CZ / ENG

Ptáme se

Poslední mistr svého řemesla: dřevosoustružník Antonín Hepnar

Vztah k řemeslu a dřevu si Antonín Hepnar vybudoval už jako dítě v dílně svého otce. Dovednosti soustružníka a cit pro materiál dále rozvíjel na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově. Jeho závěrečnou školní prací byla, dnes již ikonická, lampička Muchomůrka. O padesát sedm let později, tedy v roce 2010, získal na přehlídce Designblok hlavní cenu. 

Poslední mistr svého řemesla: dřevosoustružník Antonín Hepnar

Skupina OKOLO mu při této příležitosti připravila působivou výstavu Retrospektiva světla. Letos v létě o jeho práci vyšel článek ve španělském vydání prestižního časopisu Architectural Digest. Jeho díla úspěšně prodávala i londýnská galerie Mint. V Praze najdete jeho tvorbu například v designshopu v DOXu nebo v Galerii U Prstenu.

Z kusů dřeva se u dřevosoustruhu v jeho dílenském ateliéru rodí svícny, květiny, svítidla, hračky, loutky, objekty, sochy, mísy a misky různorodých tvarů. Kdyby bylo třeba, vyrobí i náčiní do kuchyně, jako je palička na maso, válek na nudle, formičky na cukroví či kořenky, které spolehlivě udržují aroma. „Dřevěné kořenky jsou klasika,“ dodává mezi řečí a prakticky podotýká, že se dřevo skvěle hodí i k výrobě solniček (nevlhne v nich sůl).

Ať už jde o haptická vajíčka či o artefakty galerijního charakteru, věci, které vyrábí, svádějí k pohledu i dotyku. Dřevo díky dovednostem uměleckého soustružníka nabývá jemných oblých rysů, po finální povrchové úpravě získává heboučký povrch a vyniká jeho kresba. Antonín Hepnar vzpomíná, jak kvalitu zpracování materiálu ocenila i umělecká komise v době komunismu: „Říkali, že Hepnar to má hezky ulízaný.“ On si nejvíce zakládá na tom, že přišel na zapomenutou techniku oválného a hranatého soustružení. K jeho zářezu v oboru patří i vynález na tvarování dřevěných nádob – plastifikace dřeva. 

Další kapitolu Hepnarova díla tvoří výtvarná spolupráce s filmem a rozměrné užitné objekty, které navrhoval a vyráběl do významných reprezentativních interiérů. Když mluví o své práci, tak nezapomene zmínit, že navrhuje a vyrábí hlavně věci denní potřeby. V jeho pojetí je však možné užít a „potřebovat“ i dřevěné květiny – z těch si ostatně doma vybudoval celou „zimní zahradu“. Jde mu o prožitek, emoční vztah k věci, vnímání všemi smysly, hmat a čich nevyjímaje. 

Dřevěná stolní lampa Muchomůrka

Tátovo řemeslo
Souhra podivuhodných náhod ho vedla k soustruhu a dřevu neomylně. Nikdy od svého řemesla-práce neutekl, dodnes pracuje jako poslední profesionální solitér ve svém oboru u nás. Tato situace je dána i tím, že u nás v 60. letech prakticky zanikl učňovský obor soustružení dřeva. Klasické soustružení dřeva přitom patří k jedné z tradičních dovedností, které řemeslníci rozvíjeli během staletí. V minulých stoletích se těšilo oblibě v celé Evropě. „Dnes je toto řemeslo vymřelé.“ Do jisté míry ho uživují poloamatérští nadšenci, kteří podlehli jeho kouzlu.

Zkušenosti s opracováním dřeva sbíral Hepnar od útlého mládí. Jeho otec měl dílnu v rodinném domě v Červeném Kostelci u Náchoda, v domě žila i celá rodina. „Jako dítě jsem měl své pracovní choutky. Když byla dílna prázdná, hlavně v sobotu nebo večer ve všední dny, jsem si tam nerušeně dělal, co jsem chtěl. Řemeslníci tam měli důkladně přichystaná a nabroušená dláta. Tak jsem si je vypůjčoval. Nevím, co z toho tenkrát vzniklo, ale pamatuji si, že jsem jim ta dláta ztupil. Když ráno přišli do práce, bylo jasné, kdo je pachatel.“

Samotu v dílně využíval i k tomu, že si pouštěl různé stroje – třeba pásovou pilu. „Bylo to moje krásné dětství. Myslím si, že něco takového dnes žádné dítě nezažije. Přijde mi, že děti nemají touhu po nějaké seberealizaci – v tom smyslu, aby měly nějaký nápad a šly ho hned a rychle udělat,“ říká.

Antonín Hepnar vypráví, že ho to vždy táhlo do Prahy. Během první krátké návštěvy se do ní zamiloval. Po pár letech na gymnáziu, které nedokončil kvůli latině, vychodil měšťanku. Pak se vydal na jedinou učňovskou školu ve svém oboru – z Podkrkonoší jel do Tachova. O pět let později byla už tato škola zrušena. Šlo o tříletý obor, který kombinoval praxi a teoretickou výuku. Každý školní rok tu jeden ročník absolvoval tři měsíce. Po dokončení školy měl jít mladý Hepnar do učení k tátovi. 

