CZ / ENG

Všímáme si

Ďáblovy věže i límec chameleona. Galerie Kuzebauch vystavuje nová díla Kláry Horáčkové

Evoluce, proces, jakým vznikají umělecká díla rukou sklářské výtvarnice Kláry Horáčkové, a také samotný koncept, jehož zhmotněním je stejnojmenná výstava v Galerii Kuzebauch, jsou z podstaty procesy pomalé a zdálo by se, že tedy bezpečnější než riziko chaosu revolučních běsů, kdy se obrysy budoucího díla derou na povrch spontánně, protože mysl i ruce tvůrce v tu chvíli ovládá umělecká intuice.

Ďáblovy věže i límec chameleona. Galerie Kuzebauch vystavuje nová díla Kláry Horáčkové

for English click here

I evoluce však má svá nebezpečí, i ona je plná nejistot, byť jiného druhu, nejistot, které přináší naopak pomalá cesta plná obtížných rozhodnutí. „Ale autor musí tvořit, i když si není na sto procent jistý. Odměnou mu je to, že nalezne cesty, které by neviděl, kdyby nezačal,“ říká autorka vystavených prací sklářská výtvarnice Klára Horáčková.

Evoluce je něco, čemu se nevyhne a čemu neunikne žádný tvůrce, umělecký styl, žádná společnost ani historická epocha. Evoluce myšlenek a zrození díla probíhají zprvu skrytě, chaos soupeří sám se sebou a potřebuje čas; z embryí myšlenek přežijí ta nejživotaschopnější. Slovo chaos ale nepatří do tvůrčí metody Kláry Horáčkové, neboť zde vystaveným dílům pomáhaly na svět chirurgicky přesné zásahy, mající každý řez a detail formující budoucí skulpturu pod maximální kontrolou nepřipouštějící výmluvy. Její evoluce je racionální, přísná, oděná v černou.

Autorka k tomu říká: „Techniky, které používám, jsou hodně časově náročné, díla mi neexplodují pod rukama z ničeho nic. Je to zdlouhavý proces, konkrétně tavené sklo a fusing v podobě, v jaké ho používám já. Zajímají mě struktury, spékání segmentů dohromady a kontrola nad tvarem a detailem.“

Výstavu Evoluce tvoří vedle zcela nových prací také tři díla z dřívějších let, nicméně z  časového odstupu vidíme, že evoluce – tematická, tvarová a technologická – se v její předchozí tvorbě ohlašovala mnohem dříve, a to způsobem, který už tehdy předjímal přísné drama nejnovější evoluce „model 2017.“

Microcosmos, 2014 (foto: Anna Pleslová)

Jsou to objekty ze stavovaného skla, dvě robustní vázy MET (2002) a monumentální mísa z čirého stavovaného skla Mikrokosmos (2014) s optimisticky světlými odstíny zelenkavých jehliček krystalů deroucích se z nitra obří mísy, nositelů vitální energie signalizujících další růst. K nim lze také přiřadit dvě menší misky (představené na výstavě Vodováhy/SPIRIT LEVELS téměř přesně před rokem) zcela jiného charakteru, ohraničující růst z opačného konce existence. „Odlupující“ se pláty hmoty jako šupiny z odumírající kůže evokují degradaci materiálu a ohlašují nevyhnutelný rozklad a zánik.

Tendence naznačené v těchto starších dílech se staly vědomým konceptem a studijním procesem pro vznik něčeho nového, a to i po stránce užitého materiálu a technologie zpracování. Jako v některých dílech jiných tvůrců v začátcích jejich umělecké kariéry vidíme a cítíme tíhu a smutek světa, jež se časem promění v odlehčený a radostnější pohled, zdá se, že evoluce Kláry Horáčkové probíhá opačným směrem. A jako každá prvotní fáze evoluce i zde se začíná od nejjednoduššího až primitivního základu; jeho obhroublost nedbá na kdejakou zjemnělost, neb je zbytečná, ale přijde, jak ještě uvidíme, ke slovu až v pozdějších fázích vývoje.

Objekty vznikající (foto: Tomáš Rubín)

Zelené výhonky kdysi rašící ze dna mísy, nesoucí tajemství přirozeného růstu, se proměnily v tvrdé černé pruty trčící vzhůru, kterým není umožněn pohyb v laskajícím vánku; spoutané do věží, domů, objektů a útvarů jsou strnulé a zkamenělé jako ďáblovy věže z čediče. Tento pochmurný Manhattan, prostorová kompozice nazvaná Evolution (2017), umístěná na stole uprostřed galerie, čítá devatenáct skulptur a odráží brutální energii černé, pohlcující barvy světa jako jádro galaxie. Sem tam vložené malé „snopy“ z barevných tyčinek na věci nic nemění, jsou překvapující připomínkou, že někde, někdy, v minulosti nebo v budoucnosti, snad, barvy existují.

