.jpg)
Gajo, jaký je Váš příběh a jak jste se k projektu dostala?
Vystudovala jsem vizuální komunikaci na Akademii výtvarných umění a designu v Lublani, diplom jsem získala v roce 2008 – právě na začátku ekonomické krize. V té době bylo velmi obtížné najít práci v kulturním sektoru. Později jsem absolvovala roční magisterský program Design Futures na Goldsmiths v Londýně, kde jsem se zaměřila na environmentální a sociální témata a na to, jak mohou designéři působit jako hybatelé změny. Tahle zkušenost mi pomohla přesměrovat moji praxi tímto směrem.
Po absolvování čelila moje generace nedostatku pracovních příležitostí, takže jsme se museli sami organizovat a vymýšlet si vlastní profesní cesty. Vzniklo mnoho kolektivů, včetně těch, které experimentovaly se sociálním podnikáním, projekty kolem jídla, recyklace a DIY praxe. Krize mi vlastně umožnila přetvořit přístup k designu – od přispívání ke konzumní společnosti směrem k etičtějšímu a odpovědnějšímu pojetí, které dokáže klást otázky, a nejen sloužit. Později mi akademické vzdělání poskytlo teoretické nástroje a rámce, které mi pomohly tuto cestu ukotvit, formulovat myšlenky a rozvíjet schopnost argumentace ve své praxi.
Jak se iniciativy Trajna a Krater propojily?
Trajna, kulturní organizace, kterou jsem založila spolu s kolegou Andrejem Koruzou, byla iniciátorem Krateru. Cílem nebylo jen odtěžit biomasu invazních druhů z neudržované stavební jámy, ale spustit širší proces regenerace – vytvořit prostor pro ekologickou obnovu i materiálovou produkci.
Krater vznikl díky spolupráci mezi Trajnou, Permakulturní asociací Slovinska a městským ateliérem Prostorož. Tyto tři organizace tvořily základní jádro, které projekt rozběhlo.
Krater byl založen v roce 2020, v prvních měsících pandemie. Když byly zakázány vnitřní akce, nabídl bezpečný venkovní prostor, kde se lidé mohli setkávat. V době prudkého růstu cen nemovitostí, narůstající osamělosti a zániku autonomních zón ve městě se rychle stal důležitým místem pro budování komunity.
Postupně se připojovali další lidé – umělci, architekti, fotografové, ekologové, dobrovolníci, studenti i zvědaví obyvatelé – a projekt přirozeně přerostl původní zakladatele. Tehdy jsme začali všechny zúčastněné označovat jako Krater Collective.
Je to kolektiv, který je neustále v pohybu. Lidé přicházejí a odcházejí podle životních okolností, práce nebo studia. Zahrnuje organizace, jednotlivce, stážisty v designu, skateboardisty – zkrátka každého, kdo přispívá k životu a příběhu místa. To, co ho činí živým a odolným, je právě tento neustálý tok znalostí, tvořivosti a péče.
Co projektu Krater předcházelo?
Tématem invazních rostlin jsem se začala kreativně zabývat už v roce 2015 – v době, kdy jsme navázali spolupráci s magistrátem města Lublaně na malém grantovém projektu, pro mě už tedy nebylo zcela nové. Město každoročně vyzývalo místní neziskové organizace, aby odstraňovaly invazní rostliny z ekologicky chráněných městských lokalit, jako jsou přírodní parky nebo území spadající pod síť Natura 2000. Naše iniciativa vynikla tím, že jsme se nezaměřovali pouze na samotné odstraňování, ale společně s komunitou jsme zkoumali materiálový potenciál této biomasy – využívali jsme ji pro výrobu přírodních pigmentů, papíru, biomateriálů, potravin a dalších produktů. Na projektech jsme spolupracovali s biology, půdoznalci, mykology, truhláři, designéry i místními obyvateli.
Tyto rané aktivity položily základy většího projektu, který později získal podporu z evropského programu Urban Innovative Actions. Město tehdy rozšířilo naše kreativní přístupy do měřítka celoměstského modelu cirkulární ekonomiky a nulového odpadu. Vznikly sběrná místa, veřejné workshopy i vzdělávací programy pro školy a širší veřejnost.
