Martin Janíček se na české umělecké scéně pohybuje od konce sedmdesátých let minulého století. Výrazně se zapsal do prostředí alternativní kultury, když ve svém domě v Kosoři, kde dodnes žije a pracuje, vytvořil prostor pro nezávislé koncerty, přednášky, divadelní představení i výstavy. V tomto období se profiloval především jako sochař a hudebník. Vystavoval například u Čestmíra Sušky v Malechově či na legendárních Malostranských dvorcích. Působil jako člen experimentální skupiny Dehet. Právě tehdy se zformovaly základní pilíře jeho tvorby – socha, hudba a důraz na osobní svobodu. V 90. letech začal studovat Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Milana Knižáka, účastnil se sympozií v Plasích a později působil jako asistent v ateliéru performance Miloše Šejna. Na AVU se již naplno věnoval vizuálnímu umění a hudba se stala jedním z určujících principů jeho práce. Zvuk není doprovodným prvkem objektů, ale jejich integrální součástí. Formuje jejich konstrukci, určuje volbu materiálů i způsob, jakým jsou vnímány. Socha se u Janíčka proměňuje v nástroj, instalace v akustickou situaci a performance v přirozený způsob, jak tato díla uvádět do života.
Janíček ve své tvorbě propojuje sochařství, zvuk, instalaci i performanci, aby zkoumal vztahy mezi materiálem, prostorem a lidským vnímáním. Neusiluje o efektní syntézu médií, ale o vytváření situací, v nichž mohou vystoupit specifické vlastnosti věcí i naše schopnost jejich rezonanci vnímat. Materiál zde není neutrálním nositelem formy, ale jedním z určujících principů díla. Jeho fyzikální vlastnosti spoluurčují podobu objektu i charakter zvuku. Přestože autor často pracuje s nalezenými nebo průmyslovými materiály, nezajímá ho jejich původní funkce ani historie, ale jejich dosud nevyužitý potenciál. Autor k tomu říká: „Historie nalezených objektů je zajímavá kapitola, ale já se nesnažím rekonstruovat původní funkci. Naopak hledám novou funkci, tak aby zaujala diváka nebo potenciálního hudebníka a v ideálním případě ho vyprovokovala k interakci.“ Právě tato schopnost objevovat nové možnosti běžných materiálů patří k nejvýraznějším kvalitám Janíčkovy tvorby.
V Galerii Benedikta Rejta v Lounech jsou vystaveny interaktivní akustické objekty, nástroje a prostorové kompozice vytvořené z běžných materiálů. Zvuk se v nich stává materiálem, prostřednictvím něhož autor zkoumá vztahy mezi objektem, prostorem, tělem a pozorností. Tato díla svědčí o mimořádně citlivém porozumění materiálu. Kov, dřevo, sklo či nalezené průmyslové prvky nejsou podřízeny předem dané formě ani symbolickému významu. Autor respektuje jejich fyzikální vlastnosti, jako je hustota, pružnost i schopnost rezonovat, a nechává je spoluutvářet výslednou formu díla. Materiál zde není pasivní hmotou, ale aktivním činitelem, který určuje charakter zvuku i způsob, jakým objekt vstupuje do vztahu s okolním prostorem. Janíček neusiluje o překonání materiálu, ale naopak o dialog s ním. Sám k tomu říká: „Buď hledám materiál, nebo hledám zvuk, pak se hrabu ve sběrných surovinách, a hledám, zkouším, a někdy objevím nečekané spojení, někdy musím hledat dál jinde.“ Janíček nechává materiál promlouvat prostřednictvím jeho vlastností, rezonancí a možností, které se v průběhu práce postupně odhalují.
Architektura Galerie Benedikta Rejta není pouhou kulisou, ale aktivním rezonátorem. Zvuk se odráží od betonových stěn, mění svou intenzitu i charakter podle interakce návštěvníka a proměňuje galerii v prostor, který se podílí na vzniku akustického zážitku. Janíček tak neinstaluje objekty do prostoru, ale pracuje s prostorem jako s integrální součástí díla. Site-specific přístup zde není deklarovanou strategií, ale přirozeným důsledkem práce se zvukem.
Právě akustické vlastnosti Galerie Benedikta Rejta autor vědomě využívá. Zatímco zvukové instalace bývají často koncipovány tak, aby byly od sebe akusticky odděleny, zde jednotlivé objekty vstupují do vzájemných vztahů. „Co se ale mění podstatně, je zvuk jak jednotlivých objektů, tak hlavně vzájemné ‚souzvuky‘ nebo ‚disharmonie‘. Většinou se to v galeriích řeší tím, že se zvuky oddělují, ale v GBR jsem si mohl dovolit to nejjednodušší řešení – zvuky neoddělovat. Tím vlastně vzniká jedinečná zvuková krajina v každém okamžiku, jen se na ni musí člověk naladit. Díky tomu, že jsou všechny zvuky od jednoho autora, je pravděpodobné, že společně vytvoří souzvuk.“ (MJ)
Výstava tedy není souborem samostatných zvukových objektů, ale proměnlivou akustickou kompozicí, jejíž výsledná podoba se neustále mění podle pohybu návštěvníků, intenzity jednotlivých zvuků i samotného prostoru galerie. Každá návštěva se proto stává neopakovatelnou zkušeností.
Jedním z výrazných objektů výstavy je vertikální akustická konstrukce nazvaná Resonator. Na vnější straně jsou prkna, každé z nich nese soustavu strun natažených podél reliéfně tvarovaného dřeva. Jejich vibrace se přenášejí do kovového válce, jehož dutý prostor funguje jako rezonanční komora. Uvnitř rezonátoru návštěvníka zvuk bezprostředně obklopuje. Objekt spojuje dva odlišné materiálové světy. Kov přináší čistou, dlouho doznívající rezonanci, zatímco dřevo zvuku propůjčuje měkčí, organičtější charakter a bohatší harmonické spektrum. Dílo pracuje s elementárními prostředky – kovem, dřevem, strunami a dutým prostorem –, z nichž vytváří promyšlený akustický mechanismus. Právě v tomto propojení se nejzřetelněji ukazuje Janíčkův způsob práce: obyčejné materiály zbavuje jejich běžné funkce a otevírá jejich dosud nevyužitý potenciál – schopnost stát se prostředníkem intenzivní smyslové zkušenosti.
Součástí výstavy je také projekce Hlas krajiny, vzniklá ve spolupráci s Pavlem Mrkusem. Dílo znázorňuje panorama Českého středohoří, které je viditelné přímo z oken galerie, a vizualizuje aktuální seismickou aktivitu probíhající v této oblasti. Krajina je zde představena jako živý organismus, jehož neustálý pohyb oživuje tvary místních kopců a zviditelňuje jejich proměny.
Největším překvapením výstavy je ale proměna způsobu, jak v galerii vnímáme prostor. Návštěvník není pouhým pasivním pozorovatelem, ale stává se součástí akustického dění. Je nucen zpomalit, poslouchat, soustředit se a být přítomný. Zvukové projekty tak otevírají prostor, v němž se materiál, zvuk, architektura a lidské vnímání stávají rovnocennými součástmi společného zážitku.
