.jpg)
Foto: Karol Koštialová
Davide, vilu nechal postavit tvůj pradědeček v roce 1932 jako dům pro svou rodinu. Co by si asi řekl, kdyby viděl, jak významnou architektonickou památkou se vila stala?
Nad touto otázkou neustále přemýšlím. Pradědeček byl velmi pracovitý muž, ale dochovalo se mi velmi málo vzpomínek, jaký byl lidsky, jestli měl rád společnost a případně jakou. Často se tedy ptám, jestli náhodou nechtěl ve vile sedět sám a teď vnímá naše aktivity jako šílený blázinec. Každopádně jsem si jistý, že je rád, že připomínáme období nacismu a komunismu i oběti holocaustu, nejen naši rodinu. Tím jsem si opravdu jistý.
V jednom rozhovoru zmiňuješ, že se o vile v rodině nemluvilo. Jaký to byl vlastně pocit, když se vám ji podařilo v roce 1997 získat zpět? Myslel sis už tehdy, že se pro tebe stane tak důležitou součástí života?
Že se stane důležitou součástí mého života, jsem opravdu netušil. V roce 1997 mi věci jako peníze, majetek a historie rodiny byly velmi vzdálené. Bylo mi 22 let a připravoval jsem se na přijímačky na FAMU, fotil, natáčel a žil bohémský život v čerstvě svobodné republice. Vila byla v dezolátním stavu a tušil jsem, že oprava bude drahá, možná až nereálná. Bylo jasné, že pokud se opraví, budou jakékoliv moje kulturní aktivity nemožné. Přesto, nebo možná právě proto, jsem si ji (ještě v dezolátním stavu) od rodiny v roce 1999 půjčil na dva měsíce na uměleckou výstavu 28 autorů a kamarádů s názvem „Díra Nedíra“. Byly to dva měsíce koncertů, výstav, divadla, promítání a další alternativní kultury. Moc jsme si je užili a už tehdy jsem toužil to zopakovat, ale měl jsem pocit, že je to utopie. Přesto se to v trochu pozměněné podobě (méně punku) podařilo. Člověk by měl věřit svým snům a přát si — někdy se to opravdu může splnit.
A vzpomínáš si právě na ten moment, kdy se vila v tvém životě změnila z místa rodinné historie na každodenní odpovědnost?
Na ten moment si vzpomínám velmi přesně. Byl to den tátovy smrti. Poté, co sehnal peníze na rekonstrukci vily, přesvědčil celou rodinu, že má smysl ji vrátit do původní podoby, s její pomocí vilu zrekonstruoval, staral se o pronájmy a splatil všechny dluhy, náhle zemřel. Asi poslední kapkou byly rodinné spory o budoucnost vily, které vedly až k návrhu jejího soudního prodeje. To už neunesl. Slíbil jsem si — a vlastně i jemu — že v jeho díle budu pokračovat. Rodinné spory jsem urovnal, případně vyřešil finančně, a rozhodl se s manželkou Kristinou otevřít vilu veřejnosti a připomínat historii rodiny. V květnu 2017 jsme vilu zkusmo otevřeli na týden. Přišlo 5 000 lidí a pochopili jsme, že to má smysl. Pak už přišla odpovědnost za provoz, finance a další věci.
S Kristinou říkáte, že jste neměli ani peníze ani byznys plán, ale „… strašně jsme to chtěli“. Co je podle vás nejdůležitějším hnacím motorem v prvních letech takového projektu?
Myslíme si, že právě ta touha. Lidé by obecně měli dělat to, co je baví, nebo co je zajímá. Pak do toho dají kus sebe, část své duše. A i když nejsou třeba takovými odborníky v tom oboru, časem se vše naučí a díky entuziasmu a nadšení jsou často lepší než zkušený rutinér. Také si myslím, že díky tomu je možné déle vydržet třeba vysoké pracovní tempo bez významnějších poškození těla a psychiky.
Byly chvíle, kdy jste si mysleli, že už je toho na vás moc – a co vám případně pomohlo pokračovat? Co byla úskalí, která vás překvapila a naopak?
