CZ / ENG

Ptáme se

Odpad se má zpracovávat tam, kde vzniká

Žijeme v době plastové, topíme se v obalech, pijeme a jíme mikročástice plastů. Tímto invazivním a nerozložitelným materiálem jsou zamořeny souše a trpí oceány. Jakou máme vyhlídku do budoucna a proč se Čína rozhodla, že už nechce být smetištěm západní kultury? Povídali jsme si s Ivo Kropáčkem, odborníkem na odpady z Hnutí Duha.

Odpad se má zpracovávat tam, kde vzniká

Nezisková organizace Hnutí DUHA prosazuje v zákoně o odpadech změny, které by pomohly rozhýbat domácí recyklační průmysl. „Odpady jsou nadstranické téma, není to jen pro voliče Strany zelených. Nikdo se nechce topit v odpadcích, všichni chtějí zdravé potraviny, chodit do lesa..., komentuje situaci Ivo Kropáček.


Čína po desetiletí fungovala jako globální zpracovatel odpadu pro USA, Evropskou unii a Japonsko. V červenci 2017 se rozhodla, že končí, ale svět na to není vůbec připraven. Co budeme dělat?
Evropa zaspala. Dlouhodobě třídíme více plastů, než jsme schopni zrecyklovat, a jsme závislí na tom, že to někam odešleme. Čína v zásadě nezakázala dovoz, ale omezila ho. Nastavila přísnější limity k výkupu plastů, které musí být čisté a kvalitně vytříděné. Evropská unie nyní připravuje strategii k oběhovému hospodářství, která by měla definovat podmínky k tomu, aby Evropa nemusela být závislá na dovozu surovin, dodávkách plynu z Ruska a výkupu odpadu Čínou. Cílem je, abychom byli schopni se o odpad postarat, suroviny opakovaně využívat, a ne je někam posílat. V této chvíli se takzvaný balíček k oběhovému hospodářství projednává a do konce roku 2017 by měla vzejít finální verze. Řešením je dosáhnout vysoké míry recyklace na evropském území. Stručně řečeno, odpad se má zpracovávat nejblíže místu svého vzniku.

A co z toho vyplývá konkrétně pro jednotlivé státy?
Abychom byli schopni plasty dál zpracovávat a využívat, měly by jednotlivé vlády jít příkladem a ve svých veřejných zakázkách upřednostňovat výrobky z recyklátů. To se v České republice bohužel neděje. Znám firmu na Olomoucku, která z recyklovaných plastů vyrábí protihlukové zábrany na liniové stavby. Přesto opakovaně ve veřejných zakázkách vítězí betonová lobby. Tady stát selhal. Přitom kvalitativně a finančně jsou produkty stejné. Stejně jako jsou úřady schopny nakupovat recyklovaný papír do tiskáren, tak by měly být schopny do zadání k výběrovému řízení napsat, že výhodu bude mít zakázka, která bude používat recyklovaný materiál. Hlavní výzvou tedy je, aby byla přenesena zodpovědnost na výrobce, kteří doposud klidně vyrábějí plastové obaly na jedno použití —  končící na skládkách a ve spalovně. Nikdo je nenutí, aby začali přemýšlet nad tím, co a jak vyrábí.

Vezměte si například PET lahev, na kterou dá výrobce etiketu z PVC. Výsledkem je, že se nedá zrecyklovat, protože se nevyplatí zaměstnat lidskou sílu, která tyto dva materiály od sebe oddělí. Abychom přenesli zodpovědnost na výrobce, potřebujeme zvýšit míru recyklace v zákoně o obalech. Tím pak vznikne tlak, který změní dosavadní systém produkce. Například ve Francii a Itálii existují systémy zpětného odběru, kde jsou zvýhodňováni producenti, kteří vyrábějí recyklovatelné zboží. U nás výrobci platí nízké poplatky a nikdo je nenutí přejít k ekodesignu. Poslanci si aktuálně stanovili do budoucna recyklační cíl, který jsme už před léty překonali. Přitom my jsme ve třídění odpadů jedni z nejlepších v Evropě. Dosahujeme více než 50% míry recyklace plastů, zbytek bohužel končí na skládkách nebo ve spalovně, protože pro ně není využití.

