CZ / ENG

Obrazem

Maďaři mají pozoruhodný systém upcyklace věcí. Vládě nevoní

V ulicích větších maďarských měst se jednou za rok objeví obrovské haldy rozbitých nebo zastaralých věcí. Odpad nashromážděný před domy pak zdarma odvezou městské služby. V Maďarsku se tento fenomén jmenuje lomtalanítás – doslova „zbavení se věcí“. K pátrání po tomto fenoménu se vydáváme na okraj Budapešti, kde dokumentujeme, co se obyvatelé čtvrti Újpest rozhodli vyhodit tento rok. 

Maďaři mají pozoruhodný systém upcyklace věcí. Vládě nevoní

V Budapešti trvá lomtalanítás zhruba deset dní, v každém obvodě je pro něj vyhrazen jiný den. Nechtěné věci se zpravidla začínají před domy shromažďovat den před oficiálním odvozem. Než se rozjedou dodávky a odvezou je jako odpad, prozkoumají je hipsteři, umělci, majitelé ruin pubs hledající originální kousky a také ti, kteří se živí prodejem všemožných nalezených věcí.

Vystupujeme z autobusu na sídlišti v Újpestě a začínáme pátrat po místech, která jsou teď na řadě. Mám velké očekávání. V minulém roce jsem během této akce na Budínském hradě (i tam se bydlí) našla dvě zánovní židle, hezký noční stolek lehce pokreslený křídami a obrovský nástěnný kalendář s krajinami z 90. let. Na sídlišti je všude klid, děti se hrají na hřišti, po trávě běhají psi a na okruhu běžci. Před jedním blokem vidíme několik podezřelých pytlů, ale je v nich jen substrát, který někdo nechal na chodníku, když skončil se zahrádkařením.

Přejdeme silnici a tramvajové koleje, už to tady vypadá trochu jako na vesnici se stoletými malými domky. A najdeme první stopy, kopec složený ze staré vany a zbytky levného nábytku z 80. let. Na příštím rohu to začíná doopravdy, chodník je pokrytý. Mezi hory nábytku si sedají dva muži a žena. Mohou to být „profesionálové“, asi hlídají cennější kousky, které si vybrali, a čekají. Než přijede jejich kolega s autem, nikdo se nesmí jejich věcí dotknout.

Nás, dvě holky, asi nevnímají jako konkurenci, a nechávají nás, abychom se prohrabovaly ponožkami (všechny liché) a skoro novými tričky z „háemka“. Na zemí leží plechové dózy s nápisy v azbuce. Muž má dobrou náladu, pochválí mi růžové brýle a říká, že on by taky takové chtěl; mezitím v jednom šuplíku najdu dopisy a rodinné fotky a schovám je.

Podstatnou složkou další hory je nábytek z dřevotřísky (základem celého lomtalanításu je nábytek z dřevotřísky). Na policích leží hry, lyžáky a vanička, z šuplíků vytahujeme oděvy, knihy a ručně napsané poznámky o základech použití Windows 98.

Vedle nás stojící matka diskutuje s dcerou, jestli si s sebou mají vzít Člověče, nezlob se! Zdá se mi, že tu jsou jen na odpolední procházce. Paní s kudrnatými vlasy je připravená, má jen prázdnou igelitovou tašku. Zajímají ji hlavně oděvy a hračky. Hlasitě lamentuje: „Mít tolik hadrů, jak měli ti lidé tady, to není možné…, a kde proboha vzali místo, aby všechny ty věci schovávali tak dlouho.“ Nevíme. Skončí s tím, že i ona má hodně hadrů. 

Jak se přesunujeme dál, na scéně se objeví další profesionálové. Dvě paní jdou stejným směrem jako my a obě táhnou kostry kočárků velmi sofistikovaně naložené hadry, které mají poskládané v sáčcích a taškách. Jsou cílevědomé, jistě jim záleží na to, co najdou a za kolik to prodají. Mezi haldami chodí pomalu a potichu, přebírají je a se zkušeným pohledem vybírají nejhezčí kusy. Vypadá to jako divná choreografie. Sem a tam pobíhají dětí, které pomáhají rodičům, a zakřičí, když v haldách najdou něco zajímavého.

Na chvíli mám pocit, že bychom s nimi neměly soutěžit, možná se jim to nebude líbit. Stejně si nás nevšímají, jen prohrabují vyhozené věci. Jsme u stejné haldy. Ve starém kufru najdu pletený svetr americké značky ve velikosti pro moji sestru. Květované retro šaty z polyesteru nechám na místě.

Leží tu i větší kartonová krabice, je pokrytá fialovou dekou, pekelně smrdí a krouží nad ní mouchy. Na chlapeckém kole vedle starého hi-fi je snad dvacetiletá vrstva prachu. Vedle stojí auto s otevřeným kufrem, kufr je plný elektroniky, nikdo to nehlídá. Vezmu si podivný půllitr, který za čtvrt hodin nechám na rohu, je to opravdu ošklivý a těžký.

Před hromadou nábytku stojí kluk a hlídá své věci: starobylé, dobře vypadající dřevěné skříně a komodu. Nervózně kouká do dálky a něco si mumlá. Asi se bojí dalšího kluka, který hlídá podobnou kolekci asi o padesát metrů dál. Na další dřevotřískové polici leží další rodinné fotografie a korespondence, kolem rozházený život jedné babičky. Včetně zástěrek, zavařenin, léků a třicetiletého rumu Stroh.

Mimochodem, my všichni jsme to tady dělali ilegálně. Od roku 2013 platí v Maďarsku nový zákon týkající lomtalanítás: když obyvatel dá nějaký odpad na ulici v období organizovaného sběru, tak se odložené věci automaticky stanou majetkem městských služeb. V tomto smyslu krademe. Když nás někdo chytne s něčím, co bude mít hodnotu nad 50 000 forintů (asi 4 500 korun), mohli bychom se prý dostat i do vězení.

Tento zákon ladí s další skupinou zákonů vznikajících pod vládou Viktora Orbána. Jsou namířené proti sociálně slabším, například zakazují být bezdomovcem nebo pomáhat uprchlíkům. Ti, kteří živí se sbíráním a prodáváním odpadu ale mají řešení: přesvědčí obyvatelé, aby podepsali smlouvu o tom, že jim legálně darovali všechny vyhozené věci ležících před jejími domy.

Text: Anna Laura Kolláth, Foto: Marie Leličová


► ZAJÍMÁ VÁS VZTAH ČLOVĚKA A JEHO PROSTŘEDÍ? VE TŘETÍM ČÍSLE MAGAZÍNU MATERIAL TIMES NAJDETE NAPŘÍKLAD TEXT JIŘÍHO SÁDLA, KTERÝ MLUVÍ O NAŠEM VZTAHU K PŘÍRODĚ A MĚSTSKÝM HOUŠTINÁM. tereza Špinková píše o tom, jak zacházíme s textilním odpadem. jakub koláček napsal esej o našem vztahu k věcem a jejich účelům.

20. 9. 2018

Komentáře

PŘEDMĚTAUTORDATUM

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.