Právě z této premisy vychází mezioborová výzkumná platforma SHIFT, kterou vedou Veronika Miškovičová a Klára Peloušková. Pracoviště propojuje architekturu, design, teorii, technologie i environmentální výzkum a vytváří prostor pro spolupráci napříč obory. „Chceme propojovat výzkum, experimentální praxi, a to ve spolupráci s partnery z neziskového, veřejného i soukromého sektoru. Rádi se síťujeme a spolupracujeme napříč obory a profesemi,“ říká Veronika Miškovičová.
SHIFT navazuje na dřívější vzdělávací iniciativu Planeta B, ale posouvá její ambice směrem k dlouhodobému aplikovanému výzkumu. Impuls přitom přišel současně od vedení školy i od samotných iniciátorek. „Šlo o společný pohyb zdola i shora, kde jsme se potkaly ve věcech, které nás zajímají a které chceme dál rozvíjet,“ doplňuje Klára Peloušková.
Od materiálu k systému
Jedním z charakteristických rysů SHIFTu je důraz na propojování teorie a praxe. Namísto izolovaného akademického výzkumu se platforma snaží vytvářet projekty, které mají konkrétní dopad na způsob navrhování i přemýšlení o současném prostředí. „Snažíme se vytvářet infrastrukturu pro to, aby projekty mohly prosperovat delší dobu. Chceme rozvíjet dlouhodobější výzkumné záměry, které navazují na kratší studentské nebo doktorandské iniciativy,“ popisuje Peloušková.
Právě dlouhodobost je v oblasti udržitelnosti zásadní. Mnoho současných řešení totiž podle obou výzkumnic posuzuje pouze finální produkt – budovu, interiér nebo materiál – a opomíjí širší souvislosti. „Řešíme energetickou úspornost budovy nebo recyklovatelnost materiálu, ale často nám chybí hlubší pohled na podmínky vzniku, delší časové horizonty a širší dopady. Z toho se potom vytrácí komplexita problémů, které s udržitelností souvisejí,“ upozorňuje Peloušková.
Právě tato redukce umožňuje vznik situací, kdy jsou za udržitelné označovány projekty, které splňují pouze dílčí kritéria. Materiál nebo technologie se tak mohou stát pouhou nálepkou.
Je udržitelnost vyprázdněný pojem?
Obě zakladatelky si uvědomují, že slovo udržitelnost dnes vyvolává rozporuplné reakce. Část odborné veřejnosti jej považuje za natolik nadužívané, že ztrácí význam. Podle Pelouškové je ale právě tato nejednoznačnost důvodem, proč má smysl se k němu vracet. „Různí aktéři si pod tím pojmem představují různé věci. Musíme se ptát, co vlastně chceme udržovat, čí potřeby jsou důležité, k jaké budoucnosti chceme směřovat.“ Místo hledání jediné správné definice proto navrhuje chápat udržitelnost jako otevřenou otázku.
„Pro mě dává největší smysl se ptát, co je udržitelný design nebo co je udržitelná architektura. Odpověď bude pokaždé jiná podle konkrétního kontextu.“ Podobně uvažuje i Miškovičová. Přestože pojem označuje za nadužívaný, připomíná jeho důležitou společenskou roli. „Díky tomu už není debata o udržitelnosti vyhrazená jen úzké skupině odborníků. Lidé dnes tento pojem znají a spojují si s ním určité otázky a problémy.“
Biodiverzita jako designový princip
V posledních letech se v designu i architektuře stále častěji objevují témata biodiverzity a vztahů mezi lidskými a nelidskými aktéry. Miškovičová v této souvislosti zmiňuje spolupráci s odborníky na městské ekosystémy a výzkum opylovačů. Právě pozorování přírodních systémů podle ní nabízí inspiraci pro fungování měst. „Biodiverzita je zásadní pro fungování jakéhokoliv systému. Jednotlivé druhy si konkurují, ale právě díky této rozmanitosti systém dlouhodobě funguje,“ říká.
Tento princip lze podle ní přenést i do navrhování městského prostředí. Dobrá čtvrť nevzniká maximalizací jednoho parametru, ale vytvářením podmínek pro soužití různých skupin obyvatel, aktivit i forem života. „Není to jen o lidech. Veřejný prostor by měl být navrhován i s ohledem na nelidské organismy. Důležité jsou vztahy, které v prostředí vznikají.“
Sociální rozměr materiálové udržitelnosti
SHIFT zároveň upozorňuje na aspekt, který v debatách o udržitelnosti často zůstává stranou, a tím je sociální spravedlnost. Právě proto se platforma věnuje také tématu komunitního a participativního bydlení. „Krize bydlení a nerovný přístup k bydlení jsou jedním ze zdrojů neudržitelnosti systému, ve kterém žijeme,“ říká Peloušková.
Podle ní nelze oddělovat environmentální a sociální otázky. Stejně jako nelze hodnotit materiál pouze podle jeho uhlíkové stopy, aniž bychom zohlednili podmínky jeho výroby, využívání nebo dostupnost pro různé skupiny obyvatel. Právě zde se ukazuje rozdíl mezi technickým a systémovým chápáním udržitelnosti. Zatímco první hledá lepší materiály a technologie, druhé se ptá, jaké vztahy tyto materiály a technologie vytvářejí.
Při poslechu obou výzkumnic je patrné, že je nezajímá hledání univerzálních receptů. Namísto jednoduchých odpovědí zdůrazňují význam kritického tázání. Co znamená udržitelný materiál? Komu prospívá navrhovaný systém? Jaké vztahy podporuje? Kdo zůstává opomenut? A jak bude dané řešení fungovat za deset, dvacet nebo padesát let?
Právě schopnost klást podobné otázky je podle SHIFTu důležitější než jakákoli rychlá definice. Udržitelnost není cílový stav ani certifikát, který lze jednou provždy získat. Je to průběžný proces vyjednávání mezi ekologickými, sociálními, ekonomickými i kulturními hodnotami.
%20(2).jpg)
