CZ / ENG

Ptáme se

Se sochařem Petrem Stanickým o prostorech, kde dlí tajemství

V posledních letech nejčastěji zachází s kovem a sklem. Nebrání ale ani dalším materiálům. Minulý rok vystavoval v londýnském Victoria and Albert Museum. Na začátek příštího roku chystá spolu s britskou umělkyní Emmou Woffenden výstavu v pražské komorní Galerii Kuzebauch.

Se sochařem Petrem Stanickým o prostorech, kde dlí tajemství

Připravila: Tereza Lišková, portrét: Tomáš Rubín

Co vás na skle fascinuje?
To, jak je schopné vytvářet a otevírat prostor. Skleněná plastika může být vizuálně strhující a neotřelá, ale ve vztahu prostor–objekt je pro mě prostor víc. Je všude kolem nás, všichni ho intuitivně pociťujeme.

Před časem jste v rozhovoru pro 2. tištěné číslo našeho magazínu zmínil, že „umění je nepochybně magická zkušenost, která je lidem odedávna vlastní a nezastupitelná“. Měli bychom ve správně vystavěném prostoru očekávat i takovouto kvalitu?
Východní filozofie s podobným členěním prostoru k životu cíleně pracuje, příklad můžeme vidět v učení feng-šuej, které se zabývá právě vztahem člověka a jeho životního prostoru a energie v čase. Energie se pro mě ale pojí s geometrií tvaru; kdo to není schopen vidět, ještě úplně neotevřel oči. V jednom dřívějším rozhovoru jsem poznamenal, že pokud není ve věci ukryto tajemství, což může s magickou zkušeností souviset, jde pouze o zboží.

Petr Stanický se svou instalací Prostup (foto: Tomáš Rubín, 2016)

V 90. letech jste byl na stážích v Edinburgh College of Art a na Rhode Island School of Design v USA. Postgraduálně jste studoval i na Akademii umění v New Yorku. Působil jste v ateliéru slavného umělce Jeffa Koonse. Můžete porovnat příležitosti, které sochaři nabízí zahraniční a české prostředí?
Můžeme porovnávat, ale určitě se nevyhneme srovnávání nesrovnatelného. V rámci USA je několik států, které mají v rámci v zadávání veřejných zakázek povinnost investovat do umění ve veřejném prostoru. Mám několik přátel, kteří takto realizují své práce. A taky v nějaké rovině platí „Art is sex of money“.

Sám jsem realizoval svůj objekt do veřejného prostoru do kampusu Thomas Moore College u Cincinnati v Ohiu. Je to reliéf, který je postaven na optických iluzích vnímání prostoru, které se vážou k předčasné smrti jedné ze studentek. Zemřela na anorexii, což je nemoc, ve které iluze a iluzornost vnímání sebe sama je zásadní. Úžasné na tom bylo to, že mi tehdy ještě jako studentovi dali velkou důvěru a volnou ruku s tím, že pro ně bylo zásadní prostorové sdělení.

Jak jste se k takové práci dostal?
Byl jsem jedním z těch, které oslovili, aby vytvořili návrh. Vzpomínám, že tehdy jsem se ptal sám sebe, zda by česká společnost byla národnostně natolik otevřená jako v Americe. Jestli bychom vybrali kvalitnější návrh například od někoho z Východu, nebo bychom volili raději horší, ale Čecha.

Během své kariéry jste mimo jiné pracoval i v ateliéru Olbrama Zoubka a Jiřího Beránka. Zoubkovo dílo proniklo mezi širokou veřejnost, našlo si řadu sběratelů. Co bylo podle vás klíčové pro to, aby se jeho sochy uchytily na sídlištích i v halách bank?
Klíčová deviza Olbrama Zoubka byla vždy jeho nesmírná pracovitost a vlídnost. Vzešel se silné generace, která vystudovala UMPRUM v poválečných letech, a byl členem skupiny Trasa, určující některé ze základních principů nové figurace u nás. Jeho stálá touha dostat své sochy mezi lidi, ven z prostředí ateliéru souzněla s mnoha významnými architekty své doby. Jeho sochy, zejména z vrcholných 60. let, jsou schopné lidem zprostředkovávat kontinuitu sochařství od antiky až po klasickou modernu.

