Jaroslav Marek ve své práci propojuje současnou autorskou keramiku se zájmem o historii a staré hrnčířské technologie. Věnuje se především kamenině a porcelánu, experimentuje s keramickými hmotami a zabývá se také stavbou pecí a historickými způsoby výpalu. V rozhovoru mluvíme o vzniku společné výstavy, o tom, co se můžeme od starých hrnčířských mistrů učit dnes, i o tom, jak znalost samotné pece ovlivňuje vznik nádoby ještě předtím, než do ní vstoupí.
Vystudoval jste keramiku i restaurování a dlouhodobě vás zajímají staré hrnčířské technologie. Co podle vás uměli staří hrnčíři o nádobě, na co jsme v současné keramice trochu zapomněli?
Keramika patří k nejstarším dokladům historie. Když archeologicky zkoumáte nějaké místo, téměř vždy najdete střepy keramiky, takže má obrovskou výpovědní hodnotu. Postupně se také ustálily funkční tvary nádob, které nejen dobře vypadaly, ale především dobře fungovaly.
Mám pocit, že to se v poslední době trochu vytrácí. Lidé se snaží vymýšlet nové a originální tvary, což je samozřejmě v pořádku, ale někdy se tím mění samotná podstata nádoby. Třeba ucho může vypadat zajímavě, ale špatně se drží. Částečně jsme podle mě ztratili právě tu funkční tradici.
Anagama je technologií velmi starou, pomalou a fyzicky náročnou. Co vám dnes nabízí právě tahle cesta, co byste z elektrické nebo plynové pece jednoduše nedostal?
Výpal dřevem je obecně specifický a anagama ho ještě posouvá někam dál. Výsledný povrch tam vzniká náletem popela, což je naprostý opak elektrické pece. Na objektech a nádobách získáte určitou dynamiku ohně – popel stéká po povrchu a je na něm vidět pohyb, který mi někdy připomíná proud vody.
Plynová pec je v něčem mezi tím. Dřevem se dnes pálí i v malých pecích a také tam můžete vidět působení plamene, ale není to tak intenzivní jako u tohoto typu staré japonské pece.
Vzpomínáte si na první výpal dřevem, po kterém jste si řekl, že právě tomuhle způsobu práce se chcete věnovat dál? Co vás na něm tehdy fascinovalo?
První zkušenost s výpalem dřevem jsem měl už na střední škole, i když tehdy samozřejmě nešlo o anagamu. Dělali jsme například zakuřování keramiky. Bylo to vlastně velmi jednoduché, ale zároveň efektní.
Dřevem jsem pak pálil dál, ale k anagamě jsem se dostal až později. Toužil jsem po ní a zhruba před třinácti lety jsem se jí začal věnovat.
Ve vaší současné tvorbě se často objevují čajové nádoby – šálky, misky, konvice nebo hóhiny, které člověk vnímá velmi bezprostředně, často přímo v rukou. Anagama je přitom několikadenní, velmi intenzivní proces. Baví vás právě ten kontrast mezi rozsahem procesu a intimním měřítkem výsledného předmětu?
Určitě. Keramika je obecně hodně haptická a u anagamy je to ještě intenzivnější. Výpal nevytváří jen barvu, ale také strukturu povrchu, takže člověk nádobu nevnímá pouze očima, ale velmi výrazně i hmatem. Čajovou keramiku vyrábím také proto, že jde o věci, které lidé skutečně používají. Kupují si je kvůli funkčnosti, ale zároveň s nimi mají velmi intenzivní každodenní kontakt. Osobně mě ale víc lákají objekty, vázy a nádoby většího měřítka.
Na Sýpce Lemberk vystavujete společně s Michalem Šimralem a Janem Pávkem na výstavě s názvem Různé tváře keramiky pálené dřevem. Co vás tři svedlo dohromady – byly to právě společné výpaly, nebo jste se znali ještě předtím?
Svedly nás dohromady právě společné výpaly. Pec jsem si postavil sám. Na trzích v Berouně jsem potom poznal Honzu Pávka, který chtěl přijet na výpal, začal tu techniku používat a postupně z toho vzniklo přátelství. S Michalem jsem se potkal asi o rok později na keramických trzích v Levíně. Naše přátelství tedy vznikalo hlavně během společných výpalů.
Ovlivnilo společné vypalování i to, jak jste nad výstavou přemýšleli? Je něco, co jste za ty roky od druhých vědomě nebo nevědomě převzal?
Rozhodně. Nevědomě od sebe člověk přejímá spoustu věcí. Při společné práci někoho něco napadne, společně to vyzkoušíme, ověříme a potom to třeba začneme používat. Je to týmová práce a určitě nás navzájem ovlivňuje. Pro Honzu jsme například na výstavě vytvořili čajový stůl z fošen.
.jpg)
Kdybyste měl z téhle výstavy vybrat jeden svůj kus, na kterém je nejlépe vidět něco, co jste sám nemohl naplánovat, který by to byl a co se s ním v peci stalo?
Úplně naplánovat to nejde asi nikdy. Často bývám po výpalu zklamaný a jindy zase nadšený. Na výstavě je například chawan, který se během výpalu pohnul. Tím se změnilo místo, kam nalétal popel, a vznikla na něm louže popela u kraje místo uprostřed nádoby. Něco se v peci posunulo a díky tomu vznikl výsledek, který bych předem nenaplánoval.
Experimentujete s vlastními keramickými hmotami a některé hlíny si sám hledáte a připravujete. Podle čeho poznáte, že stojí za to s nějakou hlínou dál pracovat? Co v ní vlastně hledáte?
Potřebuji především hlínu, která zvládne vysokou teplotu, tedy kameninový nebo žáruvzdorný jíl. Protože nebydlím v jižních Čechách, většinou ji hledám v otevřených lomech, kde se nějaká vhodná hlína těží.
Obvykle je potřeba míchat více druhů, jedna hlína sama o sobě většinou nestačí. U některých mě zaujme například schopnost zachytit detail, jiné mě svými vlastnostmi naopak odradí. Důležité pro mě také je, jak hlína funguje barevně při výpalu dřevem.
Nezajímá vás jen samotná keramika, ale také konstrukce pecí a jejich fungování. Změní se způsob, jakým navrhujete nádobu, když tak detailně víte, co se s ní bude uvnitř pece dít?
Vlastní anagamu jsem si postavil sám a myslím si, že u výpalu dřevem je velmi důležité rozumět tomu, jak pec funguje. Člověk by si měl umět představit, jak plamen pecí prochází a co uvnitř dělá. Někdo to tak samozřejmě mít nemusí, ale pro mě je velkou výhodou umět konstrukci pece pochopit a navrhnout. Osobně si myslím, že by si každý keramik, který se věnuje výpalu dřevem, měl vlastní pec postavit, haha. Znalost jejího fungování určitě ovlivňuje i moje návrhy.
Dokážete už podle umístění kusu v peci poměrně přesně předvídat, kudy půjde plamen a jak se bude usazovat popel, nebo vás výpal i po letech pořád dokáže překvapit?
Překvapit mě dokáže vždycky, ale zkušenost už samozřejmě ovlivňuje i to, co vyrábím a kam jednotlivé kusy v peci umisťuji. Samotné nádoby navíc vytvářejí různá zastínění – přední kus může odstínit ten za ním, a tím se mění dynamika obarvení a působení plamene.
Stalo se vám, že jste po otevření pece dostali úplně jiný výsledek, než jste chtěl – a až s odstupem jste usoudil, že je vlastně lepší?
Stává se mi spíš to, že mě nějaká věc po otevření pece příliš nenadchne, ale třeba po měsíci zjistím, že je vlastně dobrá, a nakonec si ji nechám.
Někdy mám pocit, že celý výpal dopadl hůř, ale nakonec v něm najdu několik věcí, které si chci ponechat. A může to být i obráceně – celý výpal je dobře prodejný, ale mě osobně v něm nic nezaujme natolik, abych si to chtěl nechat.
Když vedle sebe postavíte keramiku z různých typů pecí nebo výpalů, čeho si na ní jako keramik všimnete jako první, co běžný návštěvník možná vůbec nevidí?
Nejvíc mě zajímá, jak se podařilo sladit povrch vzniklý při výpalu se samotným tvarem nádoby. Můžete mít krásný povrch, ale ještě to neznamená, že bude fungovat právě na daném tvaru.
Při vytváření nádoby máte její tvar do velké míry pod kontrolou – když je dobrý, necháte ho tak. Výpal ale ovlivníte možná jen zčásti a může celý výsledek úplně změnit. Nejtěžší je, aby se nakonec tvar a povrch skutečně potkaly.
Ve Volyni se podílíte právě i na rekonstrukcích historických pecí a výpalech kopií středověké keramiky. Co se o keramice dozvíte ve chvíli, kdy se nesnažíte vytvořit něco nového, ale naopak zopakovat technologii člověka, který žil před stovkami let?
Je to samozřejmě úplně jiná situace – snažím se napodobit něco, co měl někdo před stovkami let skutečně v ruce. Na historické keramice je například možné poznat rozdíly v řemeslném zpracování. U menších věcí je někdy patrné, že je mohl dělat učeň, zatímco větší a náročnější kusy vytvářel zkušený mistr. Na samotných předmětech se to dá poměrně dobře sledovat.
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.jpg)