Ještě předtím ale v Tachově potkal výborného učitele, a to přesto, že se škola v té době potýkala s nouzí o učitele z oboru. „Shodou okolností byl v Tachově zrovna na vojně kluk, co absolvoval školu na Žižkově, kde se zabýval soustružením dřeva. Náš ředitel se s velitelem kasáren domluvil, že u nás bude učit. Voják-učitel, to byla moje velká odborná pomoc. Ačkoliv na gymnáziu jsem propad, tady jsem byl jednička.“

Hepnar vzpomíná, jak za ním na konci školního roku tento učitel přišel a doporučil mu, aby jel na zkoušky na vysněnou žižkovskou školu: „To bylo něco pro mě. Ale neměl jsem to s tátou domluvený.“ Hepnar se přesto, bez nějaké zvláštní přípravy, rozhodl cestou do rodného Podrkrkonoší u zkoušek stavit. Na školu se dostal. S malou dušičkou jel domů, aby tam tu novinu oznámil. Tatínek ho do Prahy na školu pustil s tím, že tam s ním stejně po vyučení počítal.

Na žižkovské škole se pak setkal s učitelem a akademickým sochařem Václavem Markupem a velmi si ho oblíbil. Markup později Hepnara doporučil do ateliéru profesora Josefa Nováka, který působil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. „Když viděl profesor Novák mé kresby – studie hlavy, říkal, že by Hepnara hned vzal. Ale u zkoušek jsem pak neuspěl. Byl debilní rok 1952, doba, kdy se popravovali nevinný lidi.“ Antonín Hepnar nebyl navzdory svému talentu, podobně jako řada jeho vrstevníků, z politických důvodů na vysokou školu přijat. „Můj táta pracoval jako drobný živnostník. Za totáče z něj pak byl vykořisťovatel, a já jsem si to nesl s sebou.“

I když to nebylo bez obtíží, postupem času se mu dařilo pracovat na volné noze. „Mezitím jsem musel dělat hodně činností mimo své odborné zaměření. Nebyly dobré podmínky,“ popisuje dobu, která nastala po dokončení střední školy. Později se usídlil na Praze 1 v Kaprově ulici, kde pracoval ve svém dílenském ateliéru. Kromě našeho posledního mistra v oboru uměleckého dřevosoustružení se tak stal i jedním z prvních českých designérů.

Mísa Bosáž (autorský originál)

Technický pokrok a tradiční materiál
„Za totáče jsem hleděl do budoucnosti a myslel si, že až se změní režim a bude zase svoboda podnikání, že svoje řemeslo zachráním. Práce jsem se držel, i když za mého života bylo zrovna soustružení dřeva zlehčované,“ vypráví Antonín Hepnar. „Moje řemeslo dávno de facto zničil technický pokrok. V době válečné a hlavně poválečné vznikaly nejrůznější stroje na soustružení dřeva, ale pozor, nešlo o dřevosoustruh. Vznikaly kopírovací stroje, různé automaty a poloautomaty, které dokázaly chrlit výrobky ve stovkách, a když to byly menší věci, tak v tisícovkách kusů za den,“ popisuje jeden z vlivů, který přispěl k úpadku tradičního řemesla. Po revoluci zjišťoval, že řemeslo živoří všude v Evropě. Dodnes se autoři jeho ražení potýkají s problémem, jak najít a oslovit osvíceného kupce.

Za komunismu se soustružení stalo doménou chatařů. Ve specifických společenských okruzích nové vlny nadšenců do řemesel se těší oblibě i dnes. Velmi omezená nabídka soustružnických kurzů nestačí pokrývat poptávku. Přesto – když je řeč o soustružení, tak si podle Antonína Hepnara většina lidí nejprve představí kovosoustruh. Práce kovosoustružníka a dřevosoustružníka se ale zásadně liší. „Pustím motor a bez přehánění – mohou se dělat doslova závratné věci úžasného rozsahu. Otázka křivky je zde nevyčerpatelná,“ vysvětluje a dodává, že zmiňovanými zmodernizovanými stroji nelze stejných výsledků docílit.

Podobnost vlastností materiálu a tvůrce nebude v tomto případně náhodná. Pro vyprávění i práci Antonína Hepnara je charakteristická pokora a zdravé sebevědomí. Dnes pracuje podle chuti, občas ho opanuje lenost související s věkem. „Nejsou dobrý kšefty. Spíš se prodá esteticky levná věc,“ říká a dodává, že věc, o které by se dalo říct, že je na vyšší úrovni, někdy na svého kupce čeká dost dlouho.

Antonín Hepnar má životního elánu na rozdávání. Do kopce kráčí svižně, pravidelně chodí spolu se svou ženou cvičit. Každé ráno si dává velký hrnek čaje s citronem, medem a frťanem. Ve své dílně v malebných Čakovičkách nedaleko od Prahy má stále dostatek rozpracovaných věcí, aktuálně mezi ně patří i návrh soudobé rakve. S humorem chce způsobem sobě vlastním tematizovat lidské trauma ze smrti a způsob, jak s ním naše společnost zachází. Jako designéra ho při práci na tomto projektu motivuje mimo jiné i fakt, že se podoba rakví už staletí víceméně nemění. Výsledky jeho práce by měly být k vidění příští rok.

Text: Tereza Lišková, úvodní foto: archiv Antonína Hepnara (TISO PHOTO), foto web Antonin Hepnar

► Jak se daří výrobci valašských šindelí a jak pracuje se dřevem švýcarský architekt G. A. Caminada. Čtěte v papírovém vydání magazínu Material Times. Najdete tam texty a fotoreportáže o současné podobě řemesla a vztahu tvůrců ke hmotě. ► K dostání je na vybraných v Praze, Brně, Ostravě a Liberci a e-shopu PageFive.

7. 8. 2016

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.