CZ / ENG

Ptáme se

Sylva Petrová s citem pro věc o českém skle a nové knize

„V umění je vše otevřené. Nic nemůžeme vylučovat. Jde o překonávání dosavadních limitů. Pořád se hledají nové cesty a způsoby vyjádření ke skutečnosti,“ říká Sylva Petrová, přední znalkyně v oblasti autorského skla. Po sedmnácti letech vyšlo rozšířené vydání její knihy České sklo. Na více než čtyřech stovkách stran ukazuje, jak se české autorské sklo a jeho výtvarné výrazy proměňovalo v průběhu času. „Je to kniha o autorech, umělcích samotných,“ shrnuje autorka. 

Sylva Petrová s citem pro věc o českém skle a nové knize

Připravila: Tereza Lišková, portrét: Tomáš Princ, foto knihy: Lenka Glisníková, archiv UMPRUM

for English click here

První vydání vaší knihy České sklo, která vyšla roku 2001, předchází pověst jedinečnosti a nedostupnosti. V této publikaci svůj výklad končíte kolem roku 2000. V revidovaném vydání jste postoupila až do nedávné minulosti, nová kniha končí v roce 2017. Co vás vedlo k tomu, že jste se do jistě náročných příprav aktualizovaného vydání pustila?
Pohodlí autora není tak důležité, na prvním místě je obsah. Proto jsem podstoupila ten risk a do knihy jsem zařadila i úplně nové informace z posledních let. Není to běžný postup. Se současností nikdo v odborných knihách neriskuje, chybí odstup a žijící autoři často vidí situaci odlišně. A proč jsem se takto rozhodla? Mladým lidem, kteří se ke sklu přimykají, chybí základní přehled, který jim kniha může zprostředkovat. Může posloužit jako studijní materiál. Je to mimo jiné příležitost, aby se studenti neučili, jako kdysi my v 70. letech (když to přeženu), o moderním umění jen do secese.

Co jste při práci na druhém vydání změnila?
Úplně jsem přepsala 90. léta. Řadu věcí jsem vynechala. Nově jsem také zúžila pasáže, které se týkaly vysvětlení politické situace. První vydání jsem tehdy dopisovala ve Velké Británii, přišlo mi podstatné, aby i čtenáři ze zahraničí porozuměli našemu dobovému kontextu. Dneska už to ale nikoho moc nezajímá. Je třeba se soustředit na jiné důležité věci. O tom, jak kultura za komunismu vypadala, už vyšlo publikací dost.

Na druhou stranu jsem v revidovaném vydání rozšířila jiné pasáže. Třeba s ohledem na to, že v poslední době vyšly další studie o světových výstavách například v Bruselu, Montrealu a Ósace, a tak bylo třeba nové poznatky integrovat. I když je třeba říct, že moje původní představa byla, že napíšu dvě nové kapitoly, a druhé vydání bude hotové. Jenže ono to bylo, jako když člověk opravuje starý dům.

Jak reflektujete proměny českého skla, které se udály po revoluci?
V 90. letech se změnil společenský kontext, odehrály se změny průmyslu, ale v myšlení sklářů se toho tolik nezměnilo. Tohle období vidím jako přípravu na to, co se stalo po roce 2000, kdy se vše posunulo a rozkošatilo. A právě o těchto změnách jsem napsala sedmdesát šest nových stránek.

Můžete být konkrétnější?
Ve výtvarném umění se generace mění každých sedm let, do skla tedy přišly dvě nové generace. Změnily se i podmínky spolupráce s průmyslem, který se konečně obrátil k designu. Do skla přišly i nové technologie. Markantní změna tkví i v tom, že české sklo už není jen sklem, které vytvářejí Češi, jako tomu bylo po roce 1948. Až do 90. let byla naše situace specifická tím, že tu byla národní škola. Vliv zahraniční byl minimální.

Nyní se na vytváření obrazu českého skla podílí třináct národností. Z hlediska historického to není nový jev, bylo to tak i před válkou. Vlastně se dá říci, že se situace jaksi vrací do normálu. Vliv lidí z ciziny je důležitý, z hlediska počtu nepřevažují, ale ukazují svůj pohled na věc, mají jiný výtvarný projev, přinášejí formy, které tu nikdy nebyly. Titul knihy je v tomto ohledu vlastně velmi nepřesný, ale ani ostatní varianty názvu by nebyly o nic přesnější, když jsem musela vzít v potaz krátký a srozumitelný titul vhodný i pro anglickou verzi.

