Logika pastevectví v Muzeu Stedelijk: Když není jasné, kdo svedl koho

Expozice, kterou původně poptalo Muzeum designu a architektury v Oslu, se v repríze objevuje na půdě amsterdamského muzea Stedelijk. Výstavní projekt se ponořuje do historie, ekologie a globální dynamiky těžby a produkce vlny a zkoumá její souvislost s biologickou evolucí ovcí. Materiály, techniky a živí tvorové jsou v rámci instalace prezentovány společně, jakoby měly hromadně čelit právě současné kategorizaci, oddělující člověka od zvířete a produkt od biologické hmoty. Místo odpovědí na enormní množství nevyužívané evropské vlny se výstava skrz představení materiálů, objektů a technologií v multidisciplinárním výstavním rámci pokouší o rozpitvání onoho stěžejního momentu domestikace.

Výstavní název „Oltre Terra“ vychází z etymologie slov „transhumance“ (přes, italsky „oltre“) a humus (půda, italsky „terra“). Popisuje sezónní přesun hospodářských zvířat mezi pastvinami — odobně myšlenka „přechodu přes pastviny“ odráží transdisciplinární přístup k výstavě, která byla vyvinuta ve spolupráci s designéry, umělci, antropology, kurátory, pastýři a farmáři. Zatímco lidé formovali ovce domestikací, ovce významně ovlivnily lidské dějiny tím, že poskytovaly vlnu – hranice mezi krotitelem a ochočeným se neustále posouvají. Výstava zkoumá mnohovrstevnaté vazby mezi lidmi a ovcemi a zabývá se ekonomickými a etickými důsledky získávání materiálů z živých tvorů.

Instalace působí na první pohled jako ryze encyklopedický prostor: vitríny s nůžkami na stříhání vlny a modely vycpaných ovcí se protínají s obrazy z první poloviny 19. století a audiovizuálními díly. Tento v něčem hřejivě nostalgický základ ale doplňuje rovina studeného současného přístupu k vlně, jako materiálu. Podsvícenou fotografií znázorněny hromady textilního materiálu, certifikáty vlněné produkce a informace o šlechtění ovce merino by byly samy o sobě dostatečně vysvětlující. Mezi vystavenými kusy najdeme ale i koberec vyrobený ze čtyř různých vlněných vláken extrahovaných z 12 italských plemen ovcí — tato odpadní vlna je obvykle z produkce vyřazována pro svou hrubost, ale navržením koberce chtěli autoři ilustrovat, jak lze tato hrubší vlákna stále používat k výrobě produktů, které nejsou v přímém kontaktu s pokožkou. Podobné intervence jsou pro výstavní činnost dua Formafantasma typické a jedná se právě o designérský vklad do kurátorského přístupu, který obsah expozice odlišuje od galerijního i muzejního standardu.

Hlavní devízou instalace je přes značnou logickou strukturu její beznávodná otevřenost a tedy možnost nacházet v průhledech mezi jednotlivými objekty různé souvislosti. Ústředním bodem zdánlivě nehierarchického seřazení instalace je video, které vytvořili autoři výstavy s umělkyní Joannou Piotrowskou. Film ,,Hmatové aferenty” se zaměřuje na hmatovou zkušenost s ovcemi a vlnou a ,,zkoumá způsoby, jakými lidé v průběhu času interagovali s ovcemi.” Pracuje s dotekem a gesty jako s primární způsoby komunikace mezi aktéry v tomto produkčním řetězci — lidmi a ovcemi — kteří spolu nemohou verbálně souviset. Video je měkkým místem výstavy, kde přesvědčování prochází rukama. Autoři tak připouští roli doteku k pochopení muzejní expozice a materiální produkce.

Kontrast mezi hrubým a jemným je mezi exponáty suverénně situován jako logika černé a bílé. Podobně jako ve všech komplexnějších situací se ale i v otázkách produkce vlny představa logika černé a bílé rozmazává. Lokální ovčí vlna je materiálem, který má svou hodnotu, navíc je obnovitelným zdrojem, jenž nicméně není plně využíván. Vlákna merino a mohér zaplavila oděvní trh díky svým jedinečným vlastnostem, které evropské vlně chybí — česká vlna se pálí, zakopává do země a v lepším případě se používá na izolaci. Výstavní projekt Oltre Terra nabízí skrz interdisciplinární přístup odpověď na doposud nejistou roli muzeí v reflektování současných krizí. Ukazuje, že sociokulturní rámec může kontextualizovat využívání zdrojů, na jejichž konec mnohdy nevidíme, a nabídnout muzeum jako prostor pro reflexi. Prosakuje vzorec vztahu lidí a ovcí i do současné podoby výrobního řetězce? Nebo k pohlazení už nemáme šanci dosáhnout?