskárny až po nejen školní edukaci,“ potvrdila za ústeckou galerii Petra Hrúziková. „Co jde, to zrecyklujeme. V rámci kino produkce nám chodí spousta plakátů, které dále recyklujeme jako kreslící papír. Spoustu materiálů nám lidé i nosí,“ doplnila.
Přírodní či re-use materiály ve svých programech akcentuje také Galerie hlavního města Prahy, která navíc může využít blízkosti zámecké zahrady i Botanické zahrady hl. m. Prahy. Z nich získává přírodniny, které doplňují staré odpadní a nevyužitelné materiály, jako PET lahve, vyřazené knihy či recyklované korálky z firmy Jablonex, vytvořené ze starých lahví.
„Pokud to jde, recyklujeme materiály z výstav i edukačních programů,“ potvrzují také edukátoři z ostravské galerie Plato, kterým se například aktuálně podařilo umístit do škol autorské objekty z výstavy k využití jako nástěnky. Galerie také pořádá pravidelné pop-in rukodělné dílny Nastup, vystup, kde se soustředí na tradiční drobná řemesla a využití přírodních nebo recyklovaných či upcyklovaných materiálů. „O udržitelnosti ovšem přemýšlíme nejen z hlediska využití materiálů, ale i kapacity lidí v týmu. Work-life balance je pro nás stejně důležitý,“ doplnili.
Také Moravské galerie se snaží materiály využívané v rámci edukačních programů recyklovat, případně využívat odpadové a zbytkové materiály, nebo produkty nižší jakosti. „Například ve všech módních workshopech používáme vyřazené oděvy z brněnského charitního secondhandu Šuplig, z nichž pak vznikají originální upcyklované kousky. Dále využíváme různé obalové materiály, např. lepenku, která se skvěle hodí pro tvorbu prototypů židlí v rámci programu Jak se dělá židle. Spolupracujeme také s výrobci, např. se společností Kubíček Balloons, od nichž získáváme zbytkové materiály přímo z produkce. Přírodní materiály pak využíváme i ve výtvarném umění, např. při již zmíněné malbě přírodními pigmenty,“ potvrdil Robert Spurný. Galerie se snaží myslet i na ekologickou stopu samotných edukačních programů a pokud možno maximalizovat nemateriální zážitky. „I když to někdy může být pro děti trochu překvapivé, tak se je snažíme vést k přístupu, že výsledkem prohlídky nebo workshopu nemusí být vždy nějaký hmotný výrobek,“ přiblížil.
Edukace jako další rozměr činnosti galerií
Edukační oddělení hrají v současné době v programu galerií a muzeí velmi významnou roli. „Platí to i pro GHMP. Význam edukace stále roste. Ve 21. století je to jedna z nejdůležitějších činností muzeí a galerií – pravděpodobně ta nejdůležitější,“ potvrdila Lucie Haškovcová s tím, že jde o velký posun oproti předešlým staletím, kdy v 19. století bylo nejdůležitější budování sbírek a v minulém století zase dominovala galerijním činnostem koncepce výstav a expozic.
Moravská galerie využívá edukace jako most mezi odbornou výstavní činností galerie a širokou veřejností. „Snažíme se, aby návštěvníci výstavám porozuměli a odnesli si z nich co nejvíce,“ popsal Spurný s důrazem na to, aby se návštěvníci všech demografických skupin v galerii cítili příjemně. „Často uváděným příkladem této inkluze jsou dětské vernisáže, které u nás tradičně probíhají ještě před oficiálním zahájením výstavy. Děti a jejich rodiče jsou tak obvykle prvními návštěvníky dané výstavy, kde je vždy čekají také tvořivé dílny. Skupina, která podle některých do prostor muzea ‚vůbec nepatří‘, tak u nás naopak dostává přednost – a to snad lze považovat za signál otevřenosti galerie vůči nejširší veřejnosti,“ přiblížil.
Kreativní vzdělávání hraje zásadní roli i v Hraničáři. „Propojujeme tak současné společenské otázky s uměním a výstavami v galerii nebo doprovodném programu v kině, ve veřejném prostoru, v podobě přednášek a diskuzí,“ potvrdila Petra Hrúziková. „Přidanou hodnotou galerijní edukace je, že zprostředkovává umění jako nástroj dialogu, učení i osobního prožitku, čímž podporuje aktivní občanství, estetickou vnímavost a environmentální odpovědnost,“ doplnila.
Schopnost edukací pomoci účastníkům najít spojení mezi současným uměním, každodenním životem, aktuálními společenskými tématy a vlastní kreativitou vyzdvihuje také ostravské PLATO. „Současné umění hovoří o současném světě, ve kterém všichni žijeme. Tento svět je neuvěřitelně bohatý, globalizovaný, s velkou pluralitou názorů a mnoha vrstvami různých zkušeností, a tak může současné umění, které o tomto světě ‚hovoří‘, působit často nesrozumitelně,“ popsali zdejší edukátoři s tím, že je potřeba vytvářet přívětivý prostor, kde je možné se o současném umění a skrze něj i o tématech současného světa bavit, podporovat návštěvníky v osobních interpretacích a odstraňovat tak potenciální bariéry.