Rozšířené, doplněné a revidované vydání knihy České sklo vydalo Nakladatelství UMPRUM

 

Podle jakého klíče jste vybírala autorky a autory, které jste do knihy zařadila?
Kniha prezentuje autority, které přinesly něco nového z hlediska vývojových forem. I díky své zkušenosti ze zahraničí jsem mohla pozorovat, jak Češi hráli v této oblasti dlouhou dobu prim. Výběr autorů bude do jisté míry subjektivní, i když jsem se snažila o objektivitu. Je pravda, že tam nejsou všichni aktivní skláři v oboru, musela jsem nějak vybírat. Někdo z dalších badatelů na mou knihu musí někdy navázat. Jen všechny knihy dohromady by mohly přinést nejobjektivnější pohled.

Jak se vám podařilo vydat takto obsáhlou knihu plnou obrazového materiálu?
Na první vydání jsem získala výzkumný grant Ministerstva kultury. K dokončení mi pomohl grant Britské akademie. Kniha vyšla na konci roku 2001. Jenže dříve, než došlo k razantní expedici, se značná část nákladu utopila. V roce 2002 byly v Praze povodně a karlínské sklady nakladatelství Jaroslava Kořána byly zaplaveny. Nakladateli se tehdy jevilo nemožné, aby knihu vytiskl znovu. Řekl mi, že když přinesu milion, vydá to ještě jednou. Jelikož jsem ale předtím přinesla miliony dva, bylo to nereálné. Granty byly v tomto ohledu vyčerpané. V zahraničí jsem také neuspěla. Když jsem vyprávěla, že se kniha utopila a že nebyla pojištěná, nechtěli této historce věřit a k novému vydání se neodhodlali, i když se jim publikace od počátku líbila.

Nyní se vám ale podařilo najít ty správné spojence.
Profesor Vaněk mě přivedl na myšlenku oslovit Nakladatelství UMPRUM, které se toho nakonec ujalo. UMPRUM došla k závěru, že téma knihy je do jisté míry vlastně historií školy. Byla to ostatně ona, kdo v tomto oboru určoval trendy až do 90. let;  v současnosti se o tuto roli dělí více škol. K podpoře nového vydání se připojil i Maxim Velčovský a firma Lasvit, která dopředu odkoupila půlku anglického vydání s úmyslem, že ji bude dávat jako dárek svým klientům. Vydání podpořilo i Ministerstvo kultury a Galerie Kuzebauch.

Vámi zmiňovaný Rostislav Vaněk stojí za grafickou úpravou knihy. Kniha působí velmi přívětivě.
Profesor Vaněk má vzácný dar vytvářet vynikající grafické úpravy, které nejsou samoúčelné, ale slouží zároveň i svému účelu – v tomto případě poslání knihy a propagaci umění sklářů. Jeho práce je nadčasová, stojí mimo módní trendy. Na vzniku knihy se podíleli lidé, kterým říkám srdcaři, a on mezi ně rozhodně patří. Mnozí například darovali portrétní fotografie a další archivní materiály. V knize jsou fotky děl ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Galerie hlavního města Prahy nebo ze sbírek z Jablonce a Liberce. Většina institucí nám své materiály poskytla v nemonetárním režimu. Všichni nějak chápali, že se naskytla ojedinělá příležitost vydat knihu podobného záběru.

Pro vznik knihy byla klíčová i spolupráce s fotografem Gabrielem Urbánkem. České sklo je vlastně i jeho autorská kniha. Má tam více než dvě sta fotografií. Podle mě to je nejlepší světový fotograf skla s obrovským citem pro věc. Nikdy jsem nikoho lepšího nepoznala. Neuvěřitelná byla i Sylva Macková z Nakladatelství UMPRUM, na které byla obrovská zodpovědnost za produkci. Sama produkuje ročně dvacet knih.

Měla jsem obrovské štěstí na lidi. Postupně se ukázalo, že dopsat nové kapitoly bylo vlastně to nejmenší. Šlo o součinnost všech těch lidí, o doplňky, obrázky, popisky, překlady, o jazykové úpravy, korektury… Kdybych to dělala s jiným týmem, nikdy bychom to dohromady nedali.

Kniha vyšla v prosinci 2018 v české i anglické verzi. On-line ji prodává například Martinus nebo portál iUmění

 

Sám příběh vaší knihy by vydal téměř na román se šťastným koncem a hvězdným obsazením. Zároveň se i v tomto případě ukazuje, že projekty s vynikajícím záměrem se neobejdou bez náležité podpory z veřejných zdrojů i financí od soukromých hráčů.
Kdybychom knihu ve dvou jazykových verzích měli dělat z čisté vody, nikdo by ji dnes už nezaplatil. Vyšla by na čtyři až pět miliónů. Myslím si, že bude bohužel trvat hodně dlouho, než někdo další sežene prostředky na to, aby udělal nějaké pokračování. Kniha zkrátka není produkt, na kterém by se vynaložené peníze bezprostředně vracely. Drahé publikace je navíc složité prodat. Řekla bych, že vydávání knih zaměřených na umění záleží i na sponzorech, na určité formě charity a na štěstí. A to jsem měla.

