Galerie Kuzebauch představuje na výstavě Rivolte fragili pozoruhodné propojení dvou zdánlivě odlišných světů – skleněných objektů Anny Polanské a velkoformátových maleb Tomáše Plesla. Přestože oba autoři pracují s odlišnými materiály a výtvarnými jazyky, jejich díla společně vytvářejí působivý celek. Není to náhoda, umělci jsou celoživotní partneři, a jejich díla tak odrážejí přirozené souznění i vzájemné ovlivňování. Místy lze nabýt dojmu, jako by jeden autor svou tvorbou odpovídal na podněty druhého. Do dialogu zde vstupují nejen odlišná média, ale také napětí mezi křehkostí a expresivitou.
Díla Anny Polanské mohou na první pohled působit jako pravidelné skleněné útvary. Při bližším pozorování však odhalují drobné organické rytiny a další významové vrstvy. Ty odkazují ke křehkosti skla, současně však zdůrazňují preciznost řemeslného zpracování. Autorka ve své tvorbě často navazuje na tradici antického umění. Výrazným příkladem její fascinace antikou je dílo Drapérie, které odkazuje k historickému zobrazování látky a práci se světlem. Se světelnými podmínkami pozoruhodně pracuje také samotná expozice. Promyšlené nasvícení propůjčuje skleněným objektům další rozměr a na jejich povrchu vytváří proměnlivé obrazce, které se mění v závislosti na dopadu světla a umístění v prostoru. Křehkost jako taková je patrná i z námětů děl, tu lze spatřit například v objektu Něha, kde se objevují dvě drobné postavy milenců, kteří podtrhují intimitu výjevu.
Odlišný přístup zastává Tomáš Plesl, jehož malby se vyznačují expresivním vrstvením barev, z nichž vznikají dynamické motivy. Barva zde není pouze prostředkem k zachycení námětu, ale stává se samostatným nositelem výrazu. I v kontextu těchto pláten můžeme hovořit o jakési křehkosti, která je však patrná spíše v pomíjivosti zachyceného okamžiku, kdy divák může nabýt dojmu, jako by se obraz před jeho očima neustále proměňoval. Samostatně působí Plesova díla až znepokojivě, k čemuž jistě přispívá i jejich velikost, avšak v konfrontaci s jemnými skleněnými objekty Anny Polanské jejich surovost ustupuje a získávají tak nový význam.
Právě tyto dva výtvarné přístupy se na výstavě vzájemně doplňují. Společně otevírají téma pomíjivosti a křehkosti bytí, ale také schopnosti zachytit prchavý okamžik a syrovou emoci. Skleněné objekty Anny Polanské působí v konfrontaci s gestickou expresivitou Pleslových maleb intimně a subtilně, zatímco plátna vnášejí do výstavy dramatické napětí. Oba autoři tak rozvíjejí odlišné polohy výtvarného vyjádření, které se navzájem obohacují. To, co Plesl vyjadřuje skrze výrazná malířská gesta, Polanská abstrahuje ze svého skleněného objektu. Toto spojení dokládá nejen dlouhodobé vzájemné ovlivňování obou autorů, ale také jejich schopnost nahlížet na podobná témata z odlišných perspektiv, aniž by ztráceli vlastní uměleckou identitu.
Spojujícím prvkem se pak stává reliéfní charakter děl u obou autorů, který nabádá diváka, aby se děl dotkl. Zatímco Polanská tvoří tento charakter rytinou do skla, Plesl ho vytváří způsobem vrstvení na plátně. Dalším společným prvkem je zdánlivá jednoduchost v rámci forem. Díla na první pohled nabízejí celistvý přímočarý dojem, teprve po bližším zkoumání však odhalují komplexitu materiálové i významové roviny. Právě díky tomu výstava vybízí diváka k hlubšímu pozorování.
Kurátorka Lenka Patková propojuje oba umělecké světy bez nutnosti hledat mezi nimi formální podobnost. Pozornost naopak obrací k jejich vzájemné rezonanci a k možnosti, že stejnou skutečnost lze vnímat různými způsoby. Sklo i malba si přitom zachovávají vlastní autonomii. Přestože se na výstavě Rivolte fragili výjimečně doplňují a vytvářejí společný celek, jejich samostatná existence je možná i mimo tento dialog. Právě v tom spočívá hlavní kvalita výstavy – v propojení dvou individuálních přístupů, které neztrácejí vlastní identitu, ale ve vzájemném setkání získávají další významovou rovinu.
