Všímáme si
Zamrznout v čase: Alena Matějka vystavuje v Galerii Kuzebauch
Scenérie na pomezí snů a reality se otevírá v nové výstavě Aleny Matějky, kterou prezentuje břevnovská Galerie Kuzebauch. Sochařka a sklářská výtvarnice představuje objekty z taveného skla, čerpající ze zvyků, obyčejů, ale i osobní historie. Vytváří tak právě onen kabinet kuriozit, který má výstava v názvu: soubor rarit a vzpomínek na „lov“ napříč zamrzlým časem. Kabinetem kuriozit vás výtvarnice provede v krátkém rozhovoru, který Material Times natočily ve spolupráci s Galerií Kuzebauch.
Text: Marek Torčík • Video: Tomáš Princ; Foto: Gabriel Urbánek
„Každá ta věc přichází vždy na nějaký impuls z mého života,“ říká výtvarnice Alena Matějka, jejíž aktuální výstava Kabinet kuriozit v Galerii Kuzebauch představuje velkoformátová díla z taveného skla. „Když něco vidím, něco prožiju nebo se mi děje něco ustáleného, co mě najednou překvapí, začnu přemýšlet nad tím, jak to ztvárnit.“
Centrálním motivem výstavy jsou dva soubory děl, vycházející z folklóru, mýtů i rodinné historie: Hostina a Můj milý, Lovec z Lavondyss. Výtvarnice v nich líčí skutečné i fiktivní příběhy. Zajímavé ovšem není jen efektní prolínání taveného skla s kostmi, vycpaninami a parohy, ale i rukodělná stránka. Jedná se o díla, která vycházejí ze skutečných předloh. Například starožitná skříň malovaná tradičím vzorem s růžemi nebo stůl odlitý z reálné předlohy patřící Larsovi Widenfalkovi, manželovi Aleny Matějky a sochaři původem ze Švédska. Výtvarnice dokáže i k těm nejmenším detailům vyprávět zdlouhavé a spletité příběhy.
Matějka je výtvarnice, která má ráda kontrolu nad celým procesem tvorby. Věnuje se každému aspektu svých děl, od konceptuální roviny až po jejich řemeslnou stránku. Na pražské UMPRUM, kde vystudovala ateliér skla pod vedením profesora Vladimíra Kopeckého, se také věnovala doktorskému studiu, přesněji technologiím tavení skla pomocí mikrovlnné energie. „Mám výhodu, že můžu dělat velké věci, protože mám velkou pec,“ říká výtvarnice o procesu své tvorby. „Vždycky jsem chtěla tvořit velké věci, ale nemohla jsem, protože jsem měla malou pec v malé dílně v Praze. Když jsem se přestěhovala do domu po babičce a po dědovi, přemýšlela jsem jak to udělat tak, abych měla možnost takové věci dělat.“ Dodává, že tvořit tak velká díla, jaké jsou k vidění v Galerii Kuzebauch, jí umožňuje především systém kladek, jeřábů a výsuvné pece, kterými disponuje ve svém studiu ve vysočinském Betlémě. Jedná se o největší pec na tavení skla v České republice.
Výstavu Kabinet kuriozit si můžete prohlédnou zatím pouze ve 3D podobě do 26.2.2021
Přestože se Matějka neomezuje pouze na sklářskou tvorbu a v repertoáru má například i kamenné sochy, sklo zůstává v jádru jejího výtvarného slovníku. Dokáže se v něm pohybovat s jistotou a přirozennou lehkostí. Kurátor výstavy Petr Nový, hlavní kurátor Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou dodává: „Tavené skleněné plastiky Aleny Matějky uvádí diváka do rozpaků, nedávají mu komfortní pocit jistoty, nutí jej k reakci. Své příběhy nevypráví lineárně, právě naopak, libuje si v paradoxech, dějových zvratech a překvapivých kontextech.“
Místnost, kterou Matějka v zimou obklopené galerii zaplnila, tak na první pohled připomíná jakési mýtické ledové panství; opálové objekty však zároveň vypráví strhující příběhy. Například relikviář evokující dílo David a Goliáš, zobrazující biblický souboj dvou myší. Drobné a záměrně nenápadné detaily často dokažou vést divákovy oči směrem k přesnější interpretaci. Matějka skutečně vypráví příběhy, ať již ty osobní, nebo mýtické, a poukazuje na vnitřní pnutí ve fikcích, které si vzájemně vyprávíme. Ironie, humor, ale i posvátnost a trpělivost, to vše na diváka dýchá při pohledu na její díla. Stejně tak jakási umírněná nostalgie. Právě ona ledová aura totiž dílům dodává uvědomění vlastní nadčasovosti. Odděluje zdánlivě fyzické objekty od okolního prostoru, redefinuje hranice: mezi skutečným a fiktivním; mezi současným a minulým. Nic není takové, jak se na první pohled zdá. Jsou to střípky vytržené z toku dějin, příběhy předávané po mnoho generací. Věci, které jsou mnohdy až bolestivě přítomné a zároveň vlastně vůbec neexistují.
Souběžně s výstavou Kabinet kuriozit probíhá i nová expozice děl Aleny Matějky v muzeu skla Portheimka s názvem Omnia Mea. Narozdíl od ucelenějšího, komornějšího souboru v Galerii Kuzebauch nabízí i jiné materiálové polohy výtvarnice. Sklo tak doplňují například sochy z alabastru, mramoru i kamene. Kurátorka Helena Musilová dodává, že díla Matějky často vychází z mýtů a obyčejů, které pak prolíná s osobní rovinou. „V expozici jsou prezentovány skulptury, inspirované archaickým či mytickým tvaroslovím, instalace propojující vycpaná zvířátka v kombinaci se skleněnými objekty, v nichž autorka ironizuje některé ustálené hodnoty, i díla, v nichž se vrací k rodinným vzpomínkám.“
Výstava Kabinet kuriozit v Galerii Kuzebauch je v souladu s vládním nařízením v současnosti dostupná pouze v podobě 3D prohlídky a na serveru Artsy.
14. 1. 2021
Aktuálně
► Materiály ve scénografických procesech
► Queer materialities, queer technologies
POSLEDNÍ KOMENTÁŘE
20. 9. 14:38
Velice děkuj za "jiný" rozhovor, kromě lásky k materiálu z něj čiší LÁSKA k PRÁCI a ...
Michael Rada - EVA JANDÍKOVÁ: LNU KE LNU
14. 9. 11:41
Děkuji z krásný článek s ještě hezčím názvem.
Bylo by dobré, kdyby díla umělců ...
Michael Rada - Upleteno z plevele
1. 9. 06:58
Dobrý den, děkuji Vám za článek, který navazuje tématicky na mé vlastní texty ...
Michael Rada - „Městské doly“: jak využít potenciál elektroniky, kterou už nepotřebujeme