To pak může vést k tomu, že lidé se mohou v otázce třídění cítit demotivovaní. K těmto pocitům přispívají i různé lokální kauzy, kdy tříděný odpad končí na skládce nebo ve spalovně.
To se může stát, ale takové jednání je nelegální. Když vytříděnou surovinu nedáte k recyklaci, porušujete zákon. Může se to stát také z důvodu znečištění, kdy do kontejneru na papír nebo plast někdo vysype koš se směsným odpadem. Pak je lepší odpad odvést do spalovny. Jiným případem, kdy odpad končí na skládce nebo ve spalovně, je problém s odbytem suroviny.

V každém případě to neznamená, že by lidé měli přestat třídit.

Třídit lze ale jen něco, kontejnery jsou rozšířené hlavně na sklo, plast, papír, občas vidím elektro odpad textil, méně pak popelnici na hliníkové obaly, kartony, bio odpad. A to bydlím v Praze. Co všechno by šlo recyklovat?
Dalo by se recyklovat 80 % komunálního odpadu, ale musely by pro to být vytvořené podmínky. Bioodpad tvoří třetinu hmotnosti. Ten je třeba v Praze těžké třídit. Obzvláště v centru chybí kontejnery. Když se podíváte do centra Milána, Barcelony nebo italského Trevisa, najdete v centru města malé kontejnery na kuchyňský odpad, jmenovitě pro každou rodinu. Třídění musí být jednoduché a dostupné, aby bylo jednodušší odpad třídit, než vyhazovat. Musí to být normální věc. Nedávno jsem tady měl kolegu z belgického Vlámska, který se podivoval nad tím, že máme všude koše na směsný odpad a sem tam na tříděný zatímco, u nich je to přesně naopak.

Co se děje potom, co lidé odpad roztřídí a kontejnery se vyvezou?
Pak to jde na dotřiďovací linky. Nedávno jsem v Berlíně viděl obrovskou automatizovanou linku na dotřídění plastů. Linka roztřídí směsné plasty na šest druhů a čisté a kvalitní je následně pošlou k recyklaci. Abyste mohli vyrábět z recyklátů, potřebujete maximálně čistou surovinu, a tohle dokáže pouze linka s automatickými senzory, ne člověk. V Německu mají navíc zálohovaný systém PET lahví, který zaručí 85% míru vracení a recyklace. Díky tomu se PET lahve vůbec nedostanou na zmíněnou dotřiďovací linku. U nás se na dotřidovacích linkách ručně vytřídí pouze asi polovina plastových odpadů, a to především PET lahví a PE fólií.

Směsný plast je vlastně směsný odpad. Polypropylen se taví při jiné teplotě než polyetylen, pak je tu polystyren, PVC, které obsahuje chlór a komplikuje recyklaci. Chybí podpora státu, a proto tento proces nedokáže konkurovat automatizovaným technologiím, jaké mají třeba v Německu.

Směsný odpad z Prahy. Dle údajů Ministerstva životního prostředí obyvatelé ČR v roce 2015 vyprodukovali 5,3 milionů tun komunálních odpadů (zdroj foto a další informace: INCIEN)

V úvodu jste naznačil téma cirkulární ekonomiky, které na evropské půdě rezonuje kvůli naší odpadové krizi způsobené Čínou. Jde o změnu hlediska, nový byznysový model, který by mohl vytvořit protiváhu současné lineární ekonomice, která se příliš nezajímá o osud výrobků. Perspektivou cirkulární ekonomiky sledujeme životní cyklus výrobků, klademe důraz na mnohonásobné a opakované použití věcí. Tento přístup se přirozeně dotýká designu. Jak to vidíte do budoucna? Je to vůbec reálné?
Abychom se k takovému modelu dostali, je třeba nejdříve zvýšit požadovanou míru recyklace, a tím zvýšit odpovědnost průmyslu. Firmy obvykle zaměstnávají designéry proto, aby navrhli takový obal, který pomůže výrobek prodat. Designéři by ale měli mít ještě další zadání – udělat výrobek prodejný a zároveň snadno recyklovatelný. Průmysl nyní vyrábí primárně kvůli zisku, maximálně zaplatí poplatky a zbytek nechává na společnosti, státu a obcích. V důsledku to pak řešíme my všichni. Z našich daní se financují skládky a stavějí spalovny.

