Všímáme si
Designérka Matali Crasset pletla košíky s Afričankami, nyní se je snaží prosadit na evropském trhu
Světoznámá francouzská designérka Matali Crasset propojila analytické myšlení a evropský způsob tvorby s živelným africkým rytmem. Spolu s košíkářkami ze Zimbabwe vytvořila sérii objektů s názvem „Gourd´s family“ neboli Rodina tykví. Vycházela z existujících místních tvarů a symbolů, které ženy přetvořily v objekty vyjadřující soudržnost komunity a sounáležitost. Matali Crasset se podělila o své zkušenosti.
-
Designérka Matali Crasset pletla košíky s Afričankami, nyní se je snaží prosadit na evropském trhu
-
Jeden z objektů ze série Rodina tykví, Miroir, 34 x 33 cm (zdroj: FB Matali Crasset)
Proč zrovna „Rodina tykví“?
Základní tvar tykve existuje v tomto regionu již dlouho. Místní mi ukázali obřadní nádobu tykvovitého tvaru, ale byla moc velká a trvalo čtrnáct dní ji vyrobit. Hledala jsem formu tohoto symbolu, která by byla méně náročná na materiál a čas, aby ji ženy pak zvládly vyrábět. Zmenšila jsem ji a vícero jich propojila do jednoho objektu.
Návrhy a výrobky, které z dílny vzešly, jsou spíše nefunkční. Je v realitě každodenního živobytí afrických žen prostor na výrobu takových předmětů?
Abyste objekt měli rádi, nemusí být užitný. Když je krásný i užitečný, má dvě cesty, jak se dostat k lidem, ale když je jen krásný, víc ho vnímáte. Pro tyto ženy byla práce v dílně také společenským setkáním, cestou k sobě samým a k vyjádření jejich místa v komunitě.
Kde v návrzích hledat tuto sounáležitost s komunitou?
Tykve značí u většiny objektů nohy nebo jednotlivce. Chtěla jsem, aby je košíkářky zkusily proplést dohromady, spojit v jedno. Ne jen svázat nebo přivázat na vrchní společnou část, ale opravdu je integrovat, aby celý objekt působil jednotně a propojeně. Když se mi podařilo tuto vizi jim vysvětlit, svitlo jim v očích.
Jaké pro vás bylo vést dílnu s ženami tak odlišné kultury?
Všechno, co tyto ženy dělají, musí mít výsledek, jde o přežití. Některé přišly s novorozenci, jiné cestovaly z dálky. Cítíte, že mají těžký život. Já mám takové dílny ráda, protože člověk musí analyzovat a být flexibilní, vnímat lidi, jak to přijmou. Tyto ženy nevědí, co je design a nezáleží jim na něm. Ale záleží jim na životě. Je to vlastně svým způsobem jednodušší. Když dokončí výrobek, tančí. Nedá se to srovnat s žádnou západní zkušeností.
Cítila jste bariéry?
Necítila jsem je jako problém, jen trvalo delší dobu, než jsme se pochopily. Tam jde všechno pomaleji, je čas věci udělat a pak je strávit, pochopit a přijmout.
Týdenní řemeslné dílny s názvem Basket Case se zúčastnilo sedmnáct žen v učení a jedna mistrovská košíkářka. (foto: Ambiente blog)
Designérka Matali Crasset při práci. Vpravo výsledky spolupráce s košíkářkami ze Zimbabwe. (foto: archiv Matali Crasset)
Místní podnik Bulawayo Home Insdustries vyvážející řemeslné výrobky, který akci zaštítil, sdružuje ženy v tíživé životní situaci a ženy znevýhodněné na trhu práce, pomáhá jim získat soběstačnost například právě skrze řemeslné vzdělávání. Týdenní setkání zkušených košíkářek i začátečnic se uskutečnilo díky finanční podpoře EUNIC (Národní kulturní instituty zemí Evropské Unie – v tomto případě francouzské, německé a britské). „EU mimo svůj region podporuje hlavně rozvoj zemědělství nebo infrastrukturu, ne umění,“ zhodnocuje Matali Crasset ojedinělost projektu.
Výsledkem setkání jsou návrhy a postupy na výrobu nových košíků. Ty by měly pod záštitou Bulawayo Home Industries najít kupce v Africe i v Evropě. Na veletrhu Ambiente v německém Frankfurtu proběhlo představení projektu s možností koupě na prodejním stánku Bulawayo. Veletržní společnost poskytla prostor pro vystavení objektů bezplatně.
Sbírka byla vystavena také v Národní galerii Zimbabwe, stala se nejdiskutovanější a nejnavštěvovanější výstavou roku. (foto: Curator's blackbox)
Na otázku, zda teď účastnice začnou „Rodinu tykví“ vyrábět, však Matali Crasset krčí rameny. „Nevím, jak to tam jde, jestli ty tvary vyrábějí. Chtěla bych pokračovat s tvorbou větších objektů, ale nejdřív uvidíme, jak půjde tohle. Všechno má svůj čas. Slyšela jsem, že jedna mladá košíkářka následně pokračovala sama a už vyrobila hodně kusů. Jestli to tedy změnilo život byť jednoho člověka, je to úspěch.“
Text: Kateřina Zvelebilová, úvodní foto: Messe Frankfurt magazine
31. 3. 2015
Aktuálně
► Materiály ve scénografických procesech
► Queer materialities, queer technologies
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU
14. 9. 11:41
Děkuji z krásný článek s ještě hezčím názvem.
Bylo by dobré, kdyby díla umělců ...
Michael Rada - Upleteno z plevele
1. 9. 06:58
Dobrý den, děkuji Vám za článek, který navazuje tématicky na mé vlastní texty ...
Michael Rada - „Městské doly“: jak využít potenciál elektroniky, kterou už nepotřebujeme