Téma

Dostal jsem se do situace, kdy jsem Trumpa viděl úplně ve všem

Oranžovožlutá řvoucí hlava Donalda Trumpa a Che Guevara v mikině Nike a se sluchátky Apple. Viděl je kdekdo, aniž tušil, kdo je jejich autorem. Ilustrace, které s nadsázkou komentují aktuální situaci ve společnosti, se objevují na obálkách prestižních časopisů, jako je třeba Time, Der Spiegel nebo News Week, a kolují po sociálních sítích. A stojí za nimi Edel Rodriguez, původem kubánský umělec a aktivista, který žije v New Yorku. O své práci přednášel na dubnové konferenci Art Directors Clubu v pražském experimentálním klubu NoD.

Dostal jsem se do situace, kdy jsem Trumpa viděl úplně ve všem
Dostal jsem se do situace, kdy jsem Trumpa viděl úplně ve všem

Zkraje roku 2017 způsobila mediální rozruch Rodriguezova ilustrace uvedená na obálce německého týdeníku Der Spiegel. Na titulní straně byl vyveden novopečený americký prezident Donald Trump, v jedné ruce držel uříznutou hlavu sochy Svobody a v druhé krvavý nůž. Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung obálka nahrála přesně tomu, co Trump potřebuje, aby využil tento svůj pokřivený obraz ke zpochybnění významu tisku obecně.

Podle zmíněných novin obrázek také postrádá ironii a podobné slučování Trumpa s terorismem je příliš prvoplánové. Noviny Die Welt vyčítaly Der Spiegelu, že ničí objektivitu žurnalismu svojí předpojatostí a negativně tak ovlivňuje vnímání mainstreamových médií, která mají spíše neutrálně referovat o tom, co se děje. Časopis Bild uvedl, že obálka si zahrává s oběťmi teroru velmi nešťastným způsobem a obviňoval Der Spiegel z antiamerikanismu.

Der Spiegel nebyl v té době jediným médiem, které se vyhranilo vůči Trumpovu vítězství. Podobné vizuální metafory tolik typické pro obálky časopisů vytvořené buď pomocí koláže, nebo kresby, se objevily v zahraničním i místním tisku mnohokrát a také v době předvolební americké prezidentské kampaně. Málokteré obálky však vynikaly svou grafickou přímočarostí a jízlivou nadsázkou jako diskutovaná Rodriguezova kresba.

V letošním květnovém čísle týdeníku vyšla podobně kritická ilustrace v podobě řvoucího Trumpa se vztyčeným prostředníčkem a obrázek doplňoval slogan Goodbye Europe. Obálky Der Spiegelu od Rodrigueze můžeme vnímat i jako břitké vizuální odvety na zhoršující se vztah USA k Německu a EU – ať už jde o Trumpovu kritiku imigrantské politiky Angely Merkelové nebo o odchod USA z Rady OSN a mnohé další kroky, které symbolizuje Trumpova proklamace America First.

Je zjevné, že Rodriguez je velmi citlivý k Trumpově imigrantské politice a jakémukoli omezování svobody. Pokud se podíváme na jeho osobní historii, pochopíme jeho posedlost vizuální dehonestací Donalda Trumpa. Sám je totiž politický uprchlík. Rodina Edela Rodrigueze v 80. letech uprchla z Kuby, ovládané Fidelem Castrem, do USA. Později vychodil americké umělecké školy a od roku 1994 do roku 2008 pracoval v časopise Time.

Ve svých šestadvaceti letech byl tehdy nejmladším art directorem časopisu. Poté se vrhl na volnou uměleckou dráhu. V současné době vyučuje v newyorském Pratt Institute a School of Visual Arts. Působí také jako grafický designér a věnuje se komerční ilustraci. Zajímavostí je, že jeho žena má kořeny v Čechách.

Pro Rodrigueze je Trump stejně extremistický jako Islámský stát, fašismus, Kukluxklan, Kim Čong-un a další. Ostře proti němu vystupuje a neváhá trefně a rychle okomentovat Trumpovy politické činy. Naposledy třeba oddělování uprchlických dětí od rodičů a jejich umisťování do detenčních táborů. Jeho hořké ilustrace na Instagramu a Facebooku rezonují.

Podobně nekompromisní je k mnoha dalším událostem. Komentoval například smířlivé setkání Trumpa se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem, který je většinou západního světa vnímán jako nesmlouvavý tyran a jaderná hrozba. Podobnost jejich osobností vizuálně komentoval dávno předtím, než se oba vůdci setkali.

