Ptáme se

Eva Chmelová navrhuje ubrusy pro pivovar Chříč i povlečení pro plzeňský hospic. „Autorský dezén se zhodnocuje v čase,“ říká.

Eva Chmelová začala pracovat jako oděvní návrhářka, postupně ji ale zlákal hlavně materiál samotný. Výtvarnice, grafička a designérka textilních vzorů navrhuje autorskou metráž ve vlastních sériích i na míru konkrétním projektům. Jedním z nich je i dlouhodobá spolupráce s Hospicem sv. Lazara v Plzni, pro který navrhla například dezén ložního prádla.

Eva Chmelová navrhuje ubrusy pro pivovar Chříč i povlečení pro plzeňský hospic. „Autorský dezén se zhodnocuje v čase,“ říká.
Eva Chmelová navrhuje ubrusy pro pivovar Chříč i povlečení pro plzeňský hospic. „Autorský dezén se zhodnocuje v čase,“ říká.

Připravila: Kateřina Zvelebilová • Foto: Tomáš Rubín

Jak začala vaše spolupráce s plzeňským hospicem?
Oslovilo mě vedení hospice, který potřeboval vytvořit grafické značení ve svých prostorách. Byli otevření unikátnímu přístupu a snažili se z hospice odstranit takový ten nemocniční dojem. Také budova sama o sobě vyžadovala specifický přístup. Musela jsem poznat návyky personálu v plném provozu, změny nemohly omezovat jejich práci. Tím, že jsem tam trávila hodně času, začal mě prostor sám o sobě inspirovat a spolu se zaměstnanci jsme si uvědomili, že těch věcí, které bychom chtěli změnit, je víc. Chtěli jsme prostory pro personál, rodiny a klienty udělat kvalitní, příjemné, domácké, a tak jsou na dezénech nebo vizuálech třeba v hospici pěstované kytky, vlaštovky, které tam hnízdí, andulky, které tam chovají, což ten domácký dojem velmi posílilo.

K těm změnám patřil i návrh a realizace autorských vzorů pro ložní prádlo. Bylo náročné s institucí z povahy spíše podfinancovanou najít na takový neobvyklý projekt prostředky?
Každý hospic je částečně závislý na darech a různých formách fundraisingu. Sv. Lazar měl rozpočet na výměnu ložního prádla a rozhodl se jít cestou autorských návrhů. Téma zpříjemnění a polidštění prostorů pro klienty i pro pečující personál mělo tak pozitivní ohlas, že se mezi donory podařilo shromáždit zajímavou částku navíc. Textilu je v hospicu opravdu hodně, postele se často převlékají, jsou tu různé podkládací polštářky, závěsy... Se vším všudy jsme se dostali na stovky metrů látky.

Uživit se dnes v českých podmínkách jako textilní návrhářka je spíše ojedinělé. Vám se to daří. V čem vidíte úskalí svého povolání?
Lidé jsou zahlcení nabídkou produktů, což v nich utlumilo potřebu přemýšlet o tom, že by mohli chtít něco jiného, na míru. Nenapadne je, že při objednávce desítek metrů by se jim vyplatila vlastní výroba a návrh, nenapadne je udělat si kalkulaci, rozeslat poptávku po dílnách. Zjistili jsme, že při relativně nevelkém objemu můžeme mít autorské povlečení za cenu, která je srovnatelná s běžně dostupným barevným povlečením s potiskem.

To je dobrá zpráva pro další místa, která by mohla zauvažovat o osobitějším vybavení. Napadá vás někdo konkrétní?
Podle objemu se vždy bude trochu hýbat výrobní cena, ale díky současné technologii tisku je možné realizovat i malé počiny. U ložního prádla je potřeba dost látky, takže má autorský textil smysl i pro malou ubytovací kapacitu. Musí se počítat i s cenou návrhu, ale ten může být i úplně jednoduchý, a tak nejde o astronomické částky. Návrh, pro který se člověk rozhodne, mu pak zůstává, může s ním dál nakládat, dělat dotisky, jeho vstupní cena se tak zhodnocuje.

Podobný potenciál může být i v uniformách nejrůznějšího druhu. Pracovala jste na něčem podobném?
Připravujeme hezkou zakázku pro sociální podnik Pivovar Chříč, kde si chtějí udělat svoje ubrusy a uniformy. Oslovili mě jako výtvarníka. Plus je, že mám také kontakty na různé výrobce. Díky tomu jsme byli schopni navrhnout realizovatelnou dostupnou nabídku, která bude mít velký dopad, protože se košile a ubrusy dostanou do všech hospod a podniků, kde Chříč prodává pivo, cidery a mošty.

Co jste studovala?
Po střední uměleckoprůmyslové jsem se rozhodla pro výtvarnou textilní tvorbu v Hradci Králové v ateliéru Marie Fulkové. Je to jeden z mála ateliérů, který se zabývá textilem jako materiálem a znalostí technologií. Jezdili jsme do firmy Tiba ve Dvoře Králové nad Labem, kde měli na přidružené střední odborné škole vlastní tiskárnu. O víkendech, kdy tam středoškoláci nebyli, jsme mohli tisknout na jejich stolech, chodit si pro barvy a konzultovat to s návrháři z Tiby. Bylo krásné si to takhle osahat, zároveň jsme pochopili, kolik je za tím práce.

Myslím si, že mým kolegům, kteří jsou schopni dezén navrhnout, často chybí zkušenost a trpělivost s výrobou. Nemají pochopení pro to, že když zadají do tisku jen pár metrů látky, stroje není možné správně kalibrovat a barevné odstíny se budou lišit. Pak je na obou stranách zklamání. Návrhář je zklamaný, že nedostal produkt v barevnosti a kvalitě, kterou si přestavoval. Tiskaři mají pocit, že jejich práce není dostatečně respektovaná. Návrháři je berou jako mezičlánek, popřípadě někoho, kdo to není schopen udělat podle jejich představ; ono to ale technologicky opravdu často nejde.

