Ptáme se

Milan Hlaveš: Nezajímá mne vytvářet pořád dokola stejné věci

Milan je velmi činorodý člověk, který, kdyby mohl, nechal by i sklo dýchat. Prostě ho miluje. A s láskou je to ošemetná věc, hodně dává, hodně bere, dodává energii i vysiluje, a to všechno zároveň. Proto je Milan Hlaveš jako kurátor náročný, což souvisí i s tím, že jen málokdo z jeho generace toho po světě viděl a slyšel tolik jako právě on. Jeho rozhled po současném uměleckém skle je ojedinělý a je jen dobře, že jej může uplatnit třeba zrovna při výběru výtvarníků pro Mezinárodní sklářské sympozium IGS, které se bude letos v Novém Boru konat 4. – 7. října.

Milan Hlaveš: Nezajímá mne vytvářet pořád dokola stejné věci
Milan Hlaveš: Nezajímá mne vytvářet pořád dokola stejné věci

Rozhovor připravil: Petr Nový, hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a šéfredaktor odborného časopisu Sklář a keramik

Foto v interiéru Musea skla Portheimka: Tomáš Princ

Známe se více než dvacet let. A konec konců, proč by kurátor nemohl vyzpovídat svého kolegu. Milane, proč sklo?
Osud. Nebo šťastná náhoda. Někdy v roce 1982 jsem jako nadšený mladý kynolog viděl na návštěvě jedné chovatelské stanice ve vitríně v obýváku malého skleněného foxteriéra. Okouzlil mě a bylo rozhodnuto. Rodičům jsem nekompromisně oznámil, že budu dělat skleněné figurky. Až po letech mi mamka přiznala, že jsem je dost šokoval. Taková blbina, mysleli. Je na to snad nějaký učňák?

Věděli, že mi to, dvanáctiletému klukovi, z makovičky nevyženou, na to byla už tehdy moc tvrdá a má touha přesvědčivá. Začali hledat a našli sklářskou průmyslovku v Železném Brodě. V té době těžce výběrovou školu. Brali ze sto dvaceti přihlášených něco málo přes třicet, jen čtvrtinu. Mamka s tátou udělali maximum, abych se tam dostal, a splnili mi tím velké přání. Když se tak stalo, paní třídní učitelka na základní škole v Chrastavě mě vyvolala na stupínek a třídě oznámila, ať jsou na mne spolužáci hrdí, že jsem první v historii tohoto vzdělávacího ústavu, kdo se dostal do Železného Brodu. Taková prestiž to byla!

Co následovalo?
V Brodě jsem trávil naprosto šťastně čtyři roky. Nadšený z tvorby skla, z prostředí školy, kamarádů spolužáků a ze všeho poznávání, co k tomu věku patří. Ovlivnili mne skvělí učitelé. Nemohu zde jmenovat všechny, tak alespoň laskavou paní Milenu Baudysovou na figurkářské dílně, báječné pány profesory výtvarníky Viléma Dostrašila, Miroslava Plátka, Ladislava Olivu, Jana Novotného, Pavla Ježka. S některými jsem měl vzdorovité a dost divoké spory týkající se umění a toho, co jsem chtěl dělat. Divím se a obdivuji, že mě brali jako partnera a přeli se se mnou věcně s profesionálním ovládáním. Pokud zjistili, že se mýlili, přiznali to. Takoví formáti to byli!

Zbožňoval jsem paní Renatu Oppeltovou, začínající profesorku, kreslili jsme spolu návrhy figurek na jeden papír a mě to hrozně bavilo. Dodnes z toho čerpám. Sám umím sklo vymýšlet a dělat. Však jsem za výtvarnou práci dostal v roce 1989 dokonce diplom Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČSSR. Ale vážně: že se kolem skla pohybuju od patnácti let, je pro mne výhoda k nezaplacení, Nemusím dumat, ptát se nebo někde studovat v knihách, jak se co vyrábí. Prostě to vím. Řadu důležitých lidí v oboru znám přes třicet let. Je to můj svět, můj neuvěřitelně zajímavý život plný událostí a tvůrčího nasazení s výsledky, které mě těší. Děkuju každý den rodičům, že mě kvůli tomu nápadu jít za figurkami nepřetáhli řemenem a neposlali třeba někam na ekonomku. Dodnes bych naříkal nad zmarněným snem.

