Mimo vedení vlastního nakladatelství Offing Press se autorsky podílel na publikacích, na které jste možná narazili i vy: Social Matter, Social Design (2020, s Janem Boelenem) nebo The Auto-Ethnographic Turn in Design (2023, s Louise Schouwenberg). Jeho nejnovější text A Designer’s Guide to Rogue Ethnography vychází letos na podzim v nakladatelství Valiz. Povídali jsme si o průsečících etnografie a designu, vzdělávání mimo učebnu, vydávání knih v době umělé inteligence i o tom, co nás může dobrý voják Švejk naučit o životě v čím dál nejistější současnosti.
—
V září jste v Istituto Europeo di Design v Turíně přivítali nový ročník magisterského programu Social Ecological Design, který od roku 2025 spoluvedeš. Jak tento program vznikl?
Z mojí vlastní nespokojenosti s výukou designu. Proč? Protože mi připadá, že stojí na falešné dvojici protikladů. Na jedné straně máte programy zaměřené na samotnou tvorbu, což je krásné a opravdu tomu věřím, ale zoufale v nich chybí reflexe. A pak, od poloviny devadesátých let, se řada designových škol možná pokusila tenhle nepoměr napravit až příliš horlivě a utekla do konceptualizace. Výsledkem je jakási hra, v níž se všechno umělecké nakonec mění v kritiku, která ale nic moc nového nevytváří.
Já kritiku miluju. Jenže v designu mě zajímá, jak se posunout k tomu, abychom myšlenkám dávali podobu a uskutečňovali je skrze procesy nebo spolupráci. Když jsme tedy program připravovali, ptali jsme se: Jak se přes tuhle překážku dostat, a přitom si zachovat intelektuální rozměr i zájem o formu? Jak dostat design do skutečných životních situací? Jak přinést designové vzdělávání mezi komunity a do různých prostředí, aniž bychom uvízli ve vzduchoprázdnu kritiky?
Je v tom zároveň jistá tíha, protože sociální a ekologické vnímáme jako něco neoddělitelně propleteného. V našem programu chápeme obě roviny jako součást propojených cyklů útlaku. Když mluvíme o vykořisťování migrantů nebo žen, souvisí to s vykořisťováním přírody a naopak. Je to anarchistická perspektiva, která za jednou z hlavních příčin vidí různé podoby hierarchie.
A jestli chceme mluvit o přírodě, tak o ní přece nebudeme mluvit v učebně. Třeba v zimě vyrazíme do Alp a přespíme na horské chatě, kde příroda rozhodně není žádná krásná idylka. Je nepřátelská. Mrzne a máme mokré nohy. V noci vyjdeme ven, koukáme na měsíc, najednou zaslechneme vytí vlků a rychle se klidíme zpátky dovnitř. A dojde nám, jak jsme malí a jako lidé vlastně trochu ubozí. Všechny ty velkolepé designérské ambice zachránit svět se rozpadnou ve chvíli, kdy v té obrovské alpské krajině nedokážeme zachránit ani sami sebe. Ale není to jen o strádání. Taky se vyhříváme pod toskánským sluncem, když zkoumáme biomimikry, a vystavujeme se sladkému podzimnímu větru na Sicílii, kde pracujeme s místními komunitami, lidskými i těmi ostatními.
Když se ohlédneš za posledními lety, jak se podle tebe výuka designu proměnilo v reakci na sociální a ekologické krize, kterými procházíme?
Myslím, že výuka designu je už nějakou dobu v pořádné krizi. Současně ale existuje touha vstupovat do vztahu se světem nějak jinak. Nejde ani tak o otázku, co je sociálně-ekologický design, ale mnohem zásadněji o to, co dnes vůbec design je. Díváme se na modernismus a oslavujeme ho. Proč? Protože se o něm snadno řekne: tohle je design. Je to jasně vymezený objekt. Prototyp uvažování založeného na formulaci problému a jeho řešení. Můžeme ho vystavit v galerii. Můžeme o něm mluvit. Dát ho do časopisu. Popsat ho. Máme pro něj jazyk.
Pak najednou přijdou devadesátá léta a postmodernismus řekne: ne, možná bychom se od toho měli odpoutat a začít utvářet nové sociálně-materiální konfigurace. Dnes už design není stejným způsobem připoutaný k objektům. Prostupuje těly, prostory, sítěmi a systémy. Otevřelo to nové možnosti, ale zároveň je čím dál těžší o designu vést smysluplný dialog. Některé logiky, mocenské vztahy a hierarchie se tím zneviditelňují. A do hry vstupuje nová podoba pragmatismu a utilitarismu, která mě znepokojuje. Popíráme materialitu a formu.
