Vaše cesta k architektuře a práci s materiály je poměrně neobvyklá – vedla od skla přes nástěnné techniky a historické řemeslné postupy až k výzkumu lokálních materiálů a architektuře v Indonésii. Co tyto oblasti propojuje?
Se sklem jsem začala pracovat už na střední škole a později jsem působila ve vitrážnické dílně. Potom jsem studovala nástěnné techniky a dostala se i k historickým postupům. V životě jsem ale měla několik zásadních etap, kdy jsem si myslela, že mám všechno naplánované, a pak se něco stalo a nasměrovalo mě jinam.
Jedním z takových momentů byly povodně v Karlíně. Měla jsem tam tehdy výstavu, kterou povodeň prakticky okamžitě zničila. I to mě přivedlo k dalšímu přemýšlení o materiálech a prostoru. Postupně jsem zjistila, že mě kromě volné tvorby zajímá také práce s prostorem, vrstvami a povrchy. Hodně jsem cestovala a právě během cest jsem se setkala s architekty a začala přemýšlet o jejich způsobu uvažování.
Nakonec jsem se dostala ke studiu architektury a do ateliéru Mariana Karla. Později jsem začala přemýšlet o stáži v zahraničí a nakonec odjela do Indonésie, původně především kvůli studiu stínového divadla.
Proč právě Indonésie?
V té době jsem se o stínovém divadle snažila něco dozvědět i tady, ale všichni mi říkali, že se z knih nebo zprostředkovaně naučit nedá a že tam jednoduše musím odjet. Tak jsem se trochu naštvala a řekla si, že tedy pojedu.
Odjela jsem na vládní stipendium a strávila tam rok. Postupně se ukázalo, že to, co mi lidé říkali, byla pravda. Stínové divadlo je založené na rituálních principech a způsob předávání znalostí a řemesla je velmi specifický. Po prvním roce jsem si proto požádala o další pobyt a získala rezidenci v galerii. V Indonésii jsem nakonec strávila dva roky.
Když jsem se vrátila, měla jsem úplně jinak poskládaný pohled na svět. Uvědomila jsem si, jak zkreslené mohou být naše představy o jiných kulturách. Musela jsem se naučit jazyk a postupně se ponořit do místní kultury. Indonésie je navíc neuvěřitelně rozmanitá země. Všechno, co jsem tam zažila, se později promítlo do mé práce.
V Indonésii jste zažila také několik zemětřesení. Promítla se tato zkušenost do vašeho přemýšlení o architektuře a materiálech?
Určitě. Zemětřesení často přicházela v noci. Spali jsme a najednou jsme se probudili, oblékli se a vyběhli na ulici. Když se situace uklidnila, vrátili jsme se zpátky a ráno zjistili, že jsou například vyražené dveře nebo poškozené domy.
Zároveň jsem během pobytu hodně cestovala a poznávala tradiční architekturu. Žila jsem v tradičních obydlích z bambusu, dřeva a dalších lokálních materiálů. Právě tam jsem si začala uvědomovat, jak velkou hodnotu má dobře postavená stavba. Dřevo je v Indonésii drahý materiál, takže kvalitní konstrukce představuje obrovskou hodnotu. Domy se v některých komunitách dědí a mohou se dokonce rozebrat, přemístit a znovu postavit.
Architektura tam není jen objekt, ale součást společenského a rituálního života.
Právě v Indonésii jste se začala intenzivně zabývat bambusem. Co vás na tomto materiálu zaujalo a jakou roli při jeho výběru hrály místní podmínky, například častá zemětřesení?
Když jsem se později začala pohybovat ve městech, viděla jsem, jak rychle se tradiční materiály vytrácejí a nahrazuje je beton. Přitom právě v podmínkách, kde jsou častá zemětřesení nebo sesuvy půdy, může být těžká betonová konstrukce problematická.