Myslím, že to má každý, že jsou chvíle, kdy je toho moc, finančně to nevychází, děti jsou nemocné, nedostanete grant, rodinná spolupráce nefunguje a nějaký návštěvník ukradne třeba toustr. Pak člověk zaváhá. Ale co nám pomohlo byla vždy energie návštěvníků, zápisy v knize hostů a vlastně myslím, že i vila samotná. Možná by se dalo také mluvit o podpoře předků, jejichž duše ve vile sídlí. Někdy tu jejich podporu opravdu cítím a vždy mi to pomůže. Pomůže mi i pocit, že vidím ve svém konání smysluplnost.
Kurt Gebauer, Český rybník, 1988 / Zdraviči, 1987
O vilu se „dělíš“ se sestrou a dvěma tetičkami. Nastal nějaký moment, kdy nebyly nadšené z otevření pro veřejnost? Nebo ti v tom nechaly naprosto volné ruce?
Možná na začátku trochu zaváhaly, jestli je takový projekt možné vůbec zafinancovat, ale jinak mi drží palce a fandí. Do programu mi nemluví, ale občas píší nebo volají co se jim líbí, nebo s kým vším o vile mluvily. Někdy přijedou i na koncert nebo divadlo.
Winternitzova vila je vlastně takový rodinný památník, architektonická památka a živé kulturní prostředí v jednom. Co z toho je dnes nejsilnější – a mění se to?
Myslím si, že vnímání důležitosti se mění podle typu návštěvníka. Milovník historie nejvíc vnímá příběh naší rodiny, milovník architektury zase Adolfa Loose a mladí lidé moderní formu divadla „Dům v jabloních“. Sochaři možná ocení kombinaci zahradních sochařských výstav s architekturou vily. Pro každého je silnější něco jiného. U mě je to zcela jistě rodinný příběh a jakási splátka dluhu za tu dlouhou dobu mlčení, kterou zažili.
V roce 2025 jste spoluzaložili platformu Genius Loci. Pamatuješ si na moment, kdy tenhle nápad vznikl? A jak dlouhé byly přípravy na jeho realizaci?
Myšlenka na tenhle projekt ve mně zrála už dlouho. Vilu jsme otevřeli veřejnosti v roce 2017 a od té doby za námi občas někdo přišel a ptal se na know-how. Rádi jsme sdíleli zkušenosti a někdy se opravdu stalo, že dotyčný svůj objekt veřejnosti otevřel. Vždy jsem si říkal, že sdílení informací je důležité a že nás to všechny může posílit. V Čechách dlouho převládal názor, že si všichni konkurují, a proto se o ničem nemluví. S tím nesouhlasím — a právě v rámci Genius Loci vedeme velmi otevřené rozhovory.
V čem vám osobně platforma nejvíc pomáhá: sdílení know-how při rekonstrukcích, kontakty, společná propagace, nebo i pocit, že v tom nejste sami?
Možná na to v rámci Genius Loci budou různé názory, ale mě osobně nejvíc pomáhá pocit pospolitosti a vědomí, že pokud tápu, mám se na koho obrátit. Mohu se poradit s lidmi, kteří mají podobné zkušenosti, dobře je znám a rádi mi odpoví. Také se s nimi rád setkávám osobně. To je podle mě velmi důležité.
Máte v Genius Loci nějaké společné vize či plány na další roky? Kdo by vás měl oslovit skrz členství?
Genius Loci má také výhodu v tom, že jako organizace jsme silnější a viditelnější pro další partnery. Zveme si na naše setkání různé konzultanty, nabídky na systémy správy, rekonstrukce apod. Můžeme se podělit o případné náklady, a větší společnosti či organizace na to lépe reagují. Přemýšlíme také o společné digitalizaci budov, systému lepší propagace nebo o některých společných mediálních výstupech. Budeme rádi, když se k nám přidají další modernistické stavby z 20. století v soukromém vlastnictví otevřené veřejnosti. Soukromé vlastnictví je pro nás důležitý aspekt, protože řešíme zcela jiné problémy než ustavení ředitelé státních či městských památek s pevným rozpočtem. Pravidelné otevření veřejnosti je také důležitá podmínka, abychom mohli naše vize sdělovat lidem. To je naše poslání. Členství není určeno pro lidi, kteří rekonstruují soukromou budovu jen pro sebe. Je určeno nadšencům, kteří chtějí sdílet své objekty s veřejností – ale moc rádi poradíme všem.