Evolution, 2017, tavené černé sklo (foto: Anna Pleslová)

Autorka stavuje černé skleněné tyče do skulptur jednu po druhé, trpělivě a s exaktní přesností a dovolí jim pouze malý pohyb v samém vrcholu, kdy pojednou ztratí energii, zvadnou a odkloní se od přísné vertikály. Upoutat pozornost by ale měl malý detail na každé z věží, jakýsi roztřepený límec, který jako chameleon v tuto chvíli sice splývá s prostředím, ale může to klidně být i cíp křídla čehosi (další fáze evoluce v budoucí tvorbě Kláry Horáčkové?) deroucího se ven, co v příhodnou chvíli výbušnou silou rozmetá strnulou rigidní věž.

Tato temná sestava našla svůj vyšší vývojový stupeň a elegantnější pokračování ve dvou samostatně stojících objektech vytvořených na stejném tvarovém principu, ovšem pracujícím s protikladem černé a bílé: Evolution Black, tavené černé sklo, a Evolution White, tavené čiré sklo (2017). Černá skulptura se probouzí ze strnulosti výrazným pohybem černých tykadel ohmatávajících volný prostor, bílá skulptura, zachovávající kompaktní tvar, zvětšila měřítko a posunula se do estetické, jemnější polohy. Vymanila se z temnoty a rozkvetla, nicméně část stínu zůstala a bíla zkalila svůj jas.

Evoluce podle Kláry Horáčkové (zdroj foto: redakce)

Zatímco kolekce Evolution 2017 v centrálním prostoru galerie pracuje s přísnou konstrukcí a vertikálou, která jako imperativ poutá vaši pozornost na první pohled, sada tří závěsných skleněných obrazů Artificial Landscape, I–III (2017), k vám promluví o něco později. I ony jsou černé, ale rozdíl mezi těmito dvěma entitami, pocházejícími ze stejného rodu, je výrazný. Snad černá barva sama, snad linie skleněných tyčí přesáhly své dosavadní možnosti a postoupily do další fáze evoluce. Černé tyče jsou horizontálně nataveny na hladkou lesklou plochu, a i když nepostrádají původní fortel, běží zlehka oběma směry a rytmizují pole spolu se „šmouhami,“ jež tu zůstaly po průletu vložených barev, které zde ztratily svou sytost ve prospěch decentnějších odstínů. Zrcadlově vyleštěná plocha odráží okolní prostor, bludičky světel galerie, stíny, obrysy postav a pohyb návštěvníků.

Obrazy ožívají, oduševnělé a elegantní, a nutí vás chodit sem a tam, přibližovat se a zase ustupovat a zkoumat, co se v nich vlastně děje. Nápovědou může být vyjádření autorky: „Hodně mých objektů vyjadřuje geometrické, optické, fyzikální a vztahové zákonitosti a fenomény, ale zajímá mě i sociologie a lidská mysl, i když se to v nich možná neprojevuje tak výrazně. Je to můj způsob poznávání světa a univerzálních principů, které jsou nadčasové.“

Ojedinělý je především koncept výstavy, který záměrně poutá pozornost prvního pohledu nikoli na jeho vrchol, ale na jeho předstupeň, kterým je silueta centrální kolekce až primitivně kompaktních tvarů v neživé černotě, aby o to víc vynikla skutečná evoluce zvolených prvků směrem k jejich sladění a zakomponování do vyššího oduševnělého celku, zde představovaného skleněnými obrazy, které jsou vrcholem výstavy i současné fáze „evoluce, ročník 2017“, jak ji představuje Klára Horáčková.

Výstava Evoluce je k vidění v pražské Galerii Kuzebauch do 7. července 2017 (foto obrazu: Marie Kohoutová)

Pro nás je zajímavou ukázkou oné pomalé a nejisté cesty, jejíž úspěch není nikdy předem zaručen, a pomoc musí každý hledat sám u sebe. „Obdivuji každého, kdo se vydá cestou umění,“ říká Klára Horáčková, „práce to opravdu není lehká a panuje v ní velká nejistota, zda uspěje. Člověk musí mít opravdu hluboké vnitřní přesvědčení a pocit nutnosti, že chce dělat právě tohle. Každé dílo má nějaký účel, cíl, a používá různé strategie k jeho naplnění. Člověk by měl být na sebe přísný, ale zároveň i hodný, protože nadměrná kritičnost ochromuje a nedovoluje tvořit. Měly by přijít i chvíle, kdy je autor schopen ocenit nalezený princip, který se dá rozvinout, a dál na něm stavět.“

V tomto smyslu dostála Evoluce svému smyslu i zvolenému názvu výstavy. Nový princip byl nalezen a rozvinut. Skleněné obrazy Kláry Horáčkové, vytvořené na základě zde představeného evolučního konceptu, budou procházet dalšími výstavami této nadějné autorky a zcela jistě nezůstanou osamělými díly. Stejně jako ty z předchozích let najdou nové, stejně skvělé pokračování a přirozeně se spojí do dalšího, vyššího celku s těmi, která teprve vzniknou.

Text: Marie Kohoutová, Úvodní foto a foto z ateliéru: Tomáš Rubín, Další foto z výstavy najdete ► ZDE


► Právě vyšlo 2. tištěné číslo magazínu Material Times → Najdete v něm například rozhovor s Klárou Horáčkovou, Petrem Stanickým, architektem Davidem Vávrou nebo fotoreportáž z huti, kde pracuje Ondřej Strnadel.

6. 6. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.