CZ / ENG

Ptáme se

Vladimír Kopecký: Stále se snažím dobrat něčeho nového

„Neměl bych toho už ve svém věku moc dělat, ale jsem tak vytížený jako nikdy v životě,“ říká český malíř, grafik a sklářský výtvarník, do roku 2008 vedoucí Ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Setkáváme se v jeho bytě v Holešovicích. „Je to skvělá čtvrť, všude jste za pár minut, ale není tu tlak jako v centru,“ začíná neformálně rozhovor.

Vladimír Kopecký: Stále se snažím dobrat něčeho nového

Letos máte spoustu výstav, teď skončila výstava v Litoměřicích, ve vašem rodišti Svojanově, probíhá výstava v Moravském Krumlově, začíná výstava v Galerii Kuzebauch a společná výstava v Tančícím domě. Jaké to je?
Jsem z  toho zelenej.

Máte trochu netradičně tři ateliéry, na Vinohradech, v Tuklatech a v Semtěši u Žlutic u Karlových Varů. Kde nejvíc pracujete?
V Semtěši, to je stodola, je klid a veliký prostor. Tam mám taky největší zásoby barev, šílené množství. Kdysi jsem dělal na světovou výstavu do Sevilly, jedenáct metrů dlouhou, metr sedmdesát širokou a dvě stě osmdesát centimetrů vysokou věc. Nevěděl jsem, kolik barev budu potřebovat, tak jsem jich nakoupil hodně. Rád dělám se žlutou, té jsem dokoupil nejvíc. Objednával jsem to u firmy Schminke, což je kvalitní německá firma na barvy. Ti volali české zprostředkující firmě a říkali: Ten pán, co chce žlutou, s tím máme problém, to je naše celoměsíční produkce. Představte si, obrovská firma, která vyváží do celého světa, a já okupoval měsíc jejich produkce v jedné barvě. Ale dodali mi to, v pětikilových kýblech.

Mám vůbec velké zásoby materiálů. V mládí jsem si koupil čtvrtku papíru a chtěl něco kreslit, ale najednou se bál, abych nezkazil papír. Tak jsem si pořídil sto papírů najednou, a už jsem se nebál. Pořád se bojím, že někde založím tužku, tak jich mám radši deset. A ze všeho je skladiště. Jsem známý bordelář, všude spousta krámů.

V břevnovské Galerii Kuzebauch je do 3. listopadu 2017 k vidění výstava Vladimír Kopecký — Geometrie

Existuje vaše vlastní dílo z dřívějších dob, které vás zneklidňuje, ke kterému se vracíte v myšlenkách?
Kdysi jsem měl období, kdy jsem maloval na lino, ale to už je dávno uzavřené, tak na to už nemyslím. Teď jsem v létě udělal hodně obrazů, tak myslím na ně. Myslím na to, co dělám. Je, ale i pravda, že někdy domaluji, či přemaluji některý ze svých obrazů, bez ohledu na to, jak je starý. Mám štěstí, že v Mánesově ulici, kde mám ateliér, je také tiskařská firma, oni mi tisknou věci na plátno. Někdy vezmu detail svého obrazu, nechám ho vyfotografovat a vyberu si formát, na jaký mi to natisknou, a pak přes to maluju. Originální výřez je třeba jen deset na deset centimetrů a já ho zvětším na plátno jeden krát dva metry.

Mezi lety 1965 až 1967 jste se začal soustředit na malířství a našel své klíčové malířské kódy. Tato etapa kulminovala v samostatnou výstavu v pražské Galerii Václava Špály.
V roce dvaašedesát jsem dostal ateliér. Tenkrát se přidělovaly, muselo to být se svolením svazu výtvarníků. Dostal jsem ho v Mánesově ulici na Vinohradech, pravý, se střešními okny. Do té doby jsem trpěl, že nemám kde dělat. Potřebuju větší prostor. Běžné ateliéry byly v té době velké jako pokoj v paneláku, to nebylo pro mě. Chalupecký, když o mně tehdy psal, to nazval veliký prázdný ateliér. Na tehdejší poměry to bylo opravdu veliké. Byl jsem šťastný, že ho mám.

Navštěvovali jste se s jinými výtvarníky?
Ano, při a po studiích s Frantou Janulou, Adrienou Šimotovou, Zdenou Strobachovou, Jiřinou Žertovou, Václavem Ciglerem, Rudolfem Volrábem, Augustinem Eiglem, Vladimírem Jelínkem a jinými. O něco později s Vladimírem a Věrou Janouškovými, Bedřichem Dlouhým, Karlem Malichem, Hugo Demartinim, Zdeňkem Beranem, Stanislavem Zippem a dalšími. Na Vinohradech byl Libor Fára, s tím jsem se hodně stýkal. Dělal obálky na knihy a jednou se mi přiznal, že ty knihy nikdy nečetl. Umělecky jsme se ale moc neovlivňovali, šli jsme jinými cestami. On byl dost namyšlený a myslel si, že kromě něho nic není tak dobré. Ale měli jsme se doslovně rádi.

