Podobně jako takřka všichni předchozí vystavující, ani Kotrbová neodolala svodům instalovat své výtvory specificky na míru rozměrné vitríně. Ve zvláštním bezčasí oblé kapsle se tak až do konce září vznáší několik prošívaných potištěných objektů z rukodělně vyrobeného konopného papíru, zatímco dno schránky je vystláno hnízdem utvořeným přímo z vláken konopí. Volba neobvyklého materiálu není náhodná – konopí, jedna z lidstvu nejdéle známých plodin, a jeho materiální, společenské i kulturní souvislosti byly na zmiňovaném Ateliéru Textil tématem celého loňského školního roku. Výstava Zuzany Kotrbové lehkorukým, avšak naléhavě podnětným způsobem vrství roviny časové, materiální i významové. Sám o sobě mimořádně náročný a zdlouhavý proces tvorby konopného papíru v případě autorčiných děl završuje barevný tisk technikou linorytu. Potištěnou plochu organického papíru poté Kotrbová rozstříhává v duchu archetypálního rostlinného a zvířecího tvarosloví, načež jednotlivé části jsou sešívány do rozličných organických novotvarů. Samotné objekty se ovšem – prostřednictvím zmíněné instalace – nadále vrství také v prostoru. V nice jsou totiž citlivě zavěšeny tak, že „plují“ v různé výšce i rozdílné úrovni hloubky…Tvrzené sklo galerijní vitríny přitom ony stvoření „akvaristickým“ způsobem uzavírá. Jejich výrazná textura však přímo vybízí k doteku, a právě nemožnost se jí dotknout vytváří podprahové, ale o to silnější pnutí. Navození do značné míry tenzní imprese nakonec dopomáhá i podmanivá, avšak ve stejný okamžik lehce tísnivá poetika výstavního titulu – Zdálo se mi, že jsem šla ven…Umělkyně nás jeho prostřednictvím nenásilně nasměrovává k úvahám o nedosažitelnosti světa „za sklem“. Paradoxně však ani ne tak za sklem vitrínovým, jako mnohem spíše za tím, které odděluje naše pokoje od veřejného prostoru.
V polovině 80. let, kdy byla čerstvě zrealizovaná zastávka linky B otevřena veřejnosti, ještě málokdo tušil, v jak vítaný úkryt se při každodenním boji s urputnými vedry její žulové podzemí stane. A zatímco se, přeneseně řečeno, z podlahy stává láva, léto – tradiční čas odpočinku – se proměňuje ve vyčerpávající a tak trochu zoufalý boj o možnost dlouhodobě fungovat bez hrozby zalknutí. Izolace nikoli nepodobná té, jíž známe z dob koronavirové pandemie, snad jen ještě obtěžkanější o vědomí, že chladněji už po dobu našich životů nebude… A podobně jako leckterý člověk, jenž uvízl v nedobrovolném odloučení zapříčiněném morbidními venkovními teplotami (a kterému z nejrůznějších důvodů není umožněno trávit horka u vody) přizpůsobuje interiér novému způsobu života za zataženými žaluziemi, bují uvnitř oblé vestibulní niky lehce fantaskní mikrokosmos. A právě v úvodu zmiňovaná namáhavost výjimečně nesnadné rukodělné výroby konopného papíru autorce nakonec v tak trochu ironickém obratu poskytuje kýžené útočiště. Vnoření se do pomalého a bytostně materiálního procesu za zataženými žaluziemi totiž nabízí možnost dosáhnout alespoň dočasného odpoutání se od zběsilého řetězce každodenního koloběhu – tedy toho samého koloběhu, který nás dohnal právě až na práh environmentálního kolapsu. Zuzaně Kotrbové se tak vnitřek galerie Nika podařilo proměnit v podivuhodný svět – svět ve stejný okamžik tolik nedosažitelný i tak přítomný, svět zvláštním způsobem tolik naléhavě smutný i konejšivý zároveň…