Nový výrobní model by mohl vyjádřit to, co zdůraznil expert na ekologii Vojtěch Kotecký – recyklace by měla být tím posledním řešením. K tomuto tématu teoretik designu Peter Maxwell uvedl, že dnes už v designu neplatí klasické rčení, že forma sleduje funkci, ale funkce – primární, sekundární a dokonce i terciární. Pokud bude v designu kladen důraz nejdříve na definování mnohonásobného použití, udržitelnost by se nakonec z kritéria mohla změnit na paradigma.
Ano, v tomto pohledu vnímám ekodesign. Ideálním stavem je to, že to, co nepotřebujeme, se zkrátka nevyrobí. A pokud se to přesto musí vyrobit, tedy tak, aby to bylo opakovaně použitelné. A pokud ani tohle nepůjde, teprve pak se přistoupí k recyklaci.

Odvrácenou stranou ekodesignu je greenwashing a klamné označení výrobku, že je ekologicky šetrný, zatímco ve skutečnosti není. Tyhle praktiky využívá marketing. Zároveň se ekodesign dobře prodává. Nike a velké módní značky vyrábějí drahé limitované edice z recyklovaných, ale navíc rozložitelných materiálů. Dnes když chcete šetřit planetu, nešetříte peněženku. Jak takové udržitelné výrobky učinit dostupnější?
Musela by se z toho stát norma. Musí zafungovat stát. Viz zmíněné veřejné zakázky a zvýhodnění ekologicky se chovajících výrobců. Pak nepůjde o limitované edice, výrobu pojedou celé linky, sníží se DPH pro recyklované výrobky, zvýší se míra recyklace a přenese se zodpovědnost na průmysl. V důsledku se to vyplatí všem.

Jedna ze skládek České republiky. Evropská komise na začátku prosince 2015 přijala balíček o cirkulární ekonomice, která se tak stává jednou z jejích hlavních priorit a jejímž základním stavebním kamenem je zákaz skládkování (zdroj foto: Štěpán Vaškevič, INCIEN)


V poslední době se hodně hovoří o rozložitelných materiálech, zejména pak v souvislosti s plasty. Zorientovat se ve způsobech jejich výroby ani okolnostech zániku není vůbec snadné. Jak se na tento fenomén díváte z vaší pozice?
Konkrétně v rozložitelných (pozn. red. oxodegradabilních) plastech nevidím budoucnost. Je to jen další hrozba. Smysl má vyrábět například sáčky pro třídění bioodpadů ze škrobu (pozn. red. tzv. bioplasty - biodegradabilní polymery) Takový sáček naplněný bioodpadem se dá celý, i s náplní, snadno kompostovat. Problémem jsou však takzvané oxo-biodegradabilní plasty, které jsou vyrobené tradičně z ropy jako ostatní plasty, jen jsou do nich vložené molekuly, které se časem rozpadnou na světle. Když takový materiál někam pohodíte, za nějakou dobu tam budete mít hromadu okem neviditelných mikroplastů, protože se to celé rozpadne na malé částečky. Je to další znečištění životního prostředí, a ještě k tomu neviditelné. Ekologické organizace v celé EU varují, aby se takový materiál nepoužíval, protože potřebujeme problém vidět, abychom jej mohli řešit.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že když člověk ztratí odpad z dohledu tím, že jej vyhodí, tak se pak netrápí s tím, co se s odpadky děje dál. Jsou ale i opačné přístupy, různé osobní vědomé aktivity, které mají zmírnit ekologickou stopu etickým chováním – od nákupu lokálních eko a bio značek až pro zero waste a bezobalové tendence. Jak se na to díváte, má to smysl?
Společnost je složená z jednotlivců, jejichž chování může ovlivnit trh. Když si víc lidí odmítne koupit obal z PVC, klesne poptávka a výrobce to přestane vyrábět. Zákazník je ale bohužel někdy v roli rukojmího, nemá na výběr. Proto ekologické organizace podporují bezobalové tendence, aby zde byla alternativa. Když by vznikl zákon, že i běžný supermarket bude nabízet bezobalovou alternativu, zastánci zero waste nepůjdou proti proudu, ale bude to přirozená věc.