S Jiřím Johnem a Václavem Boštíkem jsem hrával karty. Měli ateliéry ve stejném patře na Letné u Stromovky, a když jsem je přišel navštívit, musel jsem s nimi hrát. Znáte mariáš? Ve dvou to není ono, ale ve třech už je to břeskná hra. Jejich dnešní mladí obdivovatelé mně říkali: My se na ně díváme jako na polobohy, a oni mastili karty. To ovšem člověk občas musí, aby uvolnil vypětí. Já třeba rád řeším křížovky. Když to děláte léta, tak už se to opakuje, ale někdy se najde slovo, nad kterým je třeba se zamyslet.

K Boštíkovi jsem často chodil do Pařížské ulice. Skvělý Jiří John, jehož Remízky ve sněhu mne tak uchvátily, bohužel brzy umřel. Byl to výjimečný člověk. Vyhovovalo mi bohémské prostředí, i když jsem pak dělal i přísné geometrické věci. Bouře a Klid, tak to se mnou je. Na jednom se vyřádím, na druhém se zklidním, a jakmile mě božská dokonalost minimalismu začne nudit, tak se zase rozjedu v divokém tónu.

Když jsem viděl třeba Mondriana, jak to celý život seká stejně, tak jsem si zprvu říkal: To je něco. To je názor. Pak jsem to ale vzdal, protože prostě takový nejsem. Představa celoživotního zdokonalování již hotového stylu mě zrovna moc nevábí. Vždy jsem chtěl být neustále jiný, objevit něco navíc, a tak jsem k sobě pustil i onačejší běsy, dokonce i pokleslé umění.

Inspirací mi je jeden citát z L. N. Tolstého, který říká, že dobrý vkus je největším nepřítelem skutečného umění – cituji nepřesně. V některých situacích jsem toužil zprvu být Modrianem nebo Rothkem, mít vidění jednoho jasného záměru, ale není to tak. Už jsem si to uvědomil a vyrovnal se s tím. Dřív mě to trápilo, dal jsem na výstavě dvě věci vedle sebe a ony k sobě vůbec nešly. Ale to je jako se životem. Ráno se vzbudíme úplně šťastní a odpoledne bychom vzteky někoho zabili. Pak jsou ti šťastní jedinci, kteří si vyberou jednu konzistentní linii. Tak já to nemám. Za cenu toho, abych se dobral ještě něčeho úplně jiného, se nevěnuju jen jednomu stylu. Není mi to dáno.

Vzpomenete si na učitele, který vás nejvíc ovlivnil?
Kaplický. Ale ne svým dílem. Tam jsem měl zábrany. (Až na některé sochy, ty se mi velmi líbily). Pořád mi tam tak nějak něco vadilo. Ale skláním se před tím, jak nahlížel na jiné umění, na literaturu. Dovedl mne k Marcelu Proustovi, toho jsem neznal, a teď ho znám skoro zpaměti. Libenský, Roubíček byli skvělí lidé, ale ovlivnili mě spíš svou osobností, ne dílem. Vůči Libenskému jsem se hned vymezil. Dneska vím, že to je blbost. On vždycky přišel a ukazoval například nakreslený strom a jak se u něj inspiroval uměleckými díly. A já jsem si říkal, že bych šel radši ven a snažil se to vytáhnout ze skutečného stromu. V té době to pro mě mělo význam. Dneska zase vím, že umění existuje také proto, že se střetává, konfrontuje, inspiruje i jiným uměním, nejen životem.

Přišlo božské abstraktní umění a s ním obroda. I když i to abstraktní dnes už podléhá u vágnějších či komerčních talentů také manýře, akademismu. Obdivuji ovšem magický realismus Dódi Pištěka a Zdeňka Trse. V současnosti je možné všechno. Svým dílem mě oslovují a nejvíc inspirují někteří mrtví velikáni: Velasquez, Giotto, Cimabue, Barnett Newman a Picasso, samozřejmě.

Výstavu Geometrie zahajoval kurátor Petr Nový

Sledujete dráhu svých žáků?
Oni se sami hlásí. Když jsem začal učit a žáci měli výstavy, chtěli, abych je zahajoval. Nejdřív jsem to bral zase tak, aby to dobře znělo, a šaškoval jsem, ale časem jsem se naučil to vyjadřovat a zahajovat opravdu.

Kromě výtvarného umění zacházíte i se slovem, píšete pořád?
Píšu. V noci špatně spím, a tak si něco vymýšlím anebo opakuju, a to mi zase pomůže usnout. Když jsem si dřív něco v noci vymyslel, ráno jsem si to vybavil. Teď už si to musím napsat hned v noci, jinak je to pryč.