Co je podle tebe náplní práce kurátora?
Považuji se za muzejníka, popularizátora a organizátora. Zajímá mě živé dění na české a mezinárodní scéně. Pro medailon Pecha Kucha Night v Železném Brodě jsem před nedávnem na dotaz, co člověk jako já dělá, uvedl: „Sleduje, studuje, dokumentuje, sbírá, eviduje, vystavuje, píše a publikuje, propaguje, popularizuje, přednáší, hodnotí, cestuje, reprezentuje, komunikuje, organizuje, funkcionaří, schůzuje a doufá, že tím vším „svým oborům“ trochu pomáhá.“ To je v kostce skoro vše. Ještě bych dodal, že kurátor taky málo spí, nebere si dovolenou nebo ji používá na další práci. Trestuhodně zanedbává zdraví i rodinu a doufá, že se mu to nevymstí… občas končí na imunologii nebo na jiném ambulantním či nemocničním oddělení. Nechá se „opravit“ a zase jako šílenec pokračuje dál.

A co tě jako kurátora naplňuje?
Ten pocit, že přijedeš kamkoliv po světě a všichni vědí, jo, to je Milan, přítel, co dělá maximum pro české sklo. Nebo když si sám projdu hotovou výstavu, která mě stála měsíce života, a s uspokojením vidím, že je dobrá. Nebo prostě když jsem ráno se skláři na huti a koukám se, jak tvarují žhavé sklo. Ta vůně spáleného dřeva, pára z forem, hučení pece, vtípky, svítání za oknem… To je přeci paráda, ne? Nejsem člověk archivní nebo knihovní, žádný badatel o minulosti, od toho má české sklo lidi, jako jsi Ty, dr. Mergl nebo Jitka Lněničková. Asi bych to uměl obstojně, vystudoval jsem historii, ale na to je můj čas krátký. Bádat může kdokoliv v budoucnu.

A neskromně řeknu, že často bude bádat v tom, co mu dnes nasbírám za informace já. Jaké podmínky vytvořím k tomu, aby něco vzniklo. Buduji svými aktivitami jako podstatný produkt informační bázi. Samozřejmě také píšu, ale nikdy nebudu produktivní, jako jste vy, profesionální, hloubaví historici skla. Každý si ale snadno může spočítat, kolik toho přesto sepisuji, a klidně to porovnat s výkony jiných kolegů kurátorů v oborech užitého umění a designu. Vím, že by je výsledek těch počtů asi velmi překvapil.

Do Uměleckoprůmyslového musea v Praze (UPM) jsi přišel z Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou (MSB), tehdy ještě okresního muzea s velmi limitovaným rozpočtem a možnostmi.
Ono to s těmi podmínkami není tak jednoznačné. Měl jsem za sebou před Jabloncem krátké působení coby historik v Národním technickém muzeu. Mohl jsem porovnávat. V MSB to byla moc intenzivní doba. S tebou a kolegyní Dášou Havlíčkovou ve skle a Hankou Karpíškovu zase ve šperku. My jsme oba, ty a já, v kurátorském oboru v tom čase začínali. Učili se spolu. Měl jsem sice coby sklář náskok, ale ty zase výhodu literárního nadání a širokého kulturního rozhledu. Nebyl tam po odchodu Antonína Langhamera z ředitelského postu nikdo, kdo by nás vedl. Skvělá škola praxí. Byl bych tam s vámi rád dodnes, ale k odchodu jsem měl důvod ve sporech s tehdejší novou hlavou muzea.

