CZ / ENG

Všímáme si

V truchlení nad truhlou máme rezervy, upomíná designér a soustružník Antonín Hepnar

Antonín Hepnar, designér, výtvarník a mistr dřevosoustružnického řemesla, vidí rakev jako výtvarný artefakt. S vědomím limitů lidského života jednu vymyslel a vyrobil. Nazval ji Raketa do vesmíru. „Rakev jsem vytvořil pro sebe – chci v ní být skutečně pohřben,“ říká jasným hlasem. Své kolegy vyzval, aby rovněž jednu pohřební truhlu navrhli a realizovali. Jejich práce jsou od 6. do 31. října 2017 k vidění v pražské Galerii 1.

V truchlení nad truhlou máme rezervy, upomíná designér a soustružník Antonín Hepnar

Na výstavě s titulem „Mezera v designu aneb konec pohřebního pesimismu“ spolu s Antonínem Hepnarem vystavuje Jakub Berdych, Jiří Ďuriš, Hanuš a Zlata Lamrovi, Ladislav Plíhal, Jan Stolín a Martina Špinková. Vystavené schránky mají rozličné podoby – evokují domek, raketu, loďku, kuklu, krajinu, nezměrnost.

Výstava Mezera v designu neukazuje jen nové podoby truhel. Usiluje o komplexnější úvahy o našem odcházení ze světa. „Rakev symbolizuje důstojné rozloučení pozůstalých s tím, kdo jim byl blízký, je oporou pro jeho tělesnou schránku, zároveň též určitou oporou i pro jeho pozůstalé,“ připomíná Tereza Špinková, kurátorka výstavy. V katalogu výstavy najdete její věcně pojatý text s titulem Pohled do historie pohřbívání a historie podoby rakví, kterým se jí daří celý projekt zasadit do kontextu přesahujícího sféru galerijního prostředí.

„Můžeme si vybrat z nespočtu podob produktů a služeb podle toho, co je nám blízké. Proto je udivující (nebo až alarmující), jak konzervativní podoby nabývají pohřby. Variabilita a individualizace v podstatě není pro normálního občana možná, respektive pokud je, dotyční o ní zpravidla nevědí,“ dodává Tereza Špinková. V souvislosti s tabuizací naší konečnosti poukazuje na omezenou variabilitu pohřebních schránek. A ptá se: „Je třeba držet se daných tradic? Nebo je na čase je změnit? A jak se případně se změnami vyrovnat?“

Rovněž Antonín Hepnar upozorňuje, že podoba rakví se již několik staletí nezměnila, obvykle nese tvar šestibokého objektu. Designér není s tímto pojetím spokojený, udržuje to podle něj rituál maximálního smutku s hlubokým působením na city pozůstalých. Rakev by podle jeho slov mohla mít podobu osobnějšího a snad i trochu pozitivního průvodce ve smutku z odchodu blízkého člověka. Zároveň je však třeba respektovat zákonem dané normy a praktické náležitosti, které musí truhla splňovat. Hepnar v této souvislosti oceňuje novelu zákona o pohřebnictví, kterou letos prosadila ministryně Karla Šlechtová. Mimo jiné je v ní nově formulováno používáno papírových rakví, požadavky na pevnost materiálu se zvýšily.

Ostatky vs. Vesmír
Hepnarova dřevotvorba je založena na rotačním tvarosloví. Soustruh a dřevo mu dovolují vytvářet válcovité, kulovité, talířovité či vejcovité tvary. „Práce mě vždy obohacovala představami, že i vesmír je plný rotačních těles. Proto i můj návrh na rakev je pojat rotačně ve tvaru rakety do vesmíru,“ vysvětluje. Tak zvaná haptická vejce a dřevěné květy, které se Hepnarovi rodí pod rukama už pěknou řádku let, nechybí ani na pohřební truhle. „Čelo rakve nese domovní znamení křesťana a samotná truhla se tak stává mým novým obydlím.“

Haptická vejce a květiny zdobí schránu na tělo. Dřevěné květiny zdobí i zahrádku u současného Hepnarova obydlí

Při řešení objektu se Antonín Hepnar zamýšlel nad alternativním vstupem do rakve. Vzorem se mu stal sanitní vůz, do něhož je člověk zasunut na nosítkách v zadní straně vozu. Náhodě neponechal ani interiér a ustrojení. „Zesnulý je zpravidla do rakve ukládán jako na lůžko včetně polštářku pod hlavou, ale přitom je uložen většinou v obleku, což se mi jeví trochu protismyslné. Proto se budu cítit lépe uložen v pyžamu,“ vysvětluje s tím, že tímto gestem poukazuje na potřebu návratu k přirozenosti a úctě, jeho slovy k ušlechtilé prostotě.

Věrný tradici člověka, který celý život pracuje se dřevem, klade důraz na archetypální řetěz artefaktů kolébka, postel, rakev. Na vitráži Uměleckoprůmyslové školy Praha Žižkov, kde v mládí studoval, stojí: „Kolébku, postel a truhlu ti zdobí truhlář.“ Tato triáda, tři neoddělitelné souvislosti, podle něj upomínají na těsné společenství a plnost obnovy života.