Je to pro vás také forma uvolnění?
To ne.
Mně se zdá svět nesmyslný, neřešitelný a nepochopitelný. Mám jednu knížku, „Poslední tři minuty ve vesmíru". Tam je, že vesmír nemá smysl, že jednou všechno skončí, a to je to beze smyslu, a já si myslím něco podobného. To vede k pesimistickým závěrům, pořád se tím zaobírám.

A někdy se to chce namalovat a někdy zase napsat.
Tak. Ale já tím psaním nevyjadřuju to, co maluju, to se mi zdá nemožné. Jak to na mě tlačí – proč je ten svět takhle a co se děje –, hledám adekvátní řešení i ve slovech. To mě trápí celý život: udělat něco, dobrat se něčeho úplně jinýho, neznámýho, co ještě nikdy nikdo nevyslovil. Pronásleduje mě to celou životní dráhu. Jsem z dvojčat, měl jsem stejnou podobu s bratrem. Chtěl jsem být jiný, a projevilo se to i v umění – být jiný. Možná proto taky tak přeskakuju, pohybuju se ve více oblastech, protože se toužím dobrat něčeho úplně nového.

Máte pocit, že se vám při tvorbě občas podaří zmiňované neznámo postihnout?
Trochu tomu věřím, že se to sem tam podařilo. A věřím, že to ještě jednou přijde. Není to jednoduché, vymyslet něco nového, chtělo by se říct, vyznat neuchopitelné. Už jenom objevit kvality ve stávajícím umění. U Velasqueze jsem cítil něco jiného, než co nám běžně umění ukazuje. Jak ty krajky všem těm princezničkám maloval, s jakým vzrušením a naléhavostí. Taková kravina, nějaký krajky, marginální záležitost, to člověk nepotřebuje k životu, a on tomu dal velkolepost. A pak Giotto, ten ještě neuměl Brunelleschiho vědeckou perspektivu, ale snažil se ty věci v ní zobrazit a má to ohromnou sílu.

Oslovilo vás to, že se jim podařilo „to něco“ postihnout jinak?
Ano, také jinak než jak nás to učili. Ve škole nás učili Aleš, ještě trochu Mánes, ale Hynais a tihle Ženíšek, to ne – to už byli akademici. Pak jsem zjistil, že je to všechno jinak. Našel jsem od Hynaise obraz, nějací mládenci chytají dívenkám v potoce raky, akademická malba, ale dokonale bezprostředně namalovaná. Takovými autory se mezi námi pohrdalo, protože nás to tak naučili, člověk však potom objeví, jaké jsou tam půvaby.

Vlakem beznaděje procházím hledám vagon soucitu

Některé vaše obrazy jsou úplně abstraktní a mají naprosto konkrétní názvy. Podle čeho je nazýváte?
Kdysi jsem obrazům nedával žádný názvy. Chtěli po mně, abych jim jména dal, tak jsem je pojmenoval po technice, kterou jsem je vytvořil, třeba Olej. Pak jsem si jednoho dne řekl: Ty jsi úplnej idiot, přece si o tom musíš něco myslet. Co to komu řekne, když to nazveš „Olej“? A tak jsem se snažil názvy dávat. Do jisté míry je to ale formalismus, to pak hledám, co by tak dobře znělo, něco zajímavého.

Je název vodítkem, jak se má divák do vašeho díla vcítit?
Někdy mě to napadne, že to souzní. Tohle je třeba Bolero a tohle je Deset pod nulou. (Ukazuje na dvě podobně vyhlížející kresby uhlem z monografie Vladimír Kopecký – Bouře a klid.) Přišla moje bývalá žákyně a říkala: Teda, pane profesore, já bych si deset pod nulou představovala jinak. Prostě mě to napadlo, aby to dobře znělo. Nemá to s tím co dělat, deset pod nulou nebo patnáct nad nulou, to je stejný, že jo. Stává se mi často, že jsem obraz už pojmenoval, ale pak jsem někde na výstavě u sebe neměl původní název, tak jsem tomu dal jiný.

Jaký zážitek byste přál pozorovateli svých děl?
Je dobré, když ho zneklidňují, aby člověk nebyl lhostejný. Budu rád, když prožije něco, co já sám prožívám u jiných autorů. Třeba u Velasqueze. Na druhou stranu: K čemu je umění? K ničemu. Ani se to nejí, jen člověk přijde a dívá se. Zanechává to však stopy v jeho cítění a myšlení. Když přijdete k obrazu, ve vaší mysli se něco kardinálního rozpohybuje. Nedá se to dobře popsat, ale existuje to.

Připravila: Kateřina Zvelebilová, portrétní foto a foto z vernisáže: Martina Šimková, foto objektů z výstavy: Gabriel Urbánek


► Magazín Material Times na papíře je k dostání v Praze, Brně, Liberci, Ostravě, Slavonicích, Plzni, Zlíně a v e-shopech PageFiveArtMap,  Knihkupectví a antikvariát Fryč a iUmění. Čtěte rozhovor s Petrem Stanickým, Klárou Horáčkovou či esej o sběratelích od Sylvy Petrové.

 

15. 9. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.