V UPM jsem dostal od paní ředitelky Heleny Koenigsmarkové velkorysou příležitost seznámit se se světem. Nabídla mi možnost „neprdelit“ se na židli, ale vyrazit ven. Měl a má ji každý, mě to ale zaujalo a snažil jsem se v tom. UPM je skutečně prestižní instituce, vnímám to na cestách, jak vážně nás berou. V tom to máte v Jablonci těžší. Ale jde to i z regionu. Však to víš a zažíváš sám, že nadání, pracovitost a odhodlání překoná i nevýhodu sídla mimo hlavní město nebo menšího rozpočtu. Rozdíl v práci? Na výstavu si vždy beru architekta a grafika. Nemusím improvizovat s výstavním fundusem ze skladu a pikslou balakrylu. Nebo mne nikdo nenutí, abych nosil někam po schodech staré skříně…

Jaký to byl pocit moci najednou plavat jako kurátorská ryba ne v rybníčku, ale v moři?
Trvalo to, než mě ten svět akceptoval. Teď mi bude skoro padesát, mám pleš, břicho a dlouhé CV, takže už je to v pohodě. Čeští skláři se s uznáním usmívali, když jsme teď v květnu byli společně s 1800 dalšími lidmi od skla na konferenci Glass Art Society na Muranu, že bych potřeboval mít ramen jako chobotnice, abych stačil podat ruku všem, kdo mě chtějí pozdravit. Dělám to ale ne pro svoji slávu, ale pro české sklo. Cokoliv se v něm šustne, mne interesuje. Nemám vybraný okruh několika málo umělců, které bych si pomyslně pásl a vykrmoval. Nezajímá mě ovšem jen české sklo, mezinárodní kontext je důležitý. Výhodou je zaručeně tradice českého skla, proslavená zručnost našich sklářských mistrů, znalosti technologů, schopnosti učitelů a také věhlas našich umělců, to otevírá brány. Je to až zhůvěřilé přiznat, že si mě čím dál častěji zvou po světě na různé konference jen proto, abych mluvil o tom, co a jak dělám.

Proč je podle tebe kurátorů specializovaných na sklo tak málo. U nás je spočítáme na skoro na prstech jedné ruky, ale ani ve světě to není žádná sláva. Přitom jde o teoretický obor, který je na vymření, ačkoliv se toho ve skle děje možná až moc.
Je fakt tragikomické, že my dva jsme v oboru skoro benjamínci, Petře. Občas se sice někdo mladý šikovný vyskytne, ale to jsou takové výstřely. Mnohdy velmi trefné, ale bez institucionálního zázemí se to na volné noze dělá těžko. Kolik je tady míst v muzeích vzhledem k atraktivitě oboru? Ubývají a ta stávající jsou námi několika obsazena. Pár nových jste vytvořili jen vy v Jablonci. A jen z grantů se nežije snadno. Ale pokud by měl kdokoliv zájem, mladí jsou vítáni. Potřebujeme nové lidi. Nebojím se konkurence, vítáme ji. Navíc sklo je tak široký obor, že deset, patnáct lidí navíc slupne jako malinu.

Jak moc tě ovlivnily a ovlivňují cesty do zahraničí, kterých máš díky mezinárodním kontaktům UPM a tvým vlastním aktivitám nepočítaně? Myslíš, že tě spíš formují, nebo deformují?
Je to fyzický a psychický záhul, musím říct. Kdo nezažil, nepochopí, že to není legrace. Třeba jsem absolvoval den cesty třemi letadly do Toyamy, den soutěžní komise tam, den cesty zase zpátky. Na otočku, za tři dny… a hned zase s přednáškou do Ermitáže. Na dovolenou bych do zahraničí nejel, jsem šťastný za klidné chvilky doma s mojí Song Mi (kterou mám také díky sklu) a kočkou. Stěžovat si ale nemůžu, stejně by mi nikdo tu upřímnost neuvěřil. Nezdám se, ale jsem přeučený introvert. Na společenské akce jdu, jen když musím. Někdo je v tom jako ryba ve vodě, já tak trochu trpím.