Myslíte si, že vaše studijní zkušenost z tiskárny byla unikátní?
Domnívám se, že jsem byla v jednom z posledních ročníků, které měly možnost praxe. Nemusí být moc dlouhá, i měsíc praxe je přínosný. Využívala jsem nějakou dobu co-workingovou kancelář plzeňského DEPA, kde ve stejné době začínaly různé dílenské prostory. Spolupracuje s nimi plzeňská Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara, jejíž studenti mohou v těchto dílnách vyrábět prototypy. Není to sice reálný provoz zajeté fabriky, ale aspoň je tam možnost si to vyzkoušet a zkonzultovat s někým, kdo má zkušenosti s danou technologií. Také to motivuje najít nějakou opravdovou výrobní firmu a navázat s ní spolupráci. Takhle jsem to dělala já, zavolala jsem, poslala portfolio, a většinou to vyšlo.

Navazovala jste spolupráce také proto, že jste znala výrobní praxi a nechtěla jste po nich realizaci nereálného?
Díky tomu je tam vzájemná důvěra a korektní vztah. Když oni řeknou, že jsou něco schopni udělat, mám pochopení, že to má nějaké podmínky, že to potřebují na x metrech vyzkoušet a podobně.

Měla jste nějakou špatnou zkušenost v jednání s tiskárnami?
Jsou firmy, které provozují více přidružených činností, vyrábějí a prodávají třeba reklamní textil. Dělají to ve velkém a nemají vlastní technologickou dílnu, kde by testovali vlastnosti látek a materiálů, přilnavost barev nebo možnost opotřebení. Kvalita jejich produktů pak byla nižší. To je ale moje zodpovědnost, vyzkoušet si před samotnou zakázkou nového výrobce. Natiskli mi pár metrů, já jsem si je zkusila vyprat, viděla jsem, jak se chovají barvy i materiál. Takže to nikdy nedopadlo tak, že bych zadala velkou zakázku, která by dopadla špatně.

Taková firma tedy má jen tiskárnu, někdo jim zadá zakázku: natisknou vzor a hotovo?
Přesně tak. Je třeba si uvědomit, že zadavatel ani výrobce v takových případech nepotřebuje, aby byl materiál, vzor nebo technologie kvalitní. Jde o spotřební zboží, jako jsou třeba reklamní trička. Klasické textilky, jako je královéhradecká La Linea, mají vlastní technologické centrum, tisknou na svoje materiály, ke kterým mají parametry. Vědí, která technologie je vhodná k jejich potisku, jak přijímají pigmenty. Zároveň mám záruku, že když tisk nebude tyto parametry splňovat, dá se mnohem snáz reklamovat bez toho, aby kolem toho byly nejasné tahanice a nepříjemnosti.

Je pro vás obtížné dostat se k novým typům materiálů? Spolupracujete dlouhodobě se stejnými tiskárnami, i když mají třeba nějaké mouchy?
Je to tak. Tiskáren, které mají technologická centra a testují látky, je u nás málo a proces je pomalý. Během dvou let zařadí do nabídky třeba šest nových materiálů. A ještě to jsou změny spíš v typu vazeb, ale ne materiálu jako takovém. Jsou to třeba všechno bavlny, ale různě tkané.
Teď po dlouhé době v La Linea zařadili první len.

Pro mě jsou zajímavá například vlákna rakouské firmy Lensing, z látek z nich utkaných se v Rakousku a Německu už běžně šije a mohla by nahradit bavlnu. Ale tady v Česku ze zmíněných důvodů plátna dostupná nejsou. Aby tiskařské firmy provedly zdlouhavý technologický proces a uvedly nový materiál do provozu, musely by mít poptávku o stovkách metrů. Což znamená poptávku od velkého zpracovatele, ne od návrháře, jako jsem já.

V čem podle vás spočívá neznalost a podcenění kvality u českých zákazníků?
Myslím, že jsou překvapení, že v Česku vůbec může vzniknout dezén i látka a z ní i kus oblečení. Když jsem na začátku se svým autorským oblečením objížděla přehlídky typu Designblok nebo Design Week a říkala návštěvníkům, že to jsou moje košile, které jsem ušila a navrhla jsem i materiál, tak to pro ně byla úplně abstraktní představa. Netušili, že je to u nás ještě možné. Nebyli schopni rozlišit jednotlivé fáze výroby.

Můžete je popsat?
Celý proces je zdlouhavý: odkud pochází bavlna či len, jak se barví příze, ze které se získává látka a další. Když zůstanu u těch částí, jejichž jsem součástí já jako návrhář, tak je to vytvoření dezénu, pak vybírám látku, na kterou se vzor natiskne, konzultuji to s tiskařem. Když jde o například o košile, oslovím firmu Vavi ve Vimperku, která se už dvacet pět let specializuje na košile, těm pošlu materiál a návrh a za další dva tři týdny dostanu hotovou košili.

Jak se košile dostane k zákazníkovi?
Mám několik osvědčených střihů, ale nevytvářím žádné kolekce, dokonce je ani nijak nepropaguji. Lidé si mě sami najdou, chtějí košili a domluvíme se na výrobě. Někdy si vezmou rovnou dvě nebo tři. Je to setkání. V dnešní globální době člověk hledá vztah. K oblečení, k autorovi a tím, že dám výběru čas a péči, tak vlastně i k sobě.