CZ / ENG

Obrazem

Dvanáct černooděnců na podzimní ZUM-TOUR

Poslední dny, kdy se na kodaňském pobřeží dalo ještě koupat, aniž byste patřili do skupiny vikingských otužilců, jsou nenávratně pryč. Naštěstí spolu s podzimem přišla sezona výletů. Letos šéf ateliéru rozbil firemní prasátko a naše dvanáctičlenná výprava se vydala do Švýcarska studovat Petera Zumthora. 

Dvanáct černooděnců na podzimní ZUM-TOUR

Co se návštěv švýcarské architektury týká, nepatřím mezi žádné zelenáče. Přirozeně jsem se tedy stala hlavní organizátorkou celé akce. Na začátku mě mrzelo, že jedu „opět“ do kantonu Graubünden, to jsem ale ještě netušila, kam až se podívám.

Už od začátku vypadala cesta trochu jinak, než jsem byla zvyklá. Vrcholky švýcarských Alp jsem obdivovala z ptačí perspektivy.

Po přistání v Curychu se dvanáct černooděnců naskládalo do aut. 

 

Když se má studovat Zumthor, tak pěkně popořádku. Naše první zastávka: Lumbrein. Hned po ránu jsme tam dorazili ke zrekonstruovanému domu Casa d’Angel. Nejen pro svá překrásná okna se setkal s velkým ohlasem.

Úspěch měla i zrestaurovaná věž, kterou jsme mohli obdivovat bohužel jen zvenku.

 

Denní světlo nám přálo a já mohla vytasit eso dne: Giona A. Caminadu a jeho Vrin. Během obchůzky vesničkou prohodil jeden aktivní člen posádky slovo s místním a za pár minut se nám kromě soukromé obhlídky Pohřební kaple z roku 2005.

Poštěstila i prohlídka místní školy, ke které patří i nový víceúčelový sál. Naše archi-srdíčka zaplesala. Omráčeni kouzlem Vrinu jsme se jeli ubytovat.

 

V pátek jsme hned ráno zamířili do Haldensteinu, kde jsme se zařadili jsme do pomyslného zástupu skupinek otravných architektů, kteří přišli obdivovat Peterův dům, dům pro jeho syna,

architektův starý ateliér

a nový ateliér. Přiznávám, že když jeho zaměstnanci pendlovali mezi domem a ateliérem, tak jsem si připadala lehce nepatřičně a raději koukala do země.

 

O chvíli později jsem výpravě dopřála i menší nacionální vsuvku o nedaleké budově od českého emigranta Miroslava Šika, která tu stojí od roku 2008. 

Šéf byl celkovou atmosférou Haldensteinu unesen a já si připsala malé plus.

 

Přesunuli jsme se do Churu, kde jsme nejprve navštívili Dům pro seniory (1993), kde jsem se v rámci této výpravy konečně dočkala svého zumthořího poprvé. Kromě toho nám milá paní vyprávěla, že všichni mužští obyvatelé domu už bohužel zemřeli, takže tam mají holky menší babinec. 

Dům jsme obhlídli ze všech stran, díky velkým oknům jsme se mohli ujistit, že Zumthor vytvořil atmosféru, kde se staří lidé mohou cítit jako doma. Návštěva byla zakončena menším sprinterským závodem kolegy s kolegyní (kolegyně, bývalá atletka, vyhrála). Přesunuli jsme se o kousek dál k Přístřešku římských archeologických vykopávek (1986). Všichni jsme se shodli, že menší nádor u vstupních schodů byl lehký přešlap, ale správný ořez na Instagramu všechno napraví. S odbočkou do Churwaldenu, kde Zumthor dostavil dvě školní budovy a tělocvičnu (1982), jsem pochopila, proč jsme se dříve s kamarády za tímto domem nikdy nevydali.

 

Ten den nás ještě čekala jedna perla – městečko Jenaz, kde stojí rodinný dům Luzi (2002). Jde o tříposchoďový barák s velkými okny, skrz naskrz prošpikovaný jádrem. Pět minut jsme se ochomýtali kolem a pak se objevila usměvavá paní, předstírající, že pro něco běží čirou náhodou kolem naší skupinky.

 

Cestou nazpět mimochodem pronesla, že můžeme jít na menší prohlídku domu a že nám k němu ráda něco poví. Vyklubala se z ní původní a jediná majitelka nesoucí příjmení Luzi. 