Kniha The Auto-Ethnographic Turn in Design, kterou jsi napsal společně s Louise Schouwenberg, dodnes intenzivně koluje po internetu. Můžeš pro nezasvěcené přiblížit její koncept? A kde vidíš možnosti, ale i limity tohoto přístupu v designérské praxi?
Před pěti lety jsme s Louise Schouwenberg dali dohromady knihu, která do značné míry vycházela z její pedagogické práce na Design Academy Eindhoven. Pomohla zviditelnit určitý typ designu, v němž se tvorba stává způsobem, jak poznávat sebe sama a kulturu vlastního já. Místo postoje „jsem neviditelnou tvůrčí silou, která navrhuje pro druhé“ se pozornost obrací k samotnému člověku, který navrhuje: „Stanu se nedílnou součástí celého procesu. Budu zkoumat vlastní identitu, traumata, lidskou křehkost a tak dál.“ Vnímal jsem to jako určitý fenomén, který se začal objevovat, zvlášť v některých evropských kruzích.
Nečekal jsem, že kniha bude tak populární, ale myslím, že se trefila do živého ze dvou důvodů. Zaprvé pomáhá pojmenovat něco, co se v designu děje a co lidé tak nějak tuší. A zadruhé může být důležité začít ve vlastní praxi od sebe, místo abychom neustále něco promítali do druhých. Někdy z toho vzniká opravdu dobrý design. Jenže jsem také viděl, jak to vede k určitému antiintelektualismu: už se nebudeme zabývat širšími problémy, protože místo toho se můžeme zabývat sami sebou. Nemusíme se pak ptát, jestli naše osobní trauma náhodou není součástí nějakého širšího, systémového problému. Mluvít o něm jen z vlastní pozice však oslabuje schopnost promlouvat k něčemu většímu, vstupovat s tím do vztahu nebo na to poukazovat.
A právě o to v etnografii tak trochu jde: vytahovat na světlo neviditelné normy. Dnes se hodně mluví o pluriverzu a o tom, proč tak bezmezně věříme vědě, logice a osvícenskému rozumu. Georges Perec má nádhernou myšlenku: jak jinak poznáte strukturu látky než podle trhliny? A přesně v tom podle mě spočívá role designu. Nejde o to spokojit se s hladkým povrchem látky. Možná ji musíme trochu natrhnout. Možná přitom vznikne nějaká škoda. Jenže právě díky tomu uvidíme, z čeho je ta látka vlastně utkaná. A teprve pak se můžeme začít vyrovnávat s pluriverzalitou, protože si začneme uvědomovat vlastní hodnoty, místo abychom prostě předpokládali, že je všichni ostatní sdílejí, nebo by je alespoň sdílet měli.
A nemyslím si nutně, že právě designéři a designérky mají provádět samotnou analýzu. Určitě ale mohou sehrát roli při vytváření nástrojů. Mají odvahu a výdrž věci jemně rozbíjet, zkoušet postupy, při nichž může docházet k určitému poškození, ale které pak zároveň vyžadují nějakou formu nápravy. Jak říká Marx, nejde o to svět jen pochopit, ale změnit ho. A nemyslím si, že mainstreamová akademická sféra dnes skutečně dělá jedno ani druhé. Pro mě je proto propojení etnografie a designu především o pozorování, o tom naučit se vnímat a být naladěný na své okolí, a možná ze všeho nejvíc o tom naučit se vidět jinak a posouvat hranice toho, co jsme schopni vnímat.
Jaké příběhy, přístupy nebo hlasy se snažíte prostřednictvím nakladatelství The Offing Press dostat do popředí? A jak vlastně vzniklo?
The Offing Press vznikl jednoduše z touhy dát hlas a prostor přehlíženým komunitám. Ale ne těm, na které člověk obvykle pomyslí. Spíš těm, které se těžko dostávají k pozornosti nebo financování, případně jsou prostě ignorované. Textilním umělkyním starším pětašedesáti let. Polským řidičům kamionů. Nehledáme toho módního, vyloučeného „druhého“, ale lidi, kteří mainstreamovou kulturní scénu vůbec nezajímají. Postupně se z nakladatelství stal také prostor pro publikace, které se nevejdou do jasně vymezených žánrů.
Významnou součástí Offingu je také váš pracovní vztah a osobní přátelství s umělcem Davidem Liverem.