Projekt nám zároveň poskytl jedinečnou příležitost porozumět mechanismům městského rozhodování a zhodnotit udržitelnost principů cirkulární ekonomiky – zejména v tom, jak tyto přístupy často posilují převládající negativní narativ o invazních druzích, aniž by skutečně přispívaly k obnově ekosystémů. Přetvářet invazní rostliny na materiály je určitě smysluplnější než je spalovat, ale samotné odstranění většinou pouze uvolní prostor pro nástup dalších invazních druhů. Začali jsme si klást otázku: Jak je možné navázat s těmito místy regenerativní vztah, místo abychom z nich jen těžili?
A právě tahle otázka nás dovedla ke Krateru. Abychom mohli v rámci Trajny udělat další krok v oblasti spolutvorby, rozhodli jsme se usadit na 18 000 m² velkém, samovolně zarostlém staveništi a přímo se zapojit do jeho plané ekologie, včetně invazních rostlin. Vybudovali jsme zde malé produkční zázemí – truhlářskou dílnu, papírenskou laboratoř a ateliér biomateriálů. Tyto prostory pro nás nebyly jen místem výroby, ale i zázemím pro výzkum – pro zkoumání cirkulární ekonomiky jako otevřeného, nejednoznačného procesu ekologické péče.
To vyvolalo důležité otázky: Jak stavět a tvořit, aniž by se narušily jiné formy života spoluutvářející blaho daného místa? Jak regenerovat prostor, když je vaše přítomnost pouze dočasná?
Projekt vychází z touhy nahradit těžbu péčí – neusiluje pouze o praktické využití invazních rostlin, ale snaží se je vnímat jako živé indikátory narušených ekologií, koloniálních stop a zrychlených globálních toků. Pokud tyto rostliny přestaneme chápat jako hrozbu a začneme je vnímat jako spřízněné druhy antropocénu, otevírá se prostor pro nové způsoby myšlení a jednání. Tyto přístupy odporují imperiálním režimům poznávání a výroby – těm, které oddělují člověka od přírody, upřednostňují kontrolu před soužitím a vytlačují místně zakotvené, domorodé formy ekologického poznání.
Je Krater mobilní, nebo je vázán na jedno místo?
Původně jsme Krater zamýšleli jako mobilní, nomádskou platformu. Jakmile jsme se ale usadili na zanedbaném pozemku ve vlastnictví státu v Lublani – spravovaném ministerstvem spravedlnosti – začali jsme si uvědomovat limity nomádství, které jsou pevně zakotvené ve smluvních podmínkách dočasného užívání. Ačkoliv je místo určeno k budoucí zástavbě, opakovaně se nám podařilo prodloužit nájemní smlouvu a spolu s architektkou Danicou Sretenović jsme postupně rozvinuli sérii advokačních aktivit, které pomáhají přetvářet veřejné vnímání místa – jako výrazného příkladu plané městské typologie. Spolu-vytvářené s přírodou nabízí Krater inspirativní model urbanismu pro 21. století a čím dál obtížnější je vnímat jej pouze jako pozemek určený k výstavbě nebo klasický projekt městské regenerace.
Přestože jsme původně budovali „mobilní“ infrastrukturu – například z lodních kontejnerů – s úmyslem se v budoucnu přesunout, náš vztah k místu začal pozvolna zakořeňovat. Pozorovali jsme sezónní proměny, identifikovali místní druhy a sledovali, jak ekosystém reaguje na naši péči – a postupně se vyjevilo, že regenerace potřebuje čas.
Louku nevyrosteš ani půdu neobnovíš v rámci jednoho projektu. Skutečná regenerace vyžaduje dlouhodobé, trpělivé zapojení. A tak se z původně nomádského Krateru stal prostor zakořeněný – protože zůstávat se ukázalo jako klíčové pro samotnou práci obnovy.
Jakou ekologickou roli hrají invazní rostliny na daném místě?
Když jsme přišli na místo, které dnes nazýváme Krater, náš pohled na invazní rostliny se začal měnit. Na takto narušené a degradované půdě nepředstavovaly pouze problém – hrály aktivní roli v ekologické obnově.
Na narušených stanovištích, jako je Krater, vystupují invazní rostliny jako průkopnické druhy: produkují velké množství biomasy, která se postupně rozkládá a obohacuje půdu; jejich složité květy lákají opylovače, jako jsou včely a motýli; jejich semena přitahují ptáky. Dokáží proměnit bývalé staveniště v dynamický průkopnický ekosystém – a přispívají k časným fázím ekologické sukcese.
Pozemek, na němž Krater vznikl, byl oplocen přibližně od roku 1994, po demolici rakousko-uherských dělostřeleckých kasáren. Postupem času se zde objevily mechy, ptáci a vítr sem přinesli semena, a invazní druhy se pravděpodobně rozšířily i prostřednictvím stavební techniky, která z místa těžila kvalitní štěrk. Tyto rostliny byly jedny z prvních, které se zde uchytily – a tím vlastně začaly prostor oživovat.
Za zhruba třicet let se zde vyvinul jedinečný průkopnický ekosystém. Krater se stal nečekaným útočištěm biodiverzity v rámci Lublaně – nejen pro invazní druhy, ale i pro pestré spektrum místních, a dokonce i vzácných a chráněných druhů.
Výzkumy ukazují, že i spravované městské parky nebo lesy mohou být biologicky rozmanité – ale právě tyto spontánně vzniklé ekosystémy, které vznikají z narušení a při minimálním lidském zásahu, bývají daleko bohatší. A přesto zůstávají zcela nechráněné a ve městském prostředí velmi vzácné – protože většina (zelených) ploch je pod přísnou kontrolou, regulací a údržbou.
Co znamená pojem „ferální rostlina“?
Běžně používané výrazy jako „invazní“, „nepůvodní“, „plevelná“ nebo „exotická“ nesou silně negativní konotace. Vycházejí z koloniálních představ o čisté přírodě a z hranic národních států – a takové pojmy rámují tyto druhy jako nebezpečné, škodlivé, a určené k likvidaci nebo vytlačení. Tento pohled nám brání rozvíjet jemnější, místně zakotvené a domorodými poznáními inspirované způsoby práce s těmito rostlinami.
Abychom mohli změnit nejen jazyk, ale i praxi, navrhujeme používat výraz ferální rostliny. Tento pojem nám umožňuje sladit naši designérskou práci s divokostí a odolností těchto druhů – místo toho, abychom je vnímali jako ekologické nepřátele. Vyzývá nás k tomu, abychom je chápali jako spojence v rámci společného úsilí o vytváření světa – ne jako vetřelce, ale jako aktivní účastníky formování městských ekologií, kde často hrají zásadní, a přesto přehlížené role.
Je papír Notweed paper vyráběn přímo na místě Krateru?
Ne, Krater slouží pouze jako experimentální a demonstrační prostor. Samotný papír Notweed se vyrábí v lokální továrně, zatímco sklizeň probíhá na soukromé, zpustlé zahradě – opuštěné po smrti starší generace původní rodiny. Křídlatka japonská (Notweed) zde postupně převzala vládu poté, co se místo stalo neformálním skládkem stavební sutě během výstavby přilehlé silnice.
Vedle pozemku žije včelař, příbuzný původních majitelů, který nás při sklizni podporuje. Pozemek čistíme na jaře, aby mohla křídlatka znovu vyrůst a v pozdním létě posloužit jako významný zdroj potravy pro jeho včely. Podle něj navíc přítomnost křídlatky pomáhá zamezit dalšímu stavebnímu rozvoji v této oblasti.
Sklízíme v dubnu, kdy jsou stonky z předešlé sezóny už suché, a zároveň začínají rašit jedlé výhonky. Na místo obvykle přijíždíme s traktorem a štěpkovačem, který naseká stonky na 2–3centimetrové kusy. Skupinu dobrovolníků pohostíme burekem z křídlatky.
Nasekaný materiál putuje do místní papírny, kde prochází procesem delignifikace – tedy odstranění ligninu, díky čemuž zůstávají pouze celulózová vlákna potřebná k výrobě papíru. Výsledný papír obsahuje přibližně 50 % vláken křídlatky a 50 % panenské dřevité celulózy, což je technologické maximum, kterého lze dosáhnout.
Ve srovnání s jinými alternativními papíry, které obvykle obsahují jen 5–10 % nedřevných vláken vláken, je to významný podíl. Jen v samotné Lublani se nachází přibližně 35 hektarů porostů křídlatky – a podobných lokalit je napříč Evropou celá řada.
V Krateru náš malý papírenský ateliér využíváme především k výrobě drobných produktů, jako jsou květináče z biomasy invazních rostlin, které slouží převážně k pedagogickým aktivitám s místními školami.
A co další nápady na budoucí využití?
Začínáme zkoumat možnosti využití papíru například pro tapety – zejména v oblasti interiérového designu. To je směr, kterému bychom se rádi věnovali dál, ideálně ve spolupráci s grafickými designéry a ilustrátory.
Zatím jsme papír využívali hlavně k tisku – na grafiky, etikety, plakáty nebo publikace. Jednak proto, že sama mám profesní zázemí v grafickém designu, a tak mi to přišlo jako přirozený způsob, jak s materiálem pracovat. Zároveň jsme papír používali i v rámci našich vlastních projektů – což nám pomáhá šířit povědomí o materiálu a ukazovat, jak různorodé může být jeho použití.
Používáte barviva?
Ne, obvykle ponecháváme přirozenou barvu materiálu, ale konečný vzhled se může lišit v závislosti na procesu delignifikace.
Někdy je papír světlejší, jindy má nažloutlý odstín. Záleží také na tom, zda použijeme bělenou dřevitou celulózu – což někdy děláme, pokud si klient přeje světlejší papír. Pokud použijeme nebělenou celulózu, papír je přirozeně tmavší. V případech, kdy je důležitá čitelnost – například u tištěného textu – vytváří bělený papír lepší kontrast mezi písmem a pozadím.
Jaký je rozsah vaší papírenské produkce a kdo vaše papíry nakupuje?
Na jednu sklizeň vyprodukujeme přibližně 150 kilogramů papíru, převážně ve formátu B2, v gramážích 130 a 250 g/m². Našimi hlavními odběrateli jsou kulturní instituce a kreativci. Spolupracovali jsme například s Mezinárodním centrem grafických umění a Muzeem architektury a designu v Lublani, a nedávno také se 42. ročníkem Split Salonu.
Převládají mezi vašimi zákazníky zástupci kulturního sektoru?
Ano – většinou jde o kulturní organizace nebo jednotlivé umělce, kteří se nám ozývají přímo. Často chtějí papír využít pro tiskoviny, grafiku nebo propagační materiály. Spolupráce bývá velmi úzká, založená na vzájemném dialogu. Notweed Paper není běžný bílý papír – má výraznou texturu, odstín i materiálovou přítomnost, která narušuje logiku standardizace. Vyzývá ke zvědavosti a vyžaduje čas k plnému pochopení svých možností.
Naším vysněným scénářem je navázat několik dlouhodobých partnerství – ať už s institucemi nebo firmami – které by se zavázaly k nahrazení neudržitelných papírenských zdrojů právě papírem z křídlatky. Taková stabilní spolupráce by nám zajistila dlouhodobější příjem a umožnila naplno rozvíjet naše naléhavé pedagogické aktivity v rámci Krateru.
Čím se ekonomický model Notweed liší od tradičních přístupů?
Náš přístup zpochybňuje negativní narativy spojené s invazními rostlinami. Usilujeme o změnu způsobu, jak se k těmto druhům přistupuje, podporujeme místní ekosystémy a zapojujeme komunity. Papír je pro nás médiem, které umožňuje formulovat alternativní diskurz a praxi – nejde jen o komerční produkt. Například spolupráce s bylinkářkou a umělkyní Alyssou Dennis se rozvinula do mezinárodního semináře Invasive Species Creative Proposals Series, který propojil designéry, bylinkáře, permakulturní odborníky – zkrátka lidi z celého světa, kteří hledají cesty, jak přistupovat k invazním rostlinám jinak než skrze militarizované strategie. Co začalo jako možný prodej, se proměnilo v hlubší kolektivní projekt. A přesně v takovou synergii věříme – když materiály spouštějí vztahy, které dalece přesahují ekonomickou výměnu.
Jak Notweed posiluje propojení mezi lidmi?
Zcela zásadně. Projekt Notweed chápeme jako nástroj pro navazování spojení s dalšími aktéry, s nimiž si vzájemně rozšiřujeme obzory. To je velmi krásné a posilující. Naše spolupráce jsou převážně mezinárodní. I když ve Slovinsku existují lidé, kteří se zabývají podobnými tématy, větší rezonanci nacházíme mimo národní rámec. Jen minulý pátek jsme se zúčastnili Spring Symposium on Habitats Through the Perspectives of Art and Science v Brně, kde celý panel patřil umělcům pracujícím s invazními rostlinami. Bylo inspirující vidět tolik lidí, kteří zpochybňují dominantní přístupy a hledají citlivější řešení. I proto považujeme za důležité kolektivizovat naše úsilí a zviditelňovat je – budovat širší komunitu, protože nás skutečně není málo. A když se propojíme, náš dopad může být mnohem silnější.
Přijímáte také mezinárodní návštěvníky?
Ano, pravidelně k nám jezdí výzkumníci, doktorandi, magisterští studenti, kurátoři, performeři a další skupiny z celého světa, kteří se chtějí seznámit s naší prací na místě nebo vytvořit vlastní site-specific projekty. Kromě toho pořádáme mezinárodní pedagogické programy a účastníme se bienále, která spojují lidi z různých oblastí – od umění po akademii – s cílem společně přemýšlet o hodnotě a potenciálu „divokého“ místa, jakým je Krater, v kontextu současného utváření měst. Pořádáme i rezidence, i když tento formát zatím funguje spíše na individuální domluvě. Například loni u nás pobývala umělkyně Ivana Papić, která se ozvala kvůli svému zájmu o práci s invazními rostlinami. Společně jsme zkoumali potenciál pajasanů žláznatých (Ailanthus altissima), známých také jako boží stromy – invazního druhu stromu běžného v městských oblastech, zejména v jižní Evropě. V Chorvatsku se hojně vyskytuje i na ostrovech. Pajasan bývá vnímán jako obtížný plevel – někdy se mu přezdívá „ghettová palma“ – ale zároveň má fascinující vlastnosti. Během rezidence jsme zkoumali, jak by mohl tento strom hrát roli v lokální výrobě hedvábí. Existuje totiž druh bource morušového původem z Číny, který se živí právě pajasany. Chtěli jsme experimentovat s možnostmi produkce hedvábí v tomto ekologickém vztahu.
Jde tedy o rostlinné hedvábí?
Ne tak docela. Hedvábí vždy pochází z bource, ale zajímavé je, že se tito červi neživí výhradně moruší. V tomto případě je hostitelskou rostlinou právě pajasan. Zkoumali jsme tzv. „mírumilovné“ hedvábí neboli Eri silk, které se získává bez usmrcení bource.
Plánujete do budoucna vytvořit rezidenční program jako pevnou součást vaší činnosti?
V rámci programu Erasmus+ už ročně hostíme 1–3 studenty designu na stážích, a rádi bychom do budoucna přivítali i další profesionály. Nedávno jsme podali grantovou žádost na projekt, jehož součástí by byl i rezidenční program. Pokud bude schválen, umožní nám to hostit více umělců během jeho realizace. Naše představa rezidencí je ale specifická – nejde nám jen o to, aby si umělci dělali „to své“. Chceme spolutvorbu – aby jejich práce byla zapojena do našich aktivit na místě. Pro nás je zásadní, aby šlo o skutečnou spolupráci. V areálu je stále mnoho práce a jsme jen malý tým. Když k nám někdo přijede, očekáváme, že se zapojí – nechceme, aby Krater sloužil pouze jako kulisa. Tím se zároveň vyhýbáme extraktivnímu modelu, který někdy v rezidenčních programech vzniká. Naopak – chceme, aby šlo o oboustranně obohacující zkušenost. My získáme nové perspektivy, hosté se stanou součástí živého procesu. Takový přístup je dlouhodobě udržitelnější pro všechny zúčastněné.
Rozhovor vznikl díky projektu Free Radicals iniciativy Haenke Haenke.