Začala jsem proto hledat materiál, který by byl lehčí a zároveň měl dobré konstrukční vlastnosti. Bambus se pro mě ukázal jako velmi zajímavá alternativa. Studovala jsem výzkumy z různých zemí a začala dělat vlastní testy a hledat vhodné směsi a postupy. Výzkum trval přibližně dva roky v teoretické rovině a další rok jsme se věnovali praktickému testování.
Postupně jsme zjišťovali, jak se materiály chovají v čase, jak je chránit před místními podmínkami a jak jednotlivé prvky konstrukčně kombinovat. Nakonec jsem na stavbě trávila téměř veškerý čas a sledovala, kde vznikají chyby. Právě díky tomu jsme mohli postupy průběžně upravovat a zlepšovat.
Vznikl tak projekt Bamboo House?
Ano. Původně jsme uvažovali o typizovaném multifunkčním domě, který by mohl sloužit například jako škola nebo jako kombinace školy a bydlení. Naším cílem nebylo vytvořit jen jeden konkrétní dům, ale navrhnout systém, který by bylo možné využít i na dalších místech.
Chtěli jsme ukázat, že lokální materiály a tradiční principy mohou být základem současné architektury. Nešlo nám o návrat do minulosti, ale o propojení místních znalostí s novými technologiemi a současnými potřebami.
Vytvořili jsme například vlastní maltové směsi a učili místní dělníky, jak s nimi pracovat. Dalším krokem byly prefabrikované stěny z bambusu. Vycházeli jsme z principu, který místní lidé dobře znají, ale upravili jsme ho tak, aby byl bezpečnější a lépe odpovídal podmínkám v oblasti zemětřesení.
Právě zkušenost se zemětřesením pro nás byla zásadní. Mnoho lidí při nich zahynulo v důsledku zřícení celých stěn. Proto jsme hledali způsob, jak vytvořit stěnu, která bude pružná a zároveň dostatečně pevná. Bambusová konstrukce omítnutá vlastní směsí se ukázala jako vhodné řešení.
Nakonec jsme vytvořili systém, který umožňuje stěnu v případě potřeby rozebrat bez jejího zničení. Princip jsme následně vysvětlovali a šířili prostřednictvím videí. Když se dnes dívám zpět, vidím, že se tento způsob konstrukce v Indonésii postupně rozšířil a používá se i bez našeho přímého přičinění. A to mě těší nejvíc. Nejde už o to, že by na tom bylo vidět moje jméno – důležité je, že princip funguje a dostal se mezi lidi.
Myslíte, že by se podobný princip dal využít i v evropské architektuře?
Určitě. Otázkou je, zda vůbec potřebujeme v takové míře používat beton, který je materiálově i ekologicky náročný. Pokud bychom ho chtěli nahrazovat bambusem, je potřeba zohlednit místní podmínky. V Evropě by možná dávalo větší smysl využít dřevo nebo jiné lokálně dostupné materiály.
Bambus může být skvělým materiálem, ale je důležité rozumět tomu, jak se chová, a vybrat správný druh. Není nutné přenášet jedno konkrétní řešení z jednoho místa na druhé. Důležité je hledat materiály, které jsou dostupné tam, kde stavíme, a naučit se s nimi správně pracovat.
Zajímá vás víc práce se samotnými materiály, nebo navrhování?
Spíš mi přijde, že jde o materiály a o princip. Hlavně o to, aby to bylo funkční. Čím dál tím víc mě baví využívat lokální zdroje nebo lokální odpady. A i tímto způsobem potom navrhuji. Snažím se to předávat i svým studentům – využívat a dívat se na to, co už máme.
To je asi to, co mě baví nejvíc: navrhnout nějaký základ, který funguje a který se může postupně obměňovat, aniž by se musela měnit celá konstrukce. Máme například konstrukční korpus a prostor mezi jednotlivými prvky, který může měnit svou podobu podle potřeb. Základní konstrukce zůstává stejná, ale výplně se mohou měnit.
Například jsme v jednom z posledních projektů začali bambusové výplně nahrazovat sklem z autobusů, které by jinak nebylo recyklovatelné. Právě takové principy mě zajímají – konstrukce může zůstat a materiály se mohou v průběhu času měnit.