Byl jsi několik let předsedou českého výboru ICOM. Jaký má tato organizace podle tebe dnes smysl? Proč je dobré být jejím členem a aktivně v jejím rámci vystupovat?
ICOM je největší světová muzejní organizace, sdružující tisíce odborníků a jejich institucí. Samozřejmě si jde v dnešní době snadno e-mailovat, skajpovat, facebookovat, volat mobilem a tak podobně. To jsou velké vymoženosti, osobní styky ale dosud žádná technologie nepřekonala. Můžeme si kdykoliv potom zavolat a víme, kdo je kdo, co umí, co dělá. Osobní vazby považuji za zásadní. Aktivní členové ICOMu od nás vysílají zprávu, že muzejní práci odvádíme v České republice na špičkové úrovni, která nejen má světové parametry, ale může být dokonce příkladem i mnohým prestižním institucím. Jsme bez přehánění takoví ambasadoři české kultury. Pokud budeme sedět za bukem, moc zájmu o naši činnost a sbírky nebude, o tom jsem přesvědčen. Vynaložená energie se po všech stránkách vyplatí a mnohonásobně vrátí. Ovšem žádá si to dost úsilí a času.

Vedle autorského současného skla a designu se věnuješ i keramice. Jsou nějaké společné výtvarné tendence, řekněme trendy, které tyto materiály reflektují podobně. Nebo je to zcela jiný svět?
V UPM se před dvaceti lety šetřilo, tak na mne padla i keramika. Tu miluju, přestože na ni kvůli exponovanějšímu a žádanějšímu sklu nemám tolik času, co bych si přál. Výbornou práci odvádí ale Dita Hálová coby dokumentátorka, která to kurátorství s velkou energií supluje. Historika keramiky a porcelánu nemáme momentálně v muzeu žádného a v jiných muzeích je těchto specialistů doslova několik. Situace je horší než ve skle. Mladí o keramiku nejeví zájem skoro vůbec. Jestli ano, nevím o tom. Pokud přesto existují, ať se přihlásí, budu nadšen.

Jinak jsme ale v keramice dost aktivní. Letos 25. Letní keramická plastika v parku muzea v Roztokách, Ditina výstava výběru české keramiky v muzeu v Domažlicích, právě probíhající výstava Shaping the Future v UPM… S keramiky rád spolupracuji, ale v čem jsou jiní než skláři, to vydefinované nemám. Prostě jsou jiní. Umazaní od hlíny a většinou velmi vstřícní a otevření. A vděčnější.

Přípravy Mezinárodního sklářského sympozia IGS v Novém Boru jsou v plném proudu. Potřetí jsi jeho kurátorem. V čem je pro tebe letošní ročník jiný? A z čeho máš největší radost?
Radost mi činí, když si vysním nějakou uměleckou hvězdu a ona na nominaci odpoví kladně, přijede, užije si tu krásnou atmosféru sklářské pospolitosti a potom na zážitek vzpomíná, sdílí ho a tím šíří povědomí o českém skle. Míchám skladbu účastníků jako elixír, mladí se potkávají se zkušenými, různé specializace se obohacují. Někdy dělám malé naschvály a pošlu někoho tvořit tam, kde mu to zdánlivě nesedí. Výsledky pak patřívají k tomu nejlepšímu. Zveme osobnosti ze čtyř světadílů, ze skoro dvaceti pěti zemí. Samozřejmě musíme také vyhovět některým specifickým přáním jednotlivých pořádajících skláren.

Nominace nemám v rukách ze sta procent, jen tak ze sedmdesáti pěti. Dbám při výběru také na to, aby si vyzvaní lidé lidsky rozuměli. A mě těší, že díky IGS pro UPM získávám z každého ročníku početná díla světových mistrů, které by si muzeum nikdy nemohlo jinak dovolit. Vystavujeme je potom, jako například teď v dlouhodobé expozici Musea skla Portheimka, které jsme společně s Museem Kampa na počátku léta otevřeli v Praze na Smíchově. Na tu instalaci v opulentním barokním duchu jsem pyšný. Skláři mě ovšem kamenují, že nemají pro svá díla exkluzivní prostor nebo dostatečné nasvícení, jak jsou zvyklí. Nepochopili nás a já mám o pár přátel méně. Podřídili jsme totiž s architektem Jiřím Novotným, se kterým často dělám, tentokrát jednotlivosti celkovému vyznění. Nezajímá mne vytvářet pořád dokola stejné věci. Toho dřímajícího umělce v sobě asi neudusím. Ani se o to nesnažím.