Instalace Petra Stanického v Museu skla Portheimka, k vidění na pražském Smíchově (foto: archiv Petr Stanický)

V nově otevřeném Museu skla Portheimka najdeme instalaci, kterou jste vytvořil místu přímo na míru. Jak probíhala příprava a co je výsledkem?
Byl jsem osloven, abych do barokního objektu Portheimky vytvořil objekt do prostoru schodiště, které vede do podkroví. Byl jsem velmi limitován památkovou ochranou místa, tudíž jsem se nebyl schopen jakkoli fyzicky dotknout stávající architektury. Využil jsem proto plastického výrazu samotného schodiště i jakéhosi mizení reliéfních říms a lizén. Rozhodl jsem se, že do šera přivedu světelným tubusem světlo zvenčí. Šlo mi o vyjádření „barokního“ kontrastu světla a stínu, který přináší i rozdílnou kvalitu venkovních světelných podmínek.

Máte na svém kontě realizace pro soukromé investory?
Několik realizací jsem uskutečnil, naposledy to byl zavěšený světelný objekt do vstupní haly firmy Barum Continental. Je z rotujících kordů, které se používají pro výrobu pneumatik. Zkušenost s nimi byla velmi příjemná, neboť pan investor byl velmi přímý, racionální, na druhou stranu ale také vizuálně vnímavý. Na rozdíl od muzeí či galerií je práce pro soukromého investora řádově rychlejší.

Díla z výstavy Skloprostor, která byla k vidění v Galerii Kuzebauch na přelomu roku 2016 a 2017 (foto: Gabriel Urbánek)

Na přelomu roků 2016 – 2017 byla v pražské Galerii Kuzebauch k vidění výstava Skloprostor. Jak se vám pracovalo v tamním komorním prostoru?
Výstava se dotýkala průhledů ven z galerie, která je zdánlivě malá. Centrální objekt ji rozkládal a opticky rozlamoval. Sevřenost místnosti s otevřenou čelní stěnou do ulice je moment, který si vyžaduje konkrétní řešení. K oknu, které vede ven z místnosti, se budu ostatně vztahovat i ve své příští výstavě tamtéž.

Minulý rok jste v rámci London Design Festivalu vytvořil ve Victoria and Albert Museum dvě instalace: Penetration a Pylon. V čem byla tato spolupráce výjimečná?
V mnoha ohledech, vše velmi profesionální a zároveň vlídná spolupráce ze strany kurátorů. Každé ráno jsme společně sledovali progres, který nastal během noční instalace. Nelze zapomenout na zšeřené a ztichlé noční muzeum plné úžasných exponátů, mezi kterými jsme se pohybovali. Probděl jsem tam se svým spolupracovníkem několik dlouhých nocí, přičemž nás neustále hlídal jeden člen ostrahy s vysílačkou. Záměrem muzea bylo totiž nijak neomezovat návštěvníky a provoz muzea, ale přitom vnímat, jak se věci v prostoru rodí.

Byl jste ráno překvapený výsledkem – když vaším dílem procházelo denní světlo?
Každé ráno bylo napínavé, neboť není komfortní pracovat při umělém osvětlení. Nicméně zásadní změnu ani zásadní objev jsem neučinil.

Pylon a Penetration. Z instalace Evocations ve Victoria and Albert Museum z roku 2017 (foto: Edmund Sumner)

Novinářka Marie Kohoutová o vaší práci napsala: „Některé jeho vytříbené, elegantní, technicistní skleněné objekty, které by se v případě realizace v příslušném měřítku staly chloubou světových metropolí, svědčí o tom, že architektura zaujímá v jeho mysli zcela prominentní místo.“ Jak se z vaší pozice liší práce architektka a sochaře? Je to volba měřítka, která zakládá rozdíl?
Už jedna z cest evropské filozofie 19. století dospěla k pozitivnímu závěru, že architektura je stavbě vším, co se netýká užitkovosti. Nesnáz takového tvrzení se vyjeví, zkusíme-li si představit stavbu, která by neměla mít žádný jiný účel než architekturu. To samozřejmě může platit i o vztahu sochařství a 3D designu. Třebaže taková otázka může znít irelevantně, nachází neustále ozvěnu v současném pátrání po výtvarné a vizuální autonomii.

Pokud se dá říci, že v některých dílech pracujete i s vyjádřením prázdnoty, jak se něco takového nabízí na trhu?
Prázdnota se patrně nabízí dost těžko, nicméně sám jsem ji sám nenabízel. Patrně bych zdůrazňoval to, že může být naplněna.

 

Zkrácená verze tohoto rozhovoru vyšla původně v časopise Development News 8-9/2018


► SILNÉ PŘÍBĚHY SKLÁŘSKÉHO UMĚNÍ A ŘEMESLA NAJDETE I V TIŠTĚNÉM VYDÁNÍ MAGAZÍNU MATERIAL TIMES. MŮŽETE SI JEJ OBJEDNAT V E-SHOPU NEBO ZAJÍT DO JEDNOHO Z KAMENNÝCH OBCHODŮ.

19. 11. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.