Myslíte si tedy, že budoucnost stavebnictví spočívá spíše ve vývoji nových materiálů, nebo v novém využití těch tradičních?
Určitě v novém využití a vývoji tradičních materiálů. Myslím si, že se musíme vracet k tomu, jak s materiály zacházet udržitelně. Nemůžeme si všechno vytěžit. Materiálu máme kolem sebe obrovské množství.
Cesta podle mě vede v tom materiály skutečně recyklovat a naučit se je znovu používat. Nebo už při návrhu dopředu počítat s tím, že za deset nebo patnáct let se něco změní. Design může zestárnout, omrzet nebo přestat vyhovovat. S tím bychom měli počítat už v konstrukci a celkovém návrhu.
Ideální by bylo vytvářet materiálové banky. Když mi někdo řekne, že beton je recyklovatelný jen proto, že ho rozdrtíme a použijeme znovu jako štěrk do betonu, tak to podle mě není skutečná recyklace. Musíme se mnohem víc vzdělávat v tom, jaké materiály používáme a co s nimi bude na konci jejich životnosti.
A to se snažíte učit i své studenty?
Ano. Učím Design Thinking, kreativní myšlení zaměřené na hledání inovací, psychologii prostoru, dějiny a také materiály a technologie. Vzdělávání mi v tomto směru přijde opravdu důležité. Aby si lidé začali uvědomovat, co s materiály po jejich použití bude.
Baví mě také přiznat materiál, ukázat jeho strukturu a postup, jakým vzniká. Myslím si, že to má určitou estetickou kvalitu – přiznat materiál takový, jaký skutečně je.
Myslíte si, že se dnes pojem udržitelnosti příliš zúžil na certifikované materiály, zatímco se zapomíná na jednoduché lokální principy?
To je podle mě problém především tady u nás. V Indonésii je situace jiná. Samozřejmě tam také existují zákony a pravidla pro stavebnictví, ale v praxi často nefungují tak, jak by měla. Chybí například systém odborného vzdělávání a řemeslných škol, který známe u nás, a tím pádem není dostatek lidí, kteří by byli schopní normy správně aplikovat a kontrolovat.
Pobyt v Asii mi v tomto směru hodně otevřel oči. Člověk si uvědomí, že některé mechanismy, o kterých si myslíme, že existují jen tam, fungují podobně i u nás. Jen se o nich tolik nemluví.
Existuje nějaký materiál, ke kterému se stále vracíte?
Vlastně bych neřekla, že je to konkrétní materiál. Spíš bych řekla, že žiju ve světle.
Baví mě princip, jak se prostor buduje a jak se chápe prostřednictvím světla, různých nuancí a průsvitnosti. Materiály jsou pak nástrojem, který mi umožňuje s tímto principem pracovat.
U bambusu například můžu vytvořit plnou nebo poloprůsvitnou strukturu a pracovat s tím, jak světlo prochází prostorem. Nemám problém využívat i plasty, nejsem vyhraněná pouze pro přírodní materiály. V architektuře mě ale možná víc baví sklo, právě kvůli jeho vlastnostem a práci se světlem.
A který materiál podle vás nejvíce ovlivní architekturu příštích desetiletí?
Napadá mě hlína nebo směsi na její bázi. Myslím, že právě tam je velký potenciál – v modifikaci a zušlechťování přírodních materiálů a hliněných směsí. Nebo by to byl alespoň můj ideál.
Velký potenciál vidím také ve 3D tisku. Myslím si, že může spoustu věcí ve stavebnictví usnadnit. Zatím se ale stále hledají možnosti, jak ho správně využít. Mě osobně fascinuje, ale mám pocit, že samotný 3D tisk ještě neřeší otázku pevnosti konstrukce. Je proto potřeba přemýšlet nejen o technologii, ale především o materiálu, který při ní používáme.
Technologie je nástroj, ale materiál je podle mě jeden z klíčových směrů. Myslím, že nás čeká návrat k přírodním materiálům, jejich modifikace a hledání nových způsobů jejich využití.
.jpg)
