CZ / ENG

Všímáme si

Vidění v pěti osách. O výstavě Jana Frydrycha Optikalita

To nejpodstatnější řekl sklářský výtvarník Jan Frydrych hned jako první větu našeho krátkého setkání nad rozestavěnými plastikami před začátkem vernisáže: „Je to vidění v pěti osách.“ Takže pokud se moderní přístroje a zařízení chlubí 3D viděním a modelováním, v případě plastik Jana Frydrycha je 3D málo. Výstava děl Jana Frydrycha nazvaná Optikalita v Galerii Kuzebauch, vůbec první výstava optického skla, kterou tato galerie uspořádala, bude k vidění do 12. července 2019.

Vidění v pěti osách. O výstavě Jana Frydrycha Optikalita

Text: Marie Kohoutová Foto: Jan Frydrych, archiv Galerie Kuzebauch

for English click here


„Je tam řez jen 6 cm, ale vy vidíte 36 cm,“ říká ke svému pětiosému vidění Jan Frydrych. Má skutečně jeho oko takovou zvláštnost? Pravda, malíři a výtvarní umělci vůbec mají výjimečné schopnosti vidět to, co běžným smrtelníkům zůstává skryto. Nebo je to komplexní představivost konečné podoby díla v jednotlivostech a celku zároveň ještě než vůbec vznikne? Ale třeba je to věc citu, jako když tanečník tančí jinak než ostatní, protože slyší jiného bubeníka… napadlo mě. A čtenář myšlenek Jan Frydrych hned dodává: „Je to určitý druh vnitřního vidění, jako například hudební skladatel, který komponuje, přestože přišel o sluch, protože jeho vnitřní slyšení hudby funguje dál. Dělám jen komorní díla, to mi vyhovuje, nesnažím se o žádnou monumentalitu. Držím se svého.“

A přesto v plastikách Jana Frydrycha monumentalita je, byť se rozměrově nepočítá na desítky metrů. Vize tohoto autora pracuje především s architekturou a světlem, což jsou sice základní premisy jakéhokoli jiného sklářského díla, ale ani Václav Cigler, Ivo Rozsypal, Ilja Bílek a další, kteří pracují především s geometrií sochy, nedosáhli takového účinku proměn hloubky a perspektivy jako Jan Frydrych. Ačkoliv vychází z jednoduchých tvarů, jako jsou jehlany, disky, koule a polokoule, kostky, věže, pyramidy a více či méně pravidelné mnohoúhelníky, autor jejich plochu dále dělí pravidelnými a nepravidelnými zásahy, řezy, konkávními a konvexními polokoulemi, do ostrých tvarů vkládá oblé a opačně a „kubisticky“ mění a kumuluje vzájemnou perspektivu jednotlivých částí.

Pyramida v trojúhelníku, 2008, optické sklo 45 x 34 x 45 cm

Kužel, 2013, optické sklo, 35 x 278 cm

Díváte-li se z jakéhokoli úhlu, odshora, zespoda, ze strany, vždy se dílo změní; změní se sytost i jemné odstíny jedné jediné barvy, která najednou potemní nebo úplně zmizí, průchod světla, jeho lom na řezu a odrazy vedoucí neviditelné paprsky jinam, to vše znásobuje jiskřivost optického skla a proměňuje vnitřní stavbu díla. Postaru bychom řekli, že jsou to hrátky se světlem, dnes je moderní říkat „světelný design,“ k němuž ale autor nepotřebuje počítač, motorek ani promítačku, a třeba právě ten je úplně prvotní substancí, se kterou autor pracuje, aby ho posléze polapil do těla plastiky. Mnohé se odehrává uvnitř a mnohé se děje na vnější ploše, což je něco jako průsvitný kouzelnický plášť, který si uvědomujeme jen skrze odrazy okolí či pohyb procházejících osob. Klamou zrak, ale také oduševňují a oživují tyto malé statické monumenty, které jsou vždy jiné a překvapující, nelze k nim nic přidat, ani z nich nic ubrat.

Nelze si nevšimnout, že vedle nejčiřejší průzračné jiskřivosti je dalším prvkem povyšujícím jeho díla do andělských výšin modrá barva. „Prošel jsem všechny barvy a experimentoval jsem s nimi. Modrou jsem si oblíbil proto, že v sobě skrývá všechny ostatní z barevného spektra. Umožňuje rozklad duhy, „dobarvuje“ se, a nabízí tak nepřeberné množství odstínů. Zároveň nechává prostor pro vlastní fantazii.“

Plachta, 2014, optické Sklo, 60 x 16 x 58 cm

Jan Frydrych nepochází z umělecké rodiny, on sám si pro sebe představoval kariéru profesionálního fotografa, nicméně návštěva sklářské školy v Novém Boru, kde studovala jeho sestra obor malování skla a jako jediná z rodiny se začala věnovat umění, napomohla nasměrování jeho budoucnosti. Tam tedy získal sklářské vzdělání, na něž navázal dalším studiem na Gymnáziu v Liberci a Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Byl prominentním brusičem a realizátorem prací profesora Václava Ciglera, který s optickým sklem experimentoval od 70. let 20. století, a dalších klíčových tvůrců generace, která dobyla slávu českému sklu po celém světě: Františka Víznera, Reného Roubíčka, Iva Rosypala, Bořka Šípka a mnoha dalších. Podílel se na četných realizacích do architektury a působil též jako lektor na zahraničních školách v Japonsku, Francii a ve Spojených státech. Své objekty od 80. let vystavuje v Evropě, Severní Americe a na Blízkém východě.