Jaké jedno rozhodnutí nebo princip vám nejvíc pomáhá chránit autenticitu místa a zároveň ho držet otevřené veřejnosti?
Místo chráním hlavně díky intuici. Myslím, že tuším, co vila ještě snese a co už je za hranou a mohlo by jí to ohrozit. Věřím, že to tak mají i ostatní majitelé.
Máte nabitý kulturní program, jak jste si nastavili, co ve vile chcete prezentovat? Kde vzniká nápad programu jako první: chodí za vámi s návrhem na koncerty, čtení či výstavy?
Co se týče programu, naše vize byla na začátku zcela jasná. Chceme si prostor užít a otevírat ho tak, aby se v něm návštěvníci cítili jako doma. Stejně tak se tam chceme cítit i my, a program tedy vycházel z toho, co chceme u nás doma vidět, na co bychom šli stejně někam jinam, nebo po čem toužíme. Od určité doby se k nám samozřejmě dostávají různé nabídky. My si je se ženou přečteme a zamyslíme se, jestli bychom je chtěli zařadit. Je to takový specificky kurátorovaný dramaturgický plán založený na velmi osobním přístupu. Každopádně jsme zjistili, že nám velmi dobře funguje: diváci jsou nadšení a dá se říci, že máme 95 % kulturních představení zcela vyprodáno, přičemž minimálně polovinu z nich pár dní po vypsání akce. Speciálně se jedná o divadlo „Dům v jabloních“, koncerty Josefa Špačka a Tomáše Jamníka nebo přednášky o architektuře a další program.
Návštěvníci mohou nyní navštívit zahradní výstavu Pivot (sochaři Patrik Adamec, Vojtěch Míča a David Tureček) a interiérovou výstavu Na rozcestí: 8 domů rané japonské moderny 1924–1942. Proč právě tito umělci a tato témata?
Co se týče výstavního programu, máme na to zkušené kurátory: Adama Štěcha, který se věnuje výstavám o architektuře, a Kristýnu Jirátovou, která se specializuje na zahradní sochařské výstavy. Necháváme koncepci na nich. Adam vždy vychází z nějaké své cesty, kde fotí, objevuje a analyzuje objekty, a pak to shrne do konkrétního výstavního cyklu. S námi konzultuje především časovou posloupnost nebo preference. Kristýna nám představí vždy pár umělců a společně diskutujeme, proč by se zrovna oni k nám hodili. Některé otázky jsou zodpovězeny i v podcastu MišMaš Art, který vysíláme z vily zdarma na Spotify a Apple Podcasts. Například teď tam bude rozhovor s Patrikem Adamcem a příští jubilejní 100. díl bude se mnou a mojí ženou Kristinou..
Víte, co návštěvníky na vile překvapuje či udivuje nejvíce? Je to prostor (raumplan), atmosféra, příběh rodiny, nebo něco úplně jiného? A udivuje vás po takové době ještě něco?
Většinou návštěvníky nejvíce udivuje, že se u nás cítí příjemně. I když je vila honosná, není sterilní, a my majitelé neležíme někde na jachtě ve Švýcarsku – stříháme růže na zahradě nebo opravujeme kličku u okna.
Jaké máte ve vile oblíbené místo?
Moje nejoblíbenější místo – a myslím, že mohu mluvit i za Kristinou – je pradědečkova knihovna. Je to velmi intimní prostor, vyložený dřevem a doslova plný vzpomínek na rodinu, ať už z historie, nebo z událostí, které se staly za našeho provozu. Knihovna je většinu času uzavřená jako náš privátní prostor, ale návštěvníci ji mohou vidět v rámci našich komentovaných prohlídek každý víkend.
A na závěr, na jaké události se tento rok těšíte nejvíce?
Tento rok se těším na podzimní vernisáž soch Jaroslava Róny, který má také židovské kořeny. Dále na cyklus přednášek Vladimíra 518, kterými bych chtěl propojit více významných vil v Praze a další výstavy a přednášky o japonské architektuře – to je velmi zajímavé.
.jpg)
