Jak to vidí
Vendulka Prchalová v galerii Kuzebauch
Vendulka Prchalová je sklářská výtvarnice, která minulý rok dokončila doktorské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru skla pod vedením Ronyho Plesla, po němž zamířila do mezinárodního centra sklářského vzdělávání Pilchuck Glass School ve státě Washington v USA. Galerie Kuzebauch na Břevnově hostí do 27. ledna 2023 její výstavu I torture it till it speaks to me.
Text: Ján Gajdušek • Foto © Gabriel Urbánek
Výstava s názvem I torture it till it speaks to me představuje soubor objektů z různých sérií vzniknuvších v posledních třech letech a které dohromady vypovídají o širokých schopnostech autorky experimentovat s materiály a touze hledat a nacházet nové možnosti technologických a vizuálních řešení. Ostatně právě někam tímto směrem odkazuje název výstavy, který napovídá, že kýženého výsledku je dosaženo s nadsázkou až nevybíravými metodami. V tom se zároveň skrývá z mého pohledu jeden ze signature momentů tvorby Vendulky Prchalové a sice ono kontrastní propojení zdánlivě nesourodých materiálů – sklo je zde rukou autorky srostlé se sádrou, železem, vyříznutým sádrokartonem či do hloubky protkané žilnatinou černé tuše. Tyto kontrasty se v její tvorbě opakují a dnes již tvoří, rozpoznatelný vizuální jazyk. Různorodost vystavených prací spojuje také určitý odstup, který si Prchalová drží od chycení se do pasti přílišné dekorativnosti, ke které práce se sklem mnoho jiných autorů svedla. Vystavené práce si svou poetiku udržují také ve zvoleném způsobu tvorby „mučením“, který, zdá se, obsahuje prvky „řízené náhody“. Vybraná kombinace materiálů a jejich vlastností pak samy odhalí syrovou a působivou (ne)přirozenost svého spojení.
Přestože jsem na výstavu šel již s vědomím toho, že o ní napíšu, jsem si v prvních momentech uvědomil, že ji neposuzuji jako sklářskou. Že sám sebe jako diváka a rovněž i díla, která vnímám, podvědomě nevytrhávám z pomyslného světa umění do uměle ohraničeného světa skla. Toto vyčlenění je bohužel i historicky přítomno na tolika úrovních, že sklo téměř automaticky vnímáme jako zvláštní kategorii, která zde stojí jen sama pro sebe a nepřísluší jí srovnání s jinými médii. Vzniká tak určitá berlička, či ospravedlnění, že dílo, pokud je vytvořeno ze skla, má být posuzováno jinými měřítky než díla z jiných materiálů. Výstava Vendulky Prchalové tento stereotyp naštěstí překračuje a představuje důkaz, že nezáleží na materiálu či médiu, ale na síle a přesvědčivosti uměleckého sdělení.
5. 1. 2023
Aktuálně
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU
14. 9. 11:41
Děkuji z krásný článek s ještě hezčím názvem.
Bylo by dobré, kdyby díla umělců ...
Michael Rada - Upleteno z plevele
1. 9. 06:58
Dobrý den, děkuji Vám za článek, který navazuje tématicky na mé vlastní texty ...
Michael Rada - „Městské doly“: jak využít potenciál elektroniky, kterou už nepotřebujeme