K podpoře opakovaného použití věcí dělá například nyní Berlín kampaň propagující přenosné osobní hrnky na kávu s cílem zmírnit prodej kelímků, které se nedají recyklovat. Jiným příkladem jsou automaty na kávu, kde můžete ušetřit, pokud použijete vlastní nádobu, nebo zálohované skleněné nebo plastové půllitry na různých akcích, jako jsou například Brněnské vánoční trhy či Octoberfest.

Nedávno jsem četla článek americké blogerky Alden Wicker, dlouholeté propagátorky etických přístupů, která dospěla k tomu, že uvědomělý konzumerismus je lež. Podle výzkumů prý údajně tato osobní gesta mají jen malý vliv a tito lidé jsou jen obětí trendů a nových marketingových strategií, které mají jen stimulovat konzum jiným způsobem. Wicker navrhuje — namísto nakupování dalších drahých věcí z recyklovaných materiálů — občanský aktivismus a konkrétní tlaky na příslušná městská zastupitelstva.
To tak trochu dělám já. Snažím se o to, aby si lidé nežili jen svůj životní styl, ale aby se zároveň starali o to, jak se používají jejich daně. Lidé mají velkou moc. Na jedné straně si sami rozhodují o tom, za co své peníze utratí, a zároveň jako občané volí politiky, a proto by měli chtít, aby se veřejné prostředky používaly správně. Regulace shora nepřijde sama od sebe, protože kapři sami si rybník nevypustí. Pokud politici neuvidí poptávku od lidí, budou stále ovlivňováni průmyslem.

Jaké kroky podnikne Hnutí DUHA, až vznikne nová vláda?
Je to pořád stejné. To, co prosazujeme, je pro všechny. Odpady jsou nadstranické téma, není to jen pro voliče Strany zelených. Nikdo se nechce topit v odpadcích, všichni chtějí zdravé potraviny, chodit do lesa… Bohužel se střetáváme s průmyslovou lobby, která odmítá převzít zodpovědnost za to, co dělá, a to včetně klimatických změn, které způsobila.

Zaostalý průmysl si chce udržet svůj dosavadní byznysový model, co nejdéle to půjde. Změny přicházejí a EU jde dopředu. Jen my ve střední a východní Evropě musíme běžet rychleji, abychom Západ dohnali, protože řešíme to, co oni na konci šedesátých let. Je však smutné sledovat, když nás naši politici utvrzují v tom, že vůbec běžet nechceme, a spíše než na západ se obracejí k východu.


Připravila: Kateřina Přidalová, úvodní foto: archiv Hnutí Duha


► Tématu udržitelnosti a vztahu ke hmotě a tvorbě se věnuje i letošní papírové vydání magazínu Material Times. Nenechte si ho ujít. K dostání v Praze, Brně, Zlíně, v Plzni, Ostravě, Liberci a ve Slavonicích. Objednávat můžete i on-line.

30. 11. 2017

Zobrazit vše Zobrazit vybrané Vložit příspěvek




© Copyright 2013 Happy Materials, s.r.o.
Obsah časopisu je chráněn autorským zákonem.
Kopírování a šíření článků včetně fotografií bez souhlasu vydavatelství je zakázáno.
Design © Helena Jiskrová
Tvorba webu: NETservis s.r.o.