Tak dlouho dělal Jan Frydrych práce pro jiné, až si vytříbil svůj vlastní koncept a názor, jak má dílo vypadat a co má umět, který ale s autorskými počiny, jimž pomáhal na svět jako brusič, nikterak nepolemizuje. Vidí věci po svém. Výjimečné na této cestě vzhůru od „manuálního“ řemesla do sfér umění je to, že nezpochybnitelné řemeslné mistrovství uměleckou představivost Jana Frydrycha nijak nelimituje, v tom nejlepším slova smyslu ho přesahuje a míří k jiným horizontům.

Kostka, optické sklo, 2014, 23 x 23 x 23 cm

Na rozdíl od fotografie, které pomocí hotových presetů během postprodukce dokážou změnit ladění, atmosféru a tedy vyznění snímku, se Frydrychovy skulptury o vaši náladu a pocity nestarají, jsou esencí čisté intelektuální radosti, kterou zná každý matematik, když logické řešení zadání je nejen chytré, ale také elegantní. Matematický talent, a do sféry matematiky geometrie přirozeně patří, tedy může mít různé podoby, a jednou z nich, pokud se spojí s výtvarným nadáním a řemeslnou dokonalostí, je originální tvůrčí styl nebo také autorský rukopis. Je to minimalismus? Maximalismus? V případě Jana Frydrycha platí obě možnosti, minimum v použití základních prostředků (sklo, řez, jedna barva) = maximum dosaženého účinku.

Stejně jako se říká, že německá auta jsou tak dokonalá, že je kazí jen řidiči, Frydrychovým plastikám z optického skla vadí příliš mnoho lidí kolem, neboť k tomu, aby mohly rozehrát své důmyslné hry, vyžaduje expanzivní rozpínavá jiskřivost každé z vystavených prací neutrální prázdno kolem sebe. Světlo a občasný pohyb člověka jsou pouhými přeludy reálného světa, který se mihne na povrchu a zase zmizí, zanechav je sobě samým. Proto je nejlépe, jste-li s nimi sami; člověk brousí kolem a chce je mít jen pro sebe, což je legrační představa, protože se zdá, jako by tyto dokonalé plastiky nepatřily už ani svému tvůrci a odpoutaly se od něj, neb to jsou a) samostatné bytosti s vlastním jazykem a poselstvím, b) energetické vodiče navazující spojení s jinými světy – a to díky neodbytnému pocitu, který vyvolává jejich technická preciznost, jiskřivost a chlad, jež si spojujeme především s kosmickými plavidly, chodítky a komunikátory. Konec konců optické sklo bylo primárně určeno pro astronomické účely.

Koule, 2006, optické sklo, průměr 35 cm

V současném světě obnaženém vědou a sociálními sítěmi až do morku kostí jsou umění a umělecká tvorba posledním hájemstvím, v němž tajemství vzniku uměleckého díla, intuice a individuality tvůrce stále existují jako nejvyšší položka. Je to tak, že umělec zná sám sebe a tvoří svá díla ve shodě se sebou, nebo obráceně, že dílo je nejpřesnější charakteristikou umělcovy osobnosti, byť se jiným i sám sobě jeví úplně jinak?

Jan Frydrych má tohle vyřešené. Své skleněné plastiky považuje za modely, příklady toho, jak přemýšlí a uvažuje o umění. „Do obecných základních geometrických tvarů umísťuji příběhy, jsou to malé architektury, které se tvoří pomocí optického skla, barvy a světla, což je neobvyklé, protože běžné materiály jako kámen, dřevo nebo bronz umožňují pracovat jen s tvarem, ale nikdo se nemůže podívat dovnitř. Ale já tam vložím něco, co by tam nikdy nebylo. To je celé. Po utavení základního tvaru jen v detailech dobrousím tvar za použití stále jemnějšího brusiva, až získám nejjemnější strukturu. Teprve broušením a leštěním se optika otevře a vidíme to, co já ve skle hledám, to, co je uvnitř.“

Červená, 2019, optické sklo 35 x 24 x 47 cm

Byla tu řeč o výsadním postavení modré barvy v tvorbě Jana Frydrycha. Je tu ještě jedna barva, a to červená, zcela výjimečná a zásadní, jíž připadá čestná ceremoniální funkce označující završení každého desetiletí jeho tvorby. Plastika s červenou barvou se na výstavě Optikalita skutečně objevila, takže podle všech zvyklostí autora by měla ohlašovat příchod něčeho nového. A protože minulé je zárukou budoucího, bude to skvělé v každém případě.

11. 6. 2019

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.