Jiným příkladem jeho tvorby jsou plakáty na podporu studentského hnutí, které po masakru na floridské škole žádá zpřísnění dostupnosti zbraní v USA. Když se v roce v roce 2014 vyjadřoval proti válce v Sýrii a lepil v ulicích New Yorku plakáty, byl dokonce podezříván z terorismu.

Bestialita, omezování lidských práv, zlo a jakékoli projevy násilí páchané na člověku jsou pro něj nepřípustné a potřeba veřejně se k těmto věcem vyjadřovat prostřednictvím tvorby je pro něj stěžejní. Ne náhodou doprovodily jeho vizuály také nedávné americké turné irské kapely U2, která se v podobných otázkách angažuje také.

Nejen kontroverze, které Rodriguezovy globálně srozumitelné vizuály vyvolávají na obálkách prestižních magazínů, činí z jeho prací mezinárodně rozpoznatelné ikony. Je to i jeho open-source přístup, který zastává při šíření své práce. Tvoří také proto, aby pak své obrazy mohl široce distribuovat ve veřejném prostoru města nebo na sociálních sítích.

V zásadě je dává lidem svobodně k dispozici. Jeho předvolební varující komentáře k Donaldu Trumpovi, které vyšly na obálce časopisu Time, si lidé hojně tiskli, překreslovali, dokreslovali a používali jako transparenty v předvolebních protestech. Lidé jeho obrazy přijali za své a dávali jim nový život a funkce.

Tato gesta jsou důkazem toho, jak Rodriguez uvažuje: „Ilustrace mají schopnost ovlivňovat a inspirovat lidi způsobem, který slova nahradit nemohou, protože dokážou jednoduše odvyprávět složitý příběh.“ K tomu je ovšem zapotřebí důvtip, nadsázka a dostatečná grafická srozumitelnost. Ve stylizaci Trumpa se dostal na hranu možností, které vystihují kombinace tří prvků – žlutá a oranžová barva a křičící ústa.

Svoji trumpovskou obsesi vtipně komentoval na přednášce v NoDu: „Dostal jsem se do situace, kdy jsem ho viděl úplně ve všem.“ Pojmenoval si ho Agent Orange. Vytvořil například hořící Trumpovu hlavu, nad kterou si příslušníci Kukluxklanu opékají párky. Instagram tento výtvor dokonce odstranil jako nepřípustný a autora varoval ho před možným vyloučením ze sítě.

Rodriguez je silně ovlivněn revoluční grafikou, kterou jako malý kolem sebe na Kubě vnímal. Vizuály se tehdy kvůli dostupným technologiím a ceně tiskly jen pár barvami. Obrázek tedy bylo třeba zhustit do maximálně charakteristických tvarů. Když bychom šli ještě dál, kořeny kubánské revoluční grafiky můžeme nalézt v ruské avantgardě a modernismu a estetice propagandistických plakátů obecně. Ať už Rodriguez pracuje s vektorovou plošnou grafikou nebo kresbami a DIY písmem, je v jeho sdělné a úderné grafice tento odkaz zjevný.

V jeho Trumpovské sérii grafik je rovněž patrné, jak pracuje s vytvářením představy nepřítele a jeho dehumanizací pomocí stereotypů a nálepek, což je jeden z principů politické propagandy, o které nedávno referovala výstava k výročí VŘSR v pražské galerii DOX. Nicméně na rozdíl od vážně míněné politické propagandy Rodriguez zachází s karikaturní nadsázkou.

A právě sofistikovaný humor dělá z jeho práce velmi cennou a ryze osobní uměleckou propagandu, současným jazykem řečeno spíše umělecký aktivismus. Ten předpokládá nejen kreativitu, protože skvělé nápady má dnes kdekdo, ale hlavně obratnost ve svobodné a sdílené distribuci v mediálně předimenzovaném světě – ať online nebo venku. To je nová tvůrčí gramotnost aktivismu, která se nezastavuje na hranici vlastního ega.

Když bychom to vztáhli k tuzemskému politicky neklidnému prostředí, o kterém se hodně namluví na sociálních sítích, ve výčepu nebo při občasných demonstracích, je podobný tvůrčí přístup u nás spíše ojedinělý. Většina uměleckého nebo designérského aktivismu se odehrává v bílé krychli nebo hájemství jiných kulturních institucí, kde se nic neriskuje. Je to dáno naší mentalitou, zkušeností nebo… kde soudruzi udělali chybu?

Text: Kateřina Přidalová, foto a ilustrace: archiv Edela Rodrigueze