S Davidem jsme jako dva kluci, kteří se někde potkají na ulici a hned se dostanou do průšvihu. Jejich rodiče by nejspíš nechtěli, aby se spolu stýkali, protože každý zvlášť je hodný kluk, ale dohromady je to pohroma. To jsme přesně my dva. Pořád vymýšlíme divné a legrační nápady a projekty, jenže do institucí se moc nehodí. Mají zkrátka příliš neobvyklé tvary a sem tam nějakou tu ostrou hranu. Myslím, že v tom, jak se díváme na svět, je kus rošťáctví a hravosti. A to je možná i součást ducha celého projektu.
V roce 2024 chtěla Rada Evropy na Benátském bienále oslavit sedmdesáté výročí Evropské kulturní úmluvy, a to ve znamení umělecké svobody. Chtěli velkou, viditelnou akci, večírek, něco, co jim zvedne prestiž. Jak říkáme anglicky, chtěli mít svůj dort a zároveň ho sníst. Slavit, jako by Evropa právě dosáhla jakéhosi vrcholu umělecké svobody. Tak jsme jim připravili výstavu, různé debaty a aktivity, s experty i místními, a k tomu dva totožné dorty, které stály trochu zlověstně opodál. Jeden byl betonový, ve stylu terazza, a druhý jedlý. Stálo nás spoustu pokusů a omylů, než se nám s jednou benátskou designérkou a její matkou podařilo vyrobit dva úplně stejné dorty. Byla to taková malá recese na účet té falešné oslavy. A docela vtipné je, že ten betonový dort dnes stojí jako exponát v jejich parlamentu ve Štrasburku.
Co podle vás dnes dělá z publikace o designu něco skutečně smysluplného?
Mám pocit, že v reakci na umělou inteligenci jsou publikace čím dál lidštější. Vidím mnohem větší zájem o rozhovory, úvahy o designu nebo osobní reflexe jiných textů. Jako bychom se už tolik nezajímali o produkci vědění v klasickém smyslu, ale spíš o nové interpretace, díky nimž vystupuje na povrch smysl. I ve vzdělávání v oblasti designu dnes cítím určité napětí. Už nemusí jít nutně o vytvoření objektu, který zasáhne do systému a naruší ho. Možná jde spíš o to pomalu přidávat něco, co mění tón, barvu celé konverzace. A to mi připadá zajímavé.
Možná to souvisí i s posunem od paniky k přijetí. Možná začínáme přijímat stav světa, místo abychom na něj pořád reagovali pod diktátem naléhavosti, kdy musíme za každou cenu najít řešení. Často dnes slýchám o takzvaném hospicing design nebo hospicing modernity, tedy o jakémsi hospicovém doprovázení designu či modernity na sklonku jejich éry. Design je vlastně disciplínou, která takové doprovázení umožňuje, pokud ho vůbec ještě můžeme nazývat disciplínou. Jak tedy můžeme tento úpadek učinit snesitelnějším? Příjemnějším, krásnějším, nebo alespoň přijatelným?
Aby se design mohl takto proměnit, musí se změnit i to, jak designéři a designérky vnímají svět. Místo abychom okolní svět považovali za stabilní, předvídatelný, racionální a tak dále, musíme ho vidět takový, jaký je: podivný, iracionální, smyslový, rozporuplný, chaotický, konfliktní, lepkavý, nerovnoměrný a ještě mnohem víc. A k tomu potřebujeme i takové formy výzkumu, které na to dokážou reagovat.
A možná bych k tomu přidala ještě slovo „rogue“, tedy něco jako zdivočelý nebo neposlušný, abych odkázala na tvojí chystanou knihu. Zaujala mě anotace, která říká zhruba toto: „Místo aby kniha jen zpovzdálí pozorovala, navrhuje deset experimentálních přístupů, které přímo vstupují do terénu: narušují, činí známé cizím, inscenují, mapují skryté síly a znovu propůjčují každodennosti kouzlo.“ Znamená to, že se pozorování vzdáváte úplně? Je snad konec s „uměním všímat si“?
Lidé z mého oboru, sociální antropologie, mě nesnášejí, když tvrdím, že umělecká a designérská praxe má pro etnografii větší cit než samotná antropologie. Ale je to pravda. Částečně proto, že žijeme v materiálním světě a lidé věnující se umění a designu se v něm dokážou pohybovat s neobyčejnou lehkostí, téměř jako v tanci. Je v tom jistá vytříbenost, s níž dokážou v každodennosti nacházet souvislosti, které by jinak zůstala skryté. A kromě toho mají odvahu posouvat hranice přijatelného, odvahu nestarat se o to, co se považuje za „vědění“ nebo co je „platné“. Tím se otevírají nové cesty myšlení.