Na sympozium znovu pravidelně zveš i řadu výtvarníků, kteří se spíše nežli tvorbě jednotlivých děl věnují instalačním konceptům, v nichž hraje výraznou roli sklo. Co tě k tomu vede?
Budu mluvit za celý organizační tým: chceme, aby IGS bylo pestré. Neváháme tam mít vedle sklářů produktové designéry, sochaře, oděvní návrhářky, šperkařky, streetartisty, intermediální umělce a tak podobně. Nechybí ani hvězdy populární kultury. Minule v roce 2015 třeba zpěvák z kapely Tata Bojs Milan Cais, který je ovšem absolvent AVU a skvělý umělec, nebo filmový režisér Juraj Jakubisko. Letos na IGS osobně potkám svého idola z dětství, Ivana Mládka! Vždy ovšem budou převládat pravověrní skláři. Instalace? To k tomu patří. Možná jsou vidět víc než plastiky nebo vázy, protože jsou jednoduše větší. Ale velké je přeci celé IGS. Dokonce svého druhu největší na planetě. Všechny zveme, aby se v Novém Boru a okolí od 4. do 7. října přijeli přesvědčit, že české sklo žije. A jak praví letošní heslo sympozia, také spojuje.

Kdo je Milan Hlaveš?
Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D. se narodil 21. září 1970 v Praze. Je vedoucím kurátorem sbírky skla, keramiky a porcelánu Uměleckoprůmyslového musea v Praze. V letech 1985–1989 studoval na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě (tvorba skleněných figurek).
Po maturitě nejprve pracoval jako umělecký mozaikář Ústředí uměleckých řemesel v Praze (1989–1990), odkud odešel studovat historii a muzeologii na Filozofické fakultě Slezské univerzity v Opavě (1990–1993), kde získal titul bakalář. V magisterském studiu – které tehdy v Opavě nebylo – pokračoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (1993–1995). Mezi lety 2003–2009 absolvoval externí doktorandské studium na VŠUP v Praze obor Architektura a Design, kde získal titul Ph.D.

Po ukončení magisterského vysokoškolského studia Hlaveš v roce 1995 nastoupil jako historik v Hornickém oddělení Národního technického muzea v Praze (1995–1996), odkud odešel do Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou (vedoucí oddělení skla, 1997–1998). Jeho mateřským ústavem se ale brzy stalo Uměleckoprůmyslové v Praze, kde v roce 1998 nastoupil jako kurátor Sbírky moderního a současného skla, keramiky a porcelánu. Vedoucím kurátorem Sbírky skla, keramiky a porcelánu UPM se stal v roce 2009. V rámci zvyšování své odborné kvalifikace roku 2004 absolvoval stáž ve Finsku (téma design finského skla). Manželka Milana Hlaveše Song Mi Kim je uznávaná sochařka korejského původu, která se zabývá mimo jiné tvorbou objektů či instalací ze skla.

Hlaveš působí též jako vysokoškolský učitel dějin skla, a to na VŠUP v Praze (Katedra užitého umění, od 2004) a Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně (Fakulta multimediálních komunikací, od 2011). Mezi lety 2012–2015 zastával v rámci muzejní branže velmi prestižní post předsedy Českého výboru ICOM (International Council of Museums). Během své kariéry byl též členem řady odborných, hodnotících a soutěžních komisí, z nichž vyčnívá členství v komisi 28th New Glass Review Corning Museum of Glass v USA roku 2006 (za dosud proběhlých 36 ročníků soutěže byli v komisi pouze dva další Češi – Stanislav Libenský a Dana Zámečníková). Od roku 2012 je uměleckým kurátorem Mezinárodního sklářského sympozia IGS v Novém Boru.