Vyprávěla nám o svých třech dětech, které už jsou dospělé – jejich pokoje jsou tedy nyní prázdné, pravděpodobně k pronájmu.

Ukázala nám model domu a provedla nás prvními dvěma patry. Na konci jsme jí připsali do knihy návštěv tisícero díků a plní euforie vyrazili směr Flims.

 

Po cestě jsme se ještě zastavili ve městě Landquart. Nejprve jsme se prošli kolem nedávno dostavěného komplexu Arcade Housing od ateliéru Bearth a Deplazes (2014) — od osazenstva našeho ateliéru se velké odezvy nedočkal.

 

S druhým tipem na zastávku u stavby Plantahof Auditorium (2008) od Valeria Olgiatiho jsem naštěstí opět bodovala. Vlezli jsme do kantýny, kde se nás štěstěna držela, a místní kuchařky dokončující úklid nás vpustily do auditoria. Jako malé děti jsme si začali hrát s mikrofony připravenými na konferenci, otevírali jsme a zavírali dvě velká okna i jejich mohutná clonění.

 

Můj časově napjatý plán kupodivu klapnul a my se konečně vydali směr Valendas – měli jsme namířeno do penzionu Gasthaus am Brunnen. Čekala nás tam nejen bohatá nabídka místních pochutin, ale i překvapení v podobě živé italské hudby. Prostory zrekonstruované Caminadou jsme si tam mohli vychutnat se správných rétorománským šmrncem.

Sobotní ráno se neslo v duchu takzvaného archi-hiku. Naše výprava se vydala na procházku kolem dechberoucího tyrkysového jezera Caumasee. Pochmurná mlha valící se údolím Val de Lumnezia má podle mě větší atmosféru než „azuro“. Sobota se rozjela pozvolným tempem a my, přesycení čerstvým vzduchem, jsme se vydali vstříc dalšímu „wow“.

 

Navigace hlásí Versam (1994), letní sídlo Petera Zumthora. Tuto stavbu jsem se snažila s kamarády najít už dříve – marně. Zarputilost letošní delegace a možná i krapek štěstí nás hned na první pokus dovedly k příjezdové cestě. Když jsem na ní uviděla zaparkované auto, lehce jsem znejistěla. Šéf ale zavelel a já a moje sličná kolegyně z Islandu jsme šly zaklepat na dveře. Za okamžik nás s úsměvem přivítaly dvě postarší paní, připravující sídlo na příjezd majitele.

Po menší obchůzce kolem proslulého rozšíření švýcarské chalupy nás vpustily i dovnitř. 

A my jsme se podívali zevnitř — ven.

 

Během poledních hodin jsme nasávali atmosféru Valsu – mého nejoblíbenějšího městečka v kantonu. Zažila jsem tu sněžení, slunečno, a teď i lehkou mlhu a mrholení. Stejné místo, jiný zážitek. Rozutekli jsme se po krajině, později jsme se v omámení a s úsměvy na tvářích potkali v místním architektonickém klenotu -– Zumthorových lázních z roku 1996. Jednoduchý koncept bytelných kamenů členících prostor lázní a dechberoucí výhledy mě pokaždé dostanou do kolen. I tentokrát jsem se nechala unést do hlubin obrazů, jež pro nás architekt připravil.

 

Nedělní ráno s příchutí kocoviny mi připomnělo, že jsem na výletě právě s dánským ateliérem. Při procházce po vesnici Leis, ležící nad Valsem, jsme vypotili poslední zbytky alkoholu. Měla jsem za to, že tu najdeme tři soukromé domy navržené Zumthorem.

K mému překvapení se před námi objevila celá „zumthoří vesnice“.

Po chvíli jsme ale museli vyrazit k našemu poslednímu cíli: Kapli svatého Benedikta (1988). Každý jsme církevní zastavení pojali po svém, napili jsme se z místního pramene a vyrazili směr Curych. Po menším dramatu se ztraceným a následně nalezeným pasem, během po terminálu a rozdýcháním v letadle jsme se všichni smířili s tím, že nadešel čas vrátit se do deštivé a placaté Kodaně.

Text a foto: Lucie Hlavsová, autorka žije a pracuje v Kodani

► Chcete si potěžkat sklněnou cihlu, ze které Peter Zumthor zamýšlel postavit novou městskou věž v německém městě Isny? Naleznete ji spolu s dalšími dvěma tísici fyzickými vzorky a rozsáhlou on-line databází inovativních materiálů v matériO Prague.

20. 10. 2016

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.