Kniha vyrůstá z hluboké epistemologické ambice povolit sevřenou pěst vědění. Pustit kontrolu, znovu svět očarovat, trochu věci rozbít, přijmout rozpory, smyslovost i profánnost. Svět je příliš podivný, rozporuplný a živoucí na to, aby se dal pochopit pomocí dnešních modelů poznání, které stojí na statických a pevně daných způsobech pozorování a analýzy.
Společně s lidmi z řad kolegů a studujících jsme proto vyvinuli deset různých metod, jak se dívat na svět jinýma očima a přistupovat k etnografickému výzkumu. Třeba tím, že budete svého souseda přesvědčovat, že se mu věci jen zdají, nebo že v dopravní špičce zablokujete provoz.
Je něco, co tě k Česku dodnes přitahuje? Vnímáš v českém umění a designu nějakou specifickou citlivost, historii nebo přístupy, které souzní s tvým vlastním uvažováním?
Na české kultuře miluju to, jak moc je mi cizí. A právě proto je pro mě v mnoha ohledech výzvou a někdy mě i zneklidňuje. Je v ní něco, co působí zvláštně nezáměrně, zatímco já jsem vyrůstal ponořený do anglosaského utilitarismu. Vybaví se mi film “Rozmarné léto”. Vlastně se v něm skoro nic nestane, a přitom je tak krásný. Věci se prostě dějí, plynou. Jednou z hlavních událostí je, pokud si dobře vzpomínám, že začne pršet. Je tam počasí, nějaké drobné ponížení, atmosféra každodennosti a jistá provinčnost.
Mám pocit, že spousta jiných kultur tíhne buď k hluboce skeptickému, temnému, téměř nihilistickému pohledu na věci, nebo k velkým vyprávěním a rozmáchlým idejím. Tyhle tendence najdete v mnoha literárních kulturách, zvlášť v sousedních zemích. Vy máte něco jiného. Jakési sladké, něžné plynutí, které nepotřebuje všechno zasazovat do nějakého velkého rámce. Je to hospodská filozofie, moudrost všedního dne. A pro mě to s etnografií souvisí právě skrze pozornost ke každodennosti. Je v tom citlivost a úcta k okamžikům, které běžně považujeme za samozřejmé.
Té nedůvěře k velkým vyprávěním, možná právě kvůli české historii a všem příběhům, které jí byly vnucovány, rozumím, zvlášť jako výzkumník. Mám pocit, že i ve výzkumu se nám neustále vnucují velké narativy o tom, jak se má zkoumat, co je vědění a jak má fungovat určitá disciplína. A česká zkušenost nabízí jinou cestu. Je to tichá kritika. Je to dobrý voják Švejk. Jako by říkal: v akademickém prostředí budu pracovat jen do určité míry, možná ho přitom i trochu sabotovat, protože moje skutečná práce se odehrává jinde. A to mě inspiruje. Ovlivnil snad Švejk nepřímo dnešní fenomén „quiet quitting“, tedy tichého odcházení z práce? Připadá mi dnes nesmírně aktuální.
Co nám podle vás může česká kulturní zkušenost nabídnout, když se snažíme žít uprostřed dnešních nejistot, ať už sociálních, ekologických i dalších?
Když vidím, kam se svět ubírá politicky, ekonomicky i ekologicky, připadá mi nesmírně důležité vracet se k osobnostem dvacátého století, kteří prožívali podobnou dobu. Jak se posouváme k novým podobám ovládnutí demokratických institucí, autoritářství a byrokratizace, je pro mě opětovné čtení české literatury a sledování českých filmů velkou inspirací. Patří k tomu krásné procházky krajinou nebo koupání v řece. Zachovat si určitou něhu a melancholii.
Když se naučíme přijímat každodennost tak jako v Rozmarném létě, možná dokážeme i svět doprovázet na jeho sklonku, žít uprostřed úpadku, a přitom z něj nedělat tragédii. Tahle jemná neuctivost, lehká ironie a schopnost dělat si legraci sám ze sebe, spojené s hlubokým oceněním krásy a mezilidských vztahů, nám dávají určitý způsob, jak žít uprostřed dnešních propojených krizí, aniž bychom propadli panice nebo se vzdali vlastní schopnosti jednat. Myslím, že česká zkušenost nás učí neztratit se natolik v boji za nějakou věc, abychom zapomněli, za co vlastně bojujeme. A tím je každodenní život.
.jpg)