A po nás…
Antonín Hepnar svou roli designéra vnímá v širším společenském měřítku. „Rakev – to je dnes skoro cizí slovo,“ žehrá na tendence v současné společnosti. Nevystupuje jen v roli výtvarníka – autora artefaktu, věří, že takto pojatá výstava může vést k další veřejné i odborné diskusi. Mimo jiné cituje z Občanského zákoníku: „Člověk je oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb.“ A záhy dodává sám za sebe: „Vystavené truhly nejsou poslední řešení, jen snaha ukázat cestu,“ dodává s tím, že je třeba hledat podobu soudobé rakve, neodvracet se od tématu.

Když vypráví o své práci, neopomene zmínit rituální a symbolický význam, který pohřební obřady vnášejí do společenství a základů kultury. „Přál bych si, aby výstava přinesla lidem inspiraci a pocit, že rozloučení nemusí být v potocích slz, jestliže odcházející byl na zemi něčím platný a vedl spořádaný život.“ Spolu s tím by si přál, aby mladí designéři neměli obavu ze slova smrt.

Antonín Hepnar cítí, že pohřební obřady nesou svůj význam, na který bychom neměli zapomínat. To že, se stalo obyčejem společné rozloučení se zesnulým vynechat, pojmenovává jako nešvar proti lidské mravnosti. Hepnar vyrůstal v Podkrkonoší, na své rodiště vzpomíná jako na zbožný kraj. „Bylo samozřejmé, že rodina i děti byly u umírajícího.“ Vybavuje si, jak jako ministrant asistoval faráři při výjezdech za nebožtíky do domů smutku. Věří, že takovéto prožitky v dětství, silně formovali jeho vztah k životu a schopnost život cítit a ctít. Popisuje, jak z domu zesnulého vyjížděl pohřební vůz tažený koňmi. Za ním šel průvod, společně směřovali do kostela. „Smrt není zlá. Ale lidi tu smrt dělají zlou.“

Osobní prostor pro tělo i duši

Jakub Berdych reflektuje lidskou touhu bydlet takzvaně ve vlastním. Navrhl domek –
„poslední útočiště po celoživotním boji s náklady za vlastní prostor“. Zhmotnil ho ve smrkové překližce.

Jiří Ďuriš pracuje se sílami přírody i čichovými vjemy. Do truhly z topolové překližky umístil bavlněný polštářek, naplnil ho pilinami z borovice, ze kterých se uvolňují blahodárné silice.

„Odejít stylově, to je, oč tu běží,“ vidí Ďuriš pohřební rituál s pozitivním přídechem, v tomto případě v růžovém provedení.

Dřevěnou dýhu, desky MDF a bavlnu využili při konstrukci rakve manželé Zlata a Hanuš Lamrovi.

„Člověk pohřbený v naší Kukle se může zrodit tak jako motýl do nového stadia života. Je to dokonalá proměna. Z kukly v barevného motýla,“ uvádějí autoři.

Se smrkovým dřevem a zlatem pracoval Ladislav Plíhal. Rakev adresuje zesnulému vlastenci a milovníkovi české krajiny. Na víku nalézáme miniaturu Řípu i s rotundou. Během tvůrčího procesu uvažoval i rakev v podobě párku v rohlíku.

„Představoval jsem si vydlabaný kmen vytvarovaný do tvaru rohlíku se žlutou či červenou dekou, v níž by bylo tělo zesnulého zabaleno, jenom hlava by lezla ven. V případě potřeby by se zakryla odkrojkem špičky. Inu, vrátil jsem se k Řípu,“ uvádí Plíhal.

Překližka a bříza daly vzniknout druhé truhle podle návrhu Ladislava Plíhala. Náročné téma si volil na základě mediálních podnětů. Vznikla Loďka pro malé robátko.

„V médiích se rozebírala legislativa nedonošených dětí, na které se někdy nahlíželo jako na biologický odpad. Bylo proto potřeba rozvést úvahu nad vztahem bytosti ke světu, který nestihla poznat,“ vysvětluje Plíhal.

Jan Stolín použil ventilátor, hliníkovou mřížku a desku MDF, své dílo charakterizuje jako sokl bez sochy, prázdný praktikábl. „Mřížkou z útrob objektu vane vítr a občas mlha. Obojí mizí nad objektem,“ objasňuje Stolín význam galerijního objektu.

„Truhla není v mém přání nic víc, ale také nic míň než přívětivá schránka na moji schránku tělesnou, která by se do ní měla dát dobře uložit,“ říká Martina Špinková, které volila neohoblované dřevo smrku a slova z Bible. Špinková je profesí malířka a typografka, mimo jiné stála u zrodu Cesty domů – organizace, která se dlouhodobě věnuje poskytování odborné péče umírajícím a jejich blízkým.

Texty na dřevo psala Špinková spontánně vlastní rukou. „Tělo truhly mě vedlo. Do truhly jsem si na dvoře lehla a hleděla jsem na nebe nad sebou. Víko mi ale ještě nepřiklopili, tedy schránka zůstává nad zemí, na výstavu, pro radost a kuráž, že může být líp (se životem i s designem rakví).“

Text: Tereza Lišková, foto: Tomáš Tesař

foto z vernisáže v Galerii 1 zde


► O inovativním a ekologicky šetrném řešení posmrtného rubáše, ve kterém je zapouzdřen biomix z hub, čtetě v letošním papírovém vydání magazínu Material Times. Článek napsala Pavlína Šebestová, která vede matériO Prague.

6. 10. 2017

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.