Neměl by se ve finanční podpoře podobných záležitostí výrazněji angažovat stát a Ministerstvo kultury?
Sám stát nemůže takové projekty regulovat. Jak už jsem se zmiňovala, je třeba součinnosti. A bude jí třeba čím dál tím více. Prostředky a zájmy se musejí sdružovat. Také je dost podstatné mít myšlenku, která lidi zajímá.

Lze nějak popsat, jak poznáváte kvalitu uměleckého díla, výrazu autora?
Je to svým způsobem intuitivní. Kunsthistorik si svá hlediska postupně tříbí, sleduje určité věci a trendy. A pak na základě intuice a zkušeností činí rozhodnutí. Umělecká hodnota se nedá změřit ani zvážit, prověřuje se tím, že funguje v čase. Umělecké dílo vnímám jako symbol, který odkazuje k aktuálním věcem kolem. Pokud přežije a říká něco i další generaci, třeba i obsahově jiného než na začátku, obstál.

V novém vydání jste se věnovala i designu.
Byl to pro mě oříšek, ale nešlo ho opomenout. Jde o velmi významný trend současné sklářské tvorby. Sklo začali nově dělat i produktoví designéři, to by bylo dříve nemyslitelné. Tito lidé, kteří se sklo učí až z praxe, přinášejí nové pohledy, které by si školený sklář nedovolil. Z toho, že vedle autorského skla existuje i design, mám vlastně radost. Potence tvořivosti se objevuje v různých formách. Tyto disciplíny se mohou vzájemně obohacovat. Se zájmem sleduji například Kateřinu Handlovou a razanci, se kterou tvoří nejen design. Lidi z nejmladší generace, do které patří i ona, mají velkou budoucnost. Zajímavé je třeba i to, že žáci Kaplického, Libenského, Kopeckého, Bílka uměli také velice dobře obojí. Dříve se to jen nemělo kde vyrábět, fabriky neměly o takové věci zájem.

Knihu lze číst i na přeskáčku. „Jednotlivé kapitoly fungují jako samostatné celky,“ říká Sylva Petrová, autorka publikace

 

Na konci 90. let jste odešla na univerzitu do Velké Británie. Jak to ovlivnilo váš pohled na sklo? Pomohl vám odstup?
Lépe jsem pochopila, jak úžasnou historii české autorské sklo má. To, jak masivně tady vznikalo, jaké hodnoty se tady po roce 1954 ustavovaly, nemá jinde obdoby. Některé knihy, které se tomuto tématu věnují, končí v 80. letech. To mě mrzí, protože právě v téhle době české autorské sklo kulminovalo. Vznikaly prostorové instalace, dneska se tomu říká site-specific art. Ve světě to tehdy sotva první autoři začali dělat ve volném umění, o skle ani nemluvě, a tady site specific instalace vznikly ve skle již po roce 1982, 1984…

Jak došlo k tomu, že jste začala pracovat na britské univerzitě?
Vůbec jsem neměla v úmyslu někam chodit. Vyzvali mě, ať přijedu na konkurz, tak jsem tam šla a ke svému velkému překvapení jsem ho vyhrála. Independent tehdy napsal, že si Sunderland počíná strategicky, když nakupuje levné mozky z východu. V Sunderlandu jsem se stala profesorem výzkumu a ředitelkou Institutu pro mezinárodní výzkum skla. Původně jsem si myslela, že tam jdu na tři roky, ale pak jsem tam zůstala skoro čtrnáct let. Postupem času se už nebylo kam vrátit.

Jak se vám tam líbilo?
Ze začátku byly podmínky v Británii bezvadné, ale pak přišla krize sklářské průmyslu a nároky fakulty rostly. Musela jsem mnohem více učit. Profesor má běžně na starost dva tři doktorandy. Já jsem jich jeden čas měla dvanáct. Náročnost práce na škole byla dána i tím, že na rozdíl od Česka je britské školství vedené jako druh byznysu. U nás edukaci studentů na vysokých školách chápeme spíše jako službu společnosti. V Anglii musí obor vydělávat, jinak se zavře.

Jaké to bylo, když jste se vracela do Čech?
Bylo to pro mě velké rozhodnutí i velký stres a nejistota. Člověk za sebou už nemá žádnou sbírku ani instituci. Chybějí příležitosti, které vás mimovolně vezmou do hry. V určitém ohledu jsem musela začít od nuly, ale domů jsem se těšila. Řekla jsem si, že se soustředím na publikační činnost. Nezahálela jsem. Hodně pracuji i na Slovensku, kde mi vyšly tři knihy. Ze začátku jsem měla z volné nohy trochu strach, říkala jsem si, jestli není předčasné, abych skončila v penzi, ale nakonec si mě práce našla sama. Na knize České sklo jsem pracovala poslední dva roky, ke konci čtyři až dvanáct hodin denně, taková věc se musí vysedět.

Obhájilo již autorské sklo svou pozici mezi dalšími disciplínami volného umění?
Dříve se bojovalo vůbec o uznání skla jako materiálu vhodného pro volnou tvorbu. Dneska se ve skle stále bojuje za uznání kvalitních děl jako regulérních uměleckých kusů. Je jen málo lidí, kteří dokáží ve skle rozpoznat skutečné hodnoty. Tento boj asi nikdy neskončí. Pořád dokola něco vysvětlujeme, ale pořád to není akceptované a plně společensky integrované.

Kde se v nás tato bariéra bere?
Forma obrazu přetrvává v nezměněné podobě od renesance. Zvykli jsme si na ni. Autorské sklo tu máme od 50., 60. let, což je z historického hlediska dost krátká doba, je to relativně nová věc. Sběratelé z něj mají strach. Do hry vstupují předsudky, snobismus, kalkulace. Ocenění dojdou spíše „navoněné“ věci, které jsou vysoce broušené, leštěné – dávno překonané, ve kterých není nic nového. Dochází k nepochopení. Ve volné tvorbě přece nejde o krásu materiálu. Má jít o myšlenku, nový nápad, formu.

Na druhou stranu tu máme řadu soutěží, které poukazují na nové přístupy a experimenty.
Ano, to je pravda, třeba soutěž v dánském Ebeltoftu. Tato soutěž se za posledních čtyřicet let uskutečnila čtyřikrát a třikrát ji vyhráli Češi. Ovšem na druhé straně mám dojem, že počet lidí, kteří přinášejí nové formy a přístupy, se v závislosti na rozvoji oboru pořád víc a víc zužuje.

Jde říct, podle čeho jste se rozhodovala, když jste jako kurátorka sbírky dělala akvizice do Uměleckoprůmyslového musea v Praze?
Musela jsem v prvé řadě brát ohled na strukturu sbírky a to, co se kde unikátního objevilo ze starších období. U kusů ze současnosti jsem se řídila vlastní intuicí. Ptala jsem se sama sebe, jestli bych s tím chtěla žít. Když byla odpověď ano, koupila jsem to.

Máte i svou domácí soukromou sbírku?
Ne. Mám jen pár věcí, které mám ráda a které jsem dostala od sklářů-přátel.

Ve vašich starších textech jsem několikrát narazila na to, že zacházíte se slovem magie. Můžete k němu něco říci? Jak mu mám v kontextu autorského skla rozumět?
Už to slovo nerada používám. Ale je fakt, že u skla je technologický proces vzniku díla do jisté míry racionálně nepopsatelný. Třikrát to praskne a nikdo neví proč. Záleží na druhu skla, atmosférickém tlaku, kolísaní teploty… Aby člověk při práci se sklem dosáhl menšího procenta neúspěchu, vyžaduje to velkou zkušenost a cit pro věc. V tomto smyslu je to práce se sklem jakoby magická. V samotném návrhu ale nic magického nespatřuji. Autora vede určitý záměr. Jde o normální tvůrčí proces, který je v těch zásadních polohách podobný jako u jakékoliv jiného materiálu.


Sylva Petrová je kurátorka, badatelka a publicistka se zaměřením na autorské sklo. V roce 2012 získala na britské Univerzitě v Sunderlandu titul profesorky. V současnosti žije a působí ve svobodném povolání v Praze. Mezi lety 1985 a 1998 pracovala v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Je autorkou početné řady publikací a článků. Vedle toho přednáší a podílí se na tvorbě výstav po celém světě.


► SILNÉ PŘÍBĚHY LIDÍ, VĚCÍ A MATERIÁLŮ NAJDETE I V TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ MAGAZÍNU MATERIAL TIMES. MŮŽETE SI JEJ OBJEDNAT V E-SHOPU NEBO ZAJÍT DO JEDNOHO Z KAMENNÝCH OBCHODŮ.

19. 1. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.