V Kunsthalle Schirn představila sochařka Anna Hulačová výstavu Abundantia, svou první samostatnou prezentaci v Německu. Její figurální sochy v pracovních oděvech připomínají zaměstnankyně zemědělského provozu. Místo tváří a částí trupu mají včelí plástve; podél běžícího pásu stojí jako zachycené uprostřed pohybu. V jejich rukou a volně na pásu se objevují keramické plody, které jako by vypadly z podivného výrobního řetězce. Také vystavené plastiky balancují mezi několika podobami: připomínají lidské orgány, stroje i rostoucí organismy, takže není jasné, kde končí příroda a začíná technologie. Jejich řemeslná propracovanost a krása přitahují pohled, zvláštní anatomie a nejednoznačnost objektů však zároveň zneklidňují. Hulačová propojuje odkazy na socialistický realismus, surrealismus a české lidové umění s otázkami současného zemědělství, úbytku biodiverzity a našeho odcizení přírodě.
Včely v jejím díle přitom nejsou pouze symbolem. Hulačová umisťuje do úlů sochy z betonu či lipového dřeva a nechává včelstva, aby jejich dutiny zaplnila plástvemi. Do formy vytvořené lidskou rukou tak vstupuje další tvůrce, jehož činnost nelze plně naplánovat. Tvrdý materiál se setkává s voskem, umělé s organickým. Včely se stávají spoluautorkami a zároveň připomínají práci, která zůstává skrytá za představou hojnosti.
Právě hojnost je klíčem k názvu výstavy: Abundantia je římská bohyně blahobytu a nadbytku. Hulačové postavy však ukazují i odvrácenou stranu plných regálů a zdánlivě samozřejmé dostupnosti potravin. Za produkty stojí lidská práce, průmyslové zemědělství i proměněná krajina. To, co se v obchodě jeví jako hotová věc, má složitý původ, na který v každodenním provozu často zapomínáme. Zaujalo mě, jak výrazně frankfurtská Schirn Kunsthalle zasazuje tvorbu Anny Hulačové do kontextu ekofeministického myšlení a zdůrazňuje její politický a environmentální rozměr. Přestože tyto souvislosti nejsou ani v české reflexi jejího díla nové, zde se stávají jedním z hlavních interpretačních východisek výstavy.
Jinou cestou k materiální stránce tvorby vedla výstava Beyond Paper Plane. Mehr als flaches Papier ve Struwwelpetermuseu, věnovaná české knižní ilustraci. Její instalace vznikla z banánových krabic, běžně používaných k přepravě knih. Podle konceptu studia OKOLO se skládaly na sebe a sloužily jako improvizované knihovničky a vitríny. Připomínaly dětskou stavebnici a jejich nízké uspořádání zpřístupňovalo expozici i nejmenším návštěvníkům.
Vystavené knihy překračovaly představu papíru jako pouhého nosiče textu. Koláže Jana Švankmajera k Alence v říši divů se blížily samostatným uměleckým dílům, jiné publikace vybízely ke kreslení, doplňování, hádání či skládání rozstříhaných částí. V knihách Vyšívané pohádky Venduly Chalánkové nebo Nitka a zatoulaný knoflíček Evy Volfové a Terezy Horváthové se do ilustrací otiskují textilní techniky. A pak jsou tu pop-up knihy, v nichž se po rozevření stránky zvedne trojrozměrná papírová konstrukce — princip, který v 60. letech minulého století rozvíjeli už Vojtěch Kubašta a Rudolf Lukeš a který má své pokračovatele dodnes.
Během mé návštěvy se několik dětí, které sem zavítaly, usadilo před televizí, na níž běžely animované filmy podle knižních předloh. Vystavené knihy zůstaly stranou; prohlížela jsem si je sama. Byl to jen okamžik, nikoli důkaz toho, jak děti nečtou. Přesto ve mně zůstal jako paradox: v prostoru plném knih, které vybízejí k dotyku, hře a vlastní aktivitě, nakonec přitáhl pozornost pohyblivý obraz.
Obě výstavy připomněly, že za výslednou podobou věcí stojí procesy, které často zůstávají stranou naší pozornosti. U Hulačové vstupuje do lidské tvorby příroda a proměňuje ji zevnitř; v Beyond Paper Plane se kniha vymyká podobě pouhého svazku stránek a stává se objektem, který lze osahat, rozehrát a prostorově prozkoumat. Materiál tu není jen prostředkem k dosažení výsledku. Spoluurčuje, co může vzniknout a jak se dílo setká se svým publikem.
Na veletrhu ovšem kniha stále častěji vystupuje také jako rozhraní. V diskusi Frag’ das Buch (v překladu: Zeptej se knihy) se se vývojáři ze společnosti pagina GmbH věnovali možnostiklást odborným knihám otázky prostřednictvím digitálních nástrojů, místo spoléhání na externí chatboty. Fyzická publikace by tak získala další vrstvu, aniž by její obsah musel zcela zmizet v prostředí cizích platforem. Český pavilon podobné napětí zpřítomňoval jinak: vedle knih a nafukovacích objektů připomínajících pobřežní krajinu nabízel komiksovou stěnu, na níž autoři kreslili ve spolupráci s nástěnnou robotickou tiskárnou ze studia drawETC.
A pak je tu materiálová stopa samotného veletrhu. Česká instalace využívala velké množství nově pořízené nehořlavé balónoviny; o jejím dalším využití se mělo rozhodovat až po skončení akce. Také debata Nachhaltigkeit nach dem Hype: Was bleibt? (v překladu: Udržitelnost po mediálním humbuku: co zbývá?) ukázala, jak obtížné je převést principy udržitelnosti do každodenního provozu knižního trhu. Recyklovaný papír se nehodí pro každý typ publikace a tisk podle skutečné poptávky může pomoci omezit nadprodukci i likvidaci neprodaných výtisků. Zazněl také návrh uvádět uhlíkovou stopu knihy přímo na obálce, údajně po vzoru Dánska. Co by ale takový údaj čtenáři skutečně řekl? A pomohl by mu při výběru? Udržitelnost totiž nespočívá jen v měření ekologické zátěže nebo v omezení odpadu, ale také v otázce, jak dlouho a k jakým účelům dokážeme materiály využívat. Ta se přitom netýká jen knih samotných, ale i dočasných výstavních instalací, jejichž další osud bývá po skončení akce otevřený.
Ze dvou dnů na veletrhu si tedy neodvážím přehled o celém knižním světě, spíš několik obrazů a otázek. Co všechno musí zůstat viditelné, aby kniha nebyla jen obsahem na stránce nebo odpovědí v aplikaci? Možná právě její materiální podoba — papír, vazba, struktura, možnost vzít ji do ruky a sdílet s někým dalším — připomíná, že knižní kultura není jen přenos informací. Je také výsledkem práce, vztahů a rozhodnutí, která začínají dávno předtím, než knihu otevřeme.
